„Sejdeme se u benzínky," ozvalo se v telefonu. „Musím v myčce ještě umýt auto."
Byla to kamarádka Vladěnka. Domluvily jsme se, že mě vezme na romantický skvost středozápadní Moravy – bouzovský hrad, kde středověcí rytíři spolu soupeří na královském rytířském turnaji. Už jsem měla před očima krásné fotky rytířů v brnění, s dlouhými dřevci v železných rukavicích, jejich bujné koně a dámy, které vítěze ozdobí růží. Pozvání na představení rytířského středověkého divadla Traken na této starobylé památce jsem s nadšením přijala. Nenechám si přece ujít příležitost vstoupit s foťákem v ruce do čtrnáctého století.
„Špatně tě slyším," hulákala jsem do sluchátka. „Odkud voláš?"
„Už z parkoviště u Terezské brány," chraptělo sluchátko. „Tak tedy za dvacet minut."
Poprvé jsem se s Vladěnkou potkala před rokem v olomouckém sklípku U Dómu, kde pravidelně zpívá moravské lidovky kamarádka Hanina a kamarád Roman hraje na housle. Štíhlá, perfektní účes, francouzská manikúra. Ale mně padla do oka proto, že jí z tváře nikdy nezmizel úsměv a v očích měla pomněnky nebo chrpy? Připomněla mi porcelánovou panenku ve velkém vydání. Dříve byly malé porcelánové panenky oblíbenou dětskou hračkou, ale švadleny z módních salonů na nich také předváděly své nové modely. Proto snad i Vladěnka vypadá vždycky jako ze škatulky. I její slovník je uhlazený. Nikdy jsem od ní neslyšela nezdvořilý výraz. Má ráda pořádek a řád. Je prostě akurátní.
„Umíš se taky někdy hněvat?" zeptala jsem se jednou. „Proč?" udiveně na mne hleděla. „Všechno se dá řešit v klidu."
K benzínce přijela na minutu přesně. Už z dálky jsem viděla, že její auťák je jako vždycky jeden blesk.
„Co na něm chceš umývat?" obrátila jsem oči v sloup.
Štítivě ukázala na střechu. „Posrali mi ji holubi."
Zaskočilo mě to. "Ty – a takhle rozčílená?"
„Přímo vytočená," zlobila se. „Zrovna na stromě, pod kterým parkuju, musí hnízdit."
V myčce nebylo ani kolo, ani noha, a tak do ní Vladěnka rovnou vjela.
Sedla jsem si na lavičku a ucucávala džus. Slunce letně hřálo, tak jako v létě hřeje, a já se těšila na výlet.
Netrvalo dlouho a myčka vyplivla auto i s Vladěnkou ven. Ta ho pomalu obešla a opět znechuceně našpulila namalovanou pusu. „Je to tam pořád."
Právě ve chvíli, kdy ze značkové kabelky Guess vylovila papírové kapesníčky, se přiřítila honda four 750. Motorkář v černé kožené kombinéze a v černých vysokých botách ji zastavil pár kroků od nás.
Vladěnka si ho nevšímala. Pramálo ji zajímalo, že mu překáží ve výjezdu. Pomalu tím kapesníčkem otírala střechu auta a pak druhým, třetím a dalším. Vždy o krok ustoupila, na auto vrhla soustředěný pohled a nový kapesníček střechu opět pečlivě cídil.
Když to motorkář zaregistroval, nevěřil svým očím. Nejdřív si sundal rukavice, z hlavy pomalu sňal černou vyklápěcí přilbu a pak se z motorky zvedl.
Prokrináčka, to je vazba! zastavilo se mi srdce. Motorkář, v černé kukle pod helmu, zvolna zamířil k Vladěnce. Ta ho však stále nebrala na vědomí. Začala jsem se modlit, aby pouze vylovil z kapsy dlouhý úchyt z bizoní kůže, svázal ho s ocelovým lanem, které pánbůví kde sežene, přivázal ho k autu a stejně tak jako jemu podobní maníci tahají v zubech náklaďáky a železniční vagóny i on auto Vlaďky odvleče za pomoci svého chrupu někam, kde nebude zaclánět. Jinak dozajista Vladěnku zatluče pěstí do země, rozmázne ji na zeď, rozcupuje na tisíc malých kousků za její opovážlivost připravovat ho o drahocenný čas.
Vladěnka si ho konečně všimla. „Dobrý den," zamávla na něj řasami.
Snad přijde ten vazoun k rozumu, doufala jsem. Možná Vladěnku jenom pořádně zpucuje. Ale ty výrazy, kterými ji počastuje, ty radši ani nechci slyšet.
Motorkář se k ní přiblížil ještě o jeden krok, mírně se uklonil a řekl: „Madam, nebudete těmi kapesníčky leštit celé auto, že?" Pak udělal čelem vzad a zamířil zase ke své motorce.
Scénář jako v kině. Už chyběl jen popcorn. Čekala jsem, co Vladěnka udělá. Ta posledním papírovým kapesníčkem dočistila střechu, vesele kývla na motorkáře a konečně si sedla za volant. Posadila jsem se vedle ní. Nic nám nebránilo zamířit k Bouzovu. Ale když se to tak vezme, ani jsem tam jezdit nemusela. Mohla jsem přece jednoho rytíře vyblejsknout rovnou tady.
A vůbec by nebylo na překážku, že byl z jednadvacátého století.
Jaroslava Pechová
* * *
Ukázka z připravované knihy Otisky úsměvů.
Kniha může být vhodným dárkem pod stromeček pro vaše nejbližší.
V pevné vazbě je k dostání na www.knihyfenix.cz Zobrazit všechny články autorky