Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Příhody Pošlýho Žibřida (5/7)
 
Mám stále pokračovat?
 
Dobře tedy.
 
Vojenská základní služba netrvá věčně a jednoho dne nastalo to vytoužené ráno, které se mělo stát z těch nekonečných sedmi set třiceti posledním. Jinak se od ostatních vůbec nijak nelišilo a musel jsem si přiznat, že na počátku této mé kapitoly života jsem si sliboval, jak odsud vyběhnu a vztekle kopnu do brány, protože mě okradla o dva celé roky mého mladého života, který jsem dozajista mohl zasvětit docela jiné a určitě užitečnější činnosti, ale budiž stalo se a já se jaksi nemohl odhodlat k žádnému spěchu. Vůbec nic mě nepopohánělo, jen jsem tak nerozhodně stál a přemýšlel, co se vlastně za ty dva roky v Brně asi změnilo.
 
Včerejšího dne mě dojal podplukovník Trojan, s kterým jsem byl již za tu dobu v takovém vztahu, že jsem se ani nemusel zahlašovat, když jsem s ním chtěl mluvit a, i když mu to z počátku příliš nevonělo, přece jen si ode mě zvykl na takové trochu familiárnější oslovení -náčelníku-, samozřejmě pouze v situacích, kdy jsme byli pouze sami. A on mě tehdy poplácal po rameni.
 
„Být tebou, první věc co, bych udělal, až bych se dostal domů, by bylo, že bych se nechal úředně přejmenovat,“ usmíval se, přešel ke svému sekretáři, odkud z nějaké tajné přihrádky vylovil láhev slivovice, na vršek postavil dvě skleničky a nalil do každé čirou vonící tekutinu. Potom na mě mrkl a pokynul mně hlavou, abych přistoupil blíž.
 
„Ať se ti v životě daří,“ řekl tiše, téměř až nevojensky.
 
Uchopil jsem nabídnutou skleničku a zadíval se mu do jeho oříškových očí, které byly zvláštní nejen svojí barvou, ale bleskovou proměnou tvrdosti svého projevu. Dokázaly být jako ocel, ale nyní byly téměř otcovské, jako někoho z rodiny, dívala se z nich jeho duše a já s určitostí věděl, že na tento okamžik si ještě někdy dozajista vzpomenu. Těch věcí, na co budu vzpomínat, jsem věděl, že příliš nebude, ale tuto chvíli určitě.
 

„Náčelníku, děkuju,“ řekl jsem a ťukl si s ním. „Na vás budu vzpomínat docela rád…“
 
„Já na tebe taky Žibřide,“ řekl až s dojemnou něžností v hlase, „protože nyní vím docela jistě pouze dvě věci. Že jednoho dne umřu a že už nikdy nebudu mít za písaře žádného vojáka, který se bude jmenovat Žibřid,“ smál se a vypil skleničku na jeden ráz. Potom jsme si dali ještě jednu a docela přátelsky se rozloučili stiskem ruky.
 
No a od té doby jsem ho neviděl a dokonce o něm ani neslyšel, ani dnes nevím, jestli ještě vůbec žije. Ale tak je to s většinou lidí, s kterými jsem se v těchto dvou letech stýkal. Možná si někdy někdo vzpomenul, že tam s ním sloužil nějaký voják, který se tak nějak zvláštně jmenoval, dokonce docela směšně, že když se představil, tak někdo něco úlekem či v záchvatu smíchu provedl, což ne vždy zůstalo zcela bez následků.
 
Vojna mě tedy propustila a mohu říci, že jsem ji, od prvního dne znovu nabyté svobody, vůbec v ničem nepostrádal. Spíše jsem se, než veškeré emoce úplně odezněly, stále více divil, jak někdo takovému prostředí může obětovat celý svůj život, to jsem nechápal, ani když jsem opouštěl kasárna a nepochopil jsem to dodnes, i když pravda, jsem se o to již dávno přestal snažit. Mě a to co dělám nyní, také lidé nechápou a já se jim vůbec nedivím, ale já si toto zaměstnání zvolil po velmi pečlivé úvaze a dobrovolně a kdykoli se mně zprotiví, mohu si sbalit kufr a popojet o kousek dál, ale k tomu se teprve dostanu, když už jsem se tak rozpovídal, tak to možná dotáhnu až do konce.
 
Návrat z vojny je asi v mnohém podobný návratu z kriminálu, nebo pro citlivější povahy z nápravního zařízení. I tam zřejmě existuje zavedená hierarchie fungující celé věky… jen to provinění, když člověk prochází bránou na svobodu je asi jiné, ale ten pocit nezvyku, že mohu udělat něco svobodně, aniž bych musel někoho žádat o jakékoli povolení, ten bude zcela určitě velmi podobný…
 
Moje první kroky na nádraží vedly do restaurace, ne snad z nutnosti se opít, to ne, ale do odjezdu vlaku chybělo více jak hodina a neviděl jsem nic účelného v tom, potulovat se špinavou nevzhlednou halou bez cíle. Toužil jsem si zase jednou jen tak sednout někam, kde bych nemusel sledovat čas za účelem včasného návratu na posádku.
 
Vůně čpícího piva a hustý převalující se zakouřený vzduch mě pohltily velice snadno a mohu říci, že na toto své povojnové pivo si občas skutečně vzpomenu, protože chutnalo docela jinak a já nikdy nepřišel na to proč. Pravděpodobně jsem však s ním splachoval poslední zbytky stresu, který se ve mně postupně dokázal nahromadit a nedokázal odcházet z těla podobným jednoduchým způsobem jako každodenní stolice.
 
Vzpomněl jsem si, jak náčelník říkal, že by se nechal úředně přejmenovat a chvíli jsem o této možnosti uvažoval, ale pak jsem si uvědomil, že bych tím zranil svého poťouchlého tatínka, který by to jistě velmi těžce nesl. Ostatně byla to jen taková malá chvilková slabost, kterou jsem nikdy neuskutečnil a i nyní, když se starám o hrob, kde spočinuli oba moji rodiče, starám se o ně pouze jako jejich Žibřid. Proč bych se měl jmenovat jinak? Život i jméno mně dali oni a já si jich vážím i když už nežijí.
 
Pokračování příště ...
 
Vladimír Korbička
* * *
Ilustrace exkluzivně © Martin Velek

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 15.05.2019  16:21
 Datum
Jméno
Téma
 15.05.  16:21 Von
 15.05.  12:15 ferbl