Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Příhody Pošlýho Žibřida (2/7)
 
Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, musím vás však upozornit, že to byly ty šťastnější chvíle mého dětství. Když přišly první kontakty s ostatními dětmi, nastaly automaticky i daleko krušnější chvíle.

Dodnes slyším posměšné: „Žibřide! Žibřide! Ty nechutný nežite!“

A to nebyly zdaleka ty nejhorší, o tom se nemá ani cenu příliš rozepisovat, protože jistě každý z vás má svoji fantasii a docela si to zkusil ve svém duchu sám. No jen se přiznejte, že je to tak. Jenomže žít s tímto závažím je mnohem složitější, to vám mohu říci.

Když přišly moje první školní krůčky, byl jsem téměř již dostatečný případ pro soukromého učitele, protože s mojí přítomností v jakékoli třídě se pozornost žactva vůči nově probírané látce rovnala téměř nule a sestava třídy se měnila dle přání rodičů ostatních žáků, kteří nebyli spokojeni s výukou učitelů. Nutno však přiznat, že problém nebyl v nich, ale v mém jménu.

Kupříkladu profesor Něžný, který byl spíše typem melancholika a zkoušení mu činilo největší problémy a před žáky samotnými se u této činnosti cítil nesmírně provinile a než se dostal k její vlastní podstatě, půl hodiny se nám snažil omlouvat a zdůvodňovat, že nemůže klasifikovat žádného žáka, aniž by si ho alespoň jednou nevyzpovídal.
Jednoho dne došla řada i na mě.

Zadíval se do svého notesu a u mého jména, kde samozřejmě chyběla také jakákoli známka, se téměř zděšeně zarazil.

„Co to tady mám za nesmysl?“ promlouval spíše sám pro sebe, ovšem já, který seděl hned u katedry, jsem ho slyšel velmi zřetelně. „To jsem si snad z něčeho musel opsat,“ dodal a svým láskyplným pohledem přejel naše spořádané trpělivé řady, v kterých seděly samé upravené dvojice. Říkám záměrně dvojice, protože jediný, kdo seděl sám, to jsem byl já.

„Žibřid Pošlý,“ zasmál se nahlas, jakoby odněkud zaslechl poměrně slušně vyvedenou anekdotu. „Takový žák zde určitě mezi vámi není, že?“ zeptal se nejistě, ale tichý šum, který zavládl v celé třídě jej o tom příliš nepřesvědčil a jeho pohled se stal nepříjemně roztěkaným.

Ostýchavě jsem přímo před ním zvedl ruku.

„Copak by sis přál? Ty jsi aktivní při normálním vyučování, tebe nepotřebuji zkoušet,“ dodal s milým úsměvem, ale když viděl, že se stále hlásím, tak mě pokynutím vyzval.

Stoupl jsem si.

„Já jsem Žibřid Pošlý,“ řekl jsem způsobem, který jsem si již dokonale nacvičil. Byl tak bezprostřední a odzbrojující, že dokázal posadit na zadnici i toho největšího cholerika, který právě viděl rudě jako nazlobený býk.

Profesor na mě zíral, na jeho tváři proběhla přehlídka všech možných obličejových mimik, až se tam na závěr usadila uslzená, rozšklebená grimasa neschopná jediného slova a do konce vyučovací hodiny, kromě smíchu, který z něj tryskal přímo neuvěřitelnými fontánami, z něj nedostal jedno jediné slovo ani ředitel školy, který přilákán nečekaným veselím uprostřed vyučování vstoupil do třídy v domnění, že je bez dozoru, ale když viděl upřímný záchvat svého zaměstnance, jen ho významně zpražil pohledem a řekl mu, aby se po vyučovací hodině za ním zastavil. Od té doby jsme ho už nikdy neviděli.

Nebo třeba pedagog Závist, ten komunikoval naprosto normálním způsobem, ale pouze do chvíle, než jej něco dokázalo rozrušit do takové míry, že se přestal nějakým způsobem ovládat a poté se mu vrátila jeho vrozená vada řeči, těžce odstraněná logopedem specialistou a on se rozkoktal tak těžce, že ve spojení s mým jménem jsme klidně mohli zaskočit na chvilku místo někoho na jeviště nějakého zábavného kabaretu.

Tak se to také skutečně stalo, ovšem ne v kabaretu, nýbrž na školní půdě a opět zde byl přítomen onen soudruh ředitel, který snad trávil svůj veškerý volný čas slíděním po chodbách, aby odhaloval skryté chyby svých zaměstnanců.

Tento pan Závist, vyhlášený pes na zkoušení, u kterého známka dobrá, potkávala pravidelně jako první i toho největšího třídního šprta, o těch dvou zbývajících ani nemluvím, tak tento pedagog hned po prvním týdnu tvrdé výuky, přistoupil ke své obávané zkušební půlhodince a zálibně začal listovat seznamem se jmény žáků.

Pojednou se zarazil a celý se roztřásl.

„K ta..ta..tabuúúúúú….éééé…tabu..tabu..tabuúúúúúlí,“ vypískl fistulkou konečně, „Ži..Ži..Ži..Ži… to…to… to… co?“ vyjeveně se kolem sebe rozhlížel.

No nebudu to zbytečně protahovat. Moje jméno i přes značnou snahu se mu vyslovit vůbec nepodařilo a zatímco se o to asi po stopadesáté pokoušel, otevřel opět dveře ředitel školy, který nabyl podezření, že se zde místo výuky odehrává nějaké nechutné divadlo, které by snad mohlo být i v rozporu s řády socialistického školství, a vyjeveně zůstal stát a pozoroval svého, zcela nemožného kolegu, kterého považoval za jeden ze svých obávaných bičů, který dokáže zkrotit i to nejneposlušnější žactvo.
„Nenašel jsem ve vašich materiálech pane kolego,“ řekl znechuceně, „že trpíte nějakou podobnou vadou. O přestávce vás netrpělivě očekávám,“ dodal, prudce se otočil a opět vypochodoval ze ztichlé třídy pryč.

Nemusím ani dodávat, že pana profesora jsme viděli v těchto jeho pohnutých chvílích rovněž naposledy.

Také jsem jednou reprezentoval naši školu na takové malé olympiádě mezi základními školami, která se konala v areálu Rosnička v Žabovřeskách. Sice jako náhradník, ovšem jeden z běžců, který byl nominován přede mnou pouze z důvodu lepší srozumitelnosti čtení jména při startu, náhle onemocněl, a tak jsem se na startovní čáru běhu na jeden kilometr nakonec postavil sám.

Celý závod jsem se držel na poměrně slušném čtvrtém místě a přemýšlel o tom, že pokud budu mít dosti sil v závěru, že zkusím pro naši školu vybojovat alespoň to třetí, bronzové místo.

V jedné zatáčce však, nevím ani jak se dozvěděl že závodím, stál můj otec, sledoval mě lhostejným pohledem, a když jsem ho míjel, zavolal na mě posměšně: „Ještě žádnej Žibřid nikdy nic nevyhrál!“

Nikdo v celém okolí, kromě mě ovšem, vůbec nevěděl, proč to ten člověk vlastně zakřičel, ale já v té chvíli přestal vnímat úplně všechno, před očima se mně dokonale slil celý svět do zvláštní duhy a já navzdory tomu, že jsem měl před sebou závěrečné stoupání na samotný areál, jsem vyrazil kupředu jako střela a představte si, že jsem všechny do toho kopce předběhl a na atletický ovál vběhl, co vběhl, já se tam přímo vřítil, jako bych teprve odstartoval, a pelášil k metě nejvyšší za němého úžasu pořadatelů, kteří již měli dopředu vypsány diplomy s vítěznými jmény.

„Ten startoval?“ ptal se kdosi zděšeně, a když byl ujištěn že ano, sice jako jakýsi náhradník, chytil se za hlavu a šel si sjednat pořádek jinam, protože aniž jsem si to uvědomil, nebo mě snad alespoň někdo varoval, předběhl jsem již naplánovaného vítěze, syna tajemníka strany, který si udělal zcela mimořádné volno, aby byl přímo přítomen úspěchu svého milovaného syna. Ten zmatek, který svým výrokem ovšem nevědomky způsobil můj otec, byl nepopsatelný, a když jsem prošel i několika zcela vymyšlenými kontrolami, museli uznat, že pravý vítěz jsem skutečně já.

Vystoupili jsme potom na stupně vítězů, já stále ještě na pokraji svého fyzického zhroucení, protože nejenom že jsem byl vítěz, tak navíc ta otcova posměšná slova také způsobila fakt, že jsem vytvořil nový rekord tratě, který nebyl překonán již celých dlouhých dvanáct let.

Jakoby z dálky jsem slyšel jakýsi nevýrazný hlas z místních amplionů, potlesk přítomných diváků a to všechno se tak nějak dohromady smíchalo v určitý stupeň hluku, ale přesto si pamatuji tuto větu.

„A vítězem závodu v novém rekordu se stává…“ pak bylo delší dobu napnuté ticho, kde by byl slyšet snad i onen pověstný špendlík padající na zem, „…hmm, je to tady asi špatně napsané… No žák Pošlý, reprezentant základní školy Antonínská. Upřímně gratulujeme,“ a ta poslední slova tak nějak uměle spolknul a já bych se byl vsadil o co chcete, že se šel potom okamžitě někam opít.

Pokračování příště...
 
 Vladimír Korbička
* * *
Ilustrace © Martin Velek
Zobrazit všechny články autora
 


Komentáře
Poslední komentář: 23.03.2019  18:56
 Datum
Jméno
Téma
 23.03.  18:56 miluna