Tanec kolem hromádky
Nebyl to třasák, ani odzemek, ani brejk, ani step. To dotyčný před naším domem jen uklouzl – šlápl do čerstvého. Právě jsem šel venčit starého rodinného jezevčíka, a tak jsem cítil jistou morální povinnost vyjádřit se k onomu nevoňavému problému, protože jediný přítomný eventuální pachatel se tvářil netečně.
„Je toho všude plno,“ řekl jsem moudře, namísto: my to nebyli. Kupodivu pán nebyl agresivní ani adresný, dokonce mi ochotně ukázal složitě litou podrážku a suše konstatoval:
„Chce to rejžák.“
„Máte psa?“ zeptal jsem se.„Jo, bobtajla,“ kývl. „S čím kdo zachází, tím taky schází, že jo?“ zasmál se a zmizel naproti ve vratech.
„Hele, chraň tě pámbu tady…“ nasadil jsem ostrý tón a hnal psa v zájmu zachování tajle jeho i mé z Karlína od naší spisovatelky do parku na Letnou.
Tam se totiž zčistajasna na jeho začátku i konci objevily (jak je asi v nóbl evropských parcích zvykem) jakési ohrádky z mořené kulatiny, vysypané pískem, a aby nedošlo k omylu, i s cedulkou s obrázkem pejska jako od Čapka – psí hajzlíky na úrovni. Jen nevím, jestli všichni ti, co tu hafají a lítají jako zběsilí, je kapírují a považují si je.
Ten můj ne. Ví sice přesně, co máme na programu, na ulicích a chodnících se chová disciplinovaně. Přestože se mi za léta se mnou prožitá podobá (je v rámci svých psích představ čistotný, ba dokonce ho podezřívám, že okoukal ode mne i jisté estetické cítění, takže vyhledává pro onen akt kouty tmavé a plochy nefrekventované), pořád se mi nedaří vysvětlit mu účel onoho útulného zákoutí.
Proč?
Především je nutno akci přesně načasovat – aby to na něj přišlo právě tam. Proto ho vedu na vodítku, a i tak se dvakrát chystal už už, nemaje možnost odběhnout stranou.
„Fuj, tady ne!“ pokáral jsem ho. Podíval se nechápavě, co ho najednou citýruju, když je to vyzkoušené a funguje to spolehlivě, najmě pak od doby, kdy přešel na granule.
Konečně jsme se ocitli u ohrádky. Postrčil jsem ho dovnitř, odepnul vodítko a důrazně nařídil:
„Tady se vykaď!“ Stál a nejistě se rozhlížel.
„Tak dělej, no,“ pobízel jsem ho. Nic. Lelkoval. Žlutý neposkvrněný písek ho nemotivoval. Jen uprostřed ležel jediný exponát – pod růžovým kapesníkem.
Strnul jsem. Byl to důsledek čísi krajní nouze, nebo nějaké zoufalé paničce nezbylo než jít svému miláčkovi příkladem?
Trochu mírněji jsem opakoval: „Tak to zkus.“ Marně. Stál tam jak exot v manéži, co zapomněl svoje cirkusové číslo.
„Nedá se nic dělat, počkáme si,“ řekl jsem výhružně a sedl si na latě. Dlouho jsem neseděl, tlačily. Starostlivě na mě civěl a přešlapoval.
„Tak jdem,“ řekl jsem rezignovaně a mnul si pozadí. Šťastně zahrabal, vyběhl a očuchal ohrádku. Asi se něčím inspiroval, protože se k mému úžasu typicky nahrbil – a udělal to… jenže vně, ne uvnitř! Chvíli jsem váhal, jak se zachovat. Pochválit? Za co? Ulomil jsem tedy klacek, „TO“ na něj napíchl a spustil do písku v ohrádce.
„Koukni, kam to patří.“ Loupl po mně očima: no bóže, to je cirátů s hovínkem – ty taky chodíš kadit za plot? – otočil se a kráčel pryč. Kroutil přitom zadkem, až mu ocas poskakoval – to pacholek dělá, když mě nebere.
Stránky.
„Nemysli si, že tohle je konec,“ vypálil jsem za ním.
Chodíme a zkoušíme. V kapse nosím odmotaný kus toaleťáku – co kdyby příklady přece jen táhly?
Epilog
Jak najednou se ty hajzlíky objevily, tak náhle zase zmizely. Možná byly postaveny načerno, příslušné radnici nebyla včas předložena projektová dokumentace a chybělo i dobrozdání městské veterinární komise o jejich vhodnosti s ohledem na psí psychiku. Na tu lidskou zase patrně negativně působí plastové kadikoše na psí – ehm – i ty zejí prázdnotou.
Po svém to vyřešil Derik – je už v psím nebi. A jak tam lítá – ví Bůh a trochu já.