„Vy oba vypadáte jako chudáčkové odněkud z maličkého státečku,“ říkal nám Slávek Šimek při procházce v Sydney. Já i Jirka Krampol jsme mlčeli. Proč odporovat šéfovi? Slávek se na mne zadíval, jako by mne testoval:
„Pepo, ty vypadáš jako malej, upracovanej chudáček z Kladna. Zmuchlaná bunda z vetešnictví, sepraný džíny a vlasy… radši nemluvím!“ mlčel jsem. A potom došlo na Jirku Krampola. Ani on neunikl zvídavému zraku šéfa.
„Jiříček, to je to samý! Sportovní bunda, kterou našel někde ve fitcentru, plátěný kalhoty s lampasem a boty, kterým se stejská po kartáči.
Vypadáš jako bezdomovec z Okoře“!“oba jsme mlčeli. Elen, která nás provázela tím krásným městem, se usmívala. A Slávek se ještě ozval:
„To mě si nikdo nesplete s červíčkem z Evropy. Jsem typ světoběžníka! Kosmopolita!“ podívali jsme se s Jirkou na sebe. Mysleli jsme zřejmě na totéž. Náš šéf měl na sobě džíny, zelený americký kabát, na krku kovbojskou kravatu, na hlavě americkou kšiltovku a na očích tmavé brýle. Musel jsem uznat, že proti nám vypadal opravdu zápaďácky. U telefonní budky nás míjeli dva australští pankáči. Jeden měl v uchu místo náušnice vidličku sandrik a ta mu ucho prodloužila o deset centimetrů. Jeho kámoš měl ve vlasech začesané kartáčky na zuby několika barev. Oba měli modře podmalované oči. Zadívali se na Slávka, našeho světoběžníka, začali se smát a obcházet jej. Ten s vidličkou v uchu ukazoval prstem na Slávka a pronesl něco anglicky.
„Co to říkal?“ ptal se Slávek nervózně naší kamarádky Elen, když pankáči odešli.
„To radši nechtěj vědět,“ smála se.
„Jen se neboj, řekni mi to! Já přece humoru rozumím!“
„Říkal: Hele, vole, to je ruskej špión!“
Světoběžník zakroutil hlavou. Dělali jsme, že to neslyšíme. Po nějaké půlhodině jsme výrok pochopili. V australských kinech se hrál nějaký film o ruských špionech. Na plakátech byla namalovaná postava hodně připomínající našeho kamaráda.