Na každou generaci čeká její Bílá hora, Mnichov nebo srpen 1968.
Přeji všem mladým lidem dnešní i budoucí generace - až budou stát na křižovatce dějin - aby se dokázali rozhodnout správně.
Aby měli odvahu a sílu zůstat věrni principům lidské morálky a cti, aby až do konce života byli tím, čím byli na jeho začátku - cítícími a myslícími lidskými bytostmi, ne zrůdami ve službách nenávisti a zla.
Tomáš Zářecký
Jméno meteorologa Vladimíra Vondráčka je mi mile známé z několika záležitostí. Tak poslouchám jeho užitečnou výzvu reagovat na jeho vzpomínku (a přivolat vlastní vzpomínky) na srpen 1968. To už jsem žil skoro 20 let v Kanadě.
Zprávy o zázračném dění v rodné zemi se začaly objevovat už v předešlém roce (sjezd spisovatelů) a na jaře v roce 1968 moudré hlavy v naší torontské komunitě rozhodly, že někdo by se měl jet do Prahy podívat, co se tam vlastně děje. Poněvadž život je nejistý a život v sovětském ráji a jeho državách byl ještě nejistější, rozhodly se (ty hlavy) pro mne: byl jsem svobodný, tak když mne vezme čert, nic se nestane. A já byl zvědavý, co se tam opravdu děje, tak jsem se rozhodl, že pojedu.
Ale napřed jsem si musel opatřit vizum od čs. vyslanectví v Ottawě. A to nebylo jednoduché: jednak jsem svoji zemi opustil, aniž bych si odsloužil vojenskou službu, ačkoliv jsem byl odvedený a jednak proto, že jsem byl známý nelichotivými výroky o komunistické straně a v posledních volbách, jichž jsem se zúčastnil, moje vesnice volila Benešovými fotografiemi. V dopise vyslanectví jsem prostě sdělil, že jsem odešel, poněvadž jsem komunismus nesnášel a že můj vztah k tomuto učení se nezměnil. Trvalo několik měsíců, než jsem dostal odpovědĄ a k mému překvapení mi vizum dali. Do Prahy jsem přiletěl kolem 10.srpna. Navštívil jsem svoji rodinu a pár kamarádů a pak jsem začal objevovat svoji rodnou zemi.
Jak daleko můžete jít? Nechal jsem si udělat věnce se stuhami Československého národního sdružení v Kanadě a Kanadského Sokola: jeden jsem položil na Masarykově hrobě v Lánech, jeden na Benešově hrobě v Sezimově Ústí a třetí ((věnovaný Milanu Rastislavu Štefánikovi) na Bradle u Bratislavy. Při té poslední zastávce mne doprovázel otec známého slovenského politika (v té době velmi úspěšného exulanta v Kanadě), Rudolfa Fraštackého. V době mé návštěvy Bratislava byla plná sovětských vojenských aut v Čierné nad Tisou jednali představitelé Sovětského svazu s mluvčími komunistické strany Československa. V Čechách jsem navštívil paní Benešovou v Sezimově Ústí - obdivovala zrající politické vůdce a byla přesvědčena, že Sovětský Svaz Československo neobsadí...
V Praze jsem mimo jiné navštívil redakci Českého Slova a na Václavském náměstí mluvil s lidmi, kteří mne ujišt´ovali, že v jižních Čechách se obnovují demokratické strany a zastavil se u autora 2000 slov Ludvíka Vaculíka. Řekl mi, že se právě vrátil z Čierné a že to visí na vlásku...
Viděl jsem mnoho nadšení. A také jsem si uvědomoval, jak zvlášt´ vesnice se změnila. Všechnu půdu vlastnil stát. Vesnice, která dala národu tolik velkých osobností, včetně ministerského předsedy Antonína Švehly, byla mrtva. Byl jsem si vědom, že tato země s vyjímkou umění a literatury mi byla cizinkou. Žil jsem v zemi, která mi dala možnost vytvořit si svobodný a celkem úspěšný život. Co bych dělal, kdyby se roce 1968 Československo znovu stalo masarykovskou demokracií? Vrátil bych se.