ZAPOMENUTÉ OSUDY - 8 INSPEKTOR BREJCHA
Když začne bývalý detektiv Brejcha vzpomínat, vystoupí mu na čele žíly a hlas se brzy přesmykne do mohutného fortissima.Chytit facku jeho medvědí tlapou, to musel být kdysi stejný pocit jako dostat zadkem od vozu. Brejcha, kterému všichni známí říkají Láďa, ačkoliv je křtěný Radislav, si otře kapesníkem temeno hlavy, kde je jenom sem tam nějaký vlásek a dává na vědomí: zde bývala kdysi hustá kštice.
Nerad, velice nerad se vrací Radislav Brejcha ze svého někdejšího revíru. Není divu, robustní inspektor, plný sil, vyzbrojený svou metodou ("...všechno vám musí říct lidi!"), sklízel tehdy zaslouženou slávu. "To všechno už je pryč," máchne Brejcha ztěžka rukou. Za pětadvacet let služby je to asi deset tisíc lidí, které přivedl do vyšetřovací vazby. Některé z nich i dvacetkrát. To obnášelo stovky probdělých nocí, trochu toho lidského nevděku, všechny vlasy a dvě kulky z revolveru; jedna z nich prolétla plícemi, druhá se zavrtala těsně nad kotníkem do pravé nohy.
Z velkého množství případů svěřil se pan Brejcha s tím, jak se ztratil a znovu nalezl krejčí. Dlouhá praxe úředníka pražské kriminálky vyjádřila vytrvalý ženský pláč nakonec jen několika větami. "Josef Štěpán, krejčí z Havelské ulice, odešel 15.listopadu 1938 z domova neznámo kam. Od té doby je nezvěstný, popis a fotografie přiloženy... Zapsáno 19.listopadu 1938. A zatímco paní Štěpánová opouštěla "čtyřku", zapisovali úředníci pohřešovaného krejčího do své evidence. Na celém území republiky začalo pátrání. Hlášení se objevilo i v policejním věstníku. O čtrnáct dní později přinesla paní Marie na kriminálku korespondenční lísek a pohlednici. Obojí bylo podepsáno Josefem Štěpánem a odeslané z Kolína. Prý si tam chce pár dní odpočinout u svých příbuzných.
Revírní Brejcha však měl v této době docela jiné starosti. Číšníci v restauraci U Jiráků, personál U staré paní, U Vocílků a U Mrázů mu dali hlášku, že se u nich v lokálech pravidelně objevuje nosatej Tonda. V jedné hospodě prý dokonce měnil pětitisícovku. Nosatej Tonda, ve styku s úřady Antonín Plach, byl v roce 1936 zatčen pro řadu podvodů a tak se na něj teď Brejcha zvlášť soustředil. Tu a tam s ním dokonce postál u nálevního pultu a poptal se, jak jdou kšefty, Tonda si nestěžoval. Pomáhal každé ráno trhovcům připravovat krámy, večer zaase uklízet ulici.
A tu se objevila na scéně nová postava. Zelinářka, klterá stavěla den co den svůj krámek mezi krejčovský závod pana Štěpána a mezi dům uměleckého truhláře Aloise Horuba, si všimla, že několikrát za den pouští paní Štěpánová ze svého okna "prasátka" do dílny uměleckého truhláře. A když zvedl oči od své práce, posílala mu slaměná vdova vzdušné polibky. A pak vyšlo najevo, že Plach je švagrem uměleckého truhláře a že ho dokonce velmi často navštěvuje.
Brejcha to zkusil po dobrém. Vysedával s ním dlouho do večera ... a stále se nemohl zbavit dojmu, že Plach nad něčím přemýšlí a proto tolik pije. Svou chvíli vycítil Brejcha v ten den, kdy se Tondovi narodil kluk. Revírní zpil Placha tak, jak se patří na tuto slavnostní chvíli v životě každého muže. Nosatej se hned smál, hned brečel, jak to lidé v tomhle stavu obyčejně dělávají. A pak to najednou bylo venku.
"Pane revírní, věřte mi to, já ... já ho nezabil. Já ho praštil jen dvakrát a když začal řvát, tak jsem utek pryč. Horub a vona ho pak dotloukli špringlí od svěráku."
Tak se tedy na pražské "čtyřce" dozvěděli, že se vražda odehrála 15.listopadu v Horubově dílně a že si Placha najali za patnáct tisíc.
Snad stojí za zmínku, že měl krejčovský mistr v té neblahé chvíli na hotovosti celých sedmnáct tisíc korun a na spořitelní knížce dalších osmdesát. Aby si Plach aspoň částečně zasloužil svou odměnu, donutili ho, aby vystrojil Štěpánovi pohřeb. Zabalil mu hlavu ručníkem, navlékl na mrtvého zimník a pytle od uhlí a potom uložil bezvládné tělo do čerstvě dokončeného prádelníku. Pak se s připraveným nákladem vydali na dvoukolové káře k holešovickému přístavu. Cestou je dvakrát zastavila jízdní policie, protože neměli vůz osvětlený a dvakrát za to zaplatili pokutu.
Štěpánová i Holub všechno popřeli. A když se policie vydala do Horubovy dílny, aby objevila stopy krve, nalezla jen čerstvě nalakovanou podlahu. Měla po celé ploše červenohnědou, skoro rezavou barvu.
Horub zatím všechno popíral ... k pletkám s paní Štěpánovou se nehlásil. Nemohl ovšem tušit, že si Brejcha opatřil už hezkou řadu svědků, kterým umělecký malíř ženu svého souseda už dávno představoval jako budoucí manželku. Jediným důkazem, z něhož mohla být upletena oprátka, byla mrtvola. Jenže se psal leden roku 1939 a Vltava byla zamrzlá ... a přece se mrtvý znenadání objevil. V holešovickém přístavu rozsekali ledy a zakrátko se sem vydal z pražské "čtyřky" šedivý anton se všemi delikventy. Na místě posledního odpočinku staroměstského krejčího se zhroutila konečně i Marie Štěpánová. A později i Horub.
Zbývá už jen dodat, že profesor Flanderka, znalec písma, nezvratně dokázal, že oba lístky psala sama sobě paní Štěpánová. A zatímco první hra spočívající v zoufalém pláči pro uklidnění sousedů, druhé představení se zprávami z Kolína mělo uklidnit samotnou policii. "Ale nebýt toho, že nám tenkrát pomohla všímavá zelinářka a několik číšníků," vysvětluje Brejcha, "kdoví, jak dlouho by ještě tenhle případ zůstal otevřený."
Případ, zřejmě největší, jaký inspektor Brejcha řešil, se udál v šestatřicátém roce, pátého prosince. V pověstné čtyřce v Bartolomějské ulici čekala unavená služba na vystřídání, venku přituhovalo .. Tu se otevřely dveře a v nich člověk, zelený jako sedma: "Hrozná věc ... to je neuvěřitelné ... dočista oloupen ... zlato, šperky všechno pryč. Služba se probrala z ospalosti a sáhla po papíru: "Vaše jméno?" - "Freud ... Hugo Freud přece ... dnes v noci v mé vile v Bubenči ... z pancéřového vozu ... do posledního prstýnku ...
Hugo Freud, jeden z hlavních velkododavatelů zlata pražským klenotníkům a nejen jim, proclíval také pro celou republiku drahokamy a někde na severu měl také jakousi továrničku. Rezolutně žádal hovor s komisařem dr.Mokrým. Ten si udělal semtam poznámku. "Jste pojištěn, pane továrníku?" - "Přirozeně, pane komisaři. V mé branži by to byl jinak neodpustitelný hazard." "Od pojišťovny byste dostal plnou náhradu, pane továrníku?" - "To není tak jednoduché, pane komisaři, a toho handrkování s pány od pojišťovny, neumíte si představit těch komplikací! Kdybyste mi tak dokázali zítra nebo pozítří ty šperky vrátit, bylo by to nejjednodušší," dodal s úsměvem. "Obávám se, že pro nás to tak jednoduché nebude," zatvářil se komisař mírně skepticky.
Jakýmstakýms záchytným bodem mohlo být vyprávění Hugo Freuda, který celkem stručně a plynule řekl zhruba toto: Loni na podzim zase sklátila pana Eislera, ta jeho každoroční angina. Pan Eisler byl v jeho závodě něco jako prokurista, něco jako tichý společník. Trochu do větru, jako všichni ti mladí dneska, ale jinak spolehlivý chlap. A tak místo Eislera musel do České Lípy po dlouhé době sám Freud. V černém fordu, který byl docela slušně opancéřován. Když se vracel zpátky z Lípy, bylo to už pozdě večer, v autě měl zboží asi za půldruhého milionu korun, bylo mu nápadné, že ho několikrát předjela – a po pár kilometrech se zase nechala předjet – tmavomodrá tatra. Měla pražské číslo, které začínalo P 25 ... ne, na další číslice si už zaboha nevzpomene. Pár kilometrů před Novým Borem musel šlápnout hezky zčerstva na brzdu. U příkopu stála ta tatřička, neosvětlená a před ní ležel na silnici člověk s rozhozenýma rukama. Když k němu Freud doběhl, "raněný" vyskočil jako srnka, mignul po něm francouzákem, trefil ale jenom do ramene a rychle běžel k Freudovu vozu a začal se do něho dobývat. Freud se na chvíli odmlčel a pak se zeptal: "Co byste dělal vy, pane komisaři, být tak na mém místě?" Dr Mokrý zamumlal něco o výhodách brovninku. Hugo Freud se na něj vyčítavě podíval: "To bych musel nejdřív nějaký mít, pane komisaři ... já jsem začal jednoduše řvát. Možná jako blázen, nebo jako kluk, kterému berou nejmilejší hračku, nabo jako raněné zvíře. Hulákal jsem, div jsem si neroztrh plíce. A vidíte, pomohlo to. Chlap zmizel někde v polích.
Loupež se tedy připravovala dlouhou dobu předem. A zřejmě šlo o amatéra, jak ukazuje příhoda pana Freuda. Něco, co by policii určitě zajímalo, věděl majitel té tmavomodré tatry s číslem P 25... Samozřejmě jen v tom případě, že číslo nebylo falešné. A jestli se vůbec ta příhoda udála. Ne, tahle stopa zatím nikam nevedla. Ale byly tady jiné. V Badeniho ulici ve vile číslo 400, kde bydlel Hugo Freud.
Inspektor Brejcha, kterému byl případ svěřen, se na místě činu dozvěděl, že pan prokurista Eisler postavil ve čtvrtek večer opancéřovanou fordku se zlatým nákladem do garáže jako obvykle, všechno řádně zamkl a šel domů. Slyšel ještě, že zahradník pustil obě psí potvory. Dvě staré dogy ležely teď na betonu před garáží, zuby mrtvolně vyceněné a ještě teď z nich šla hrůza. Otrávené maso.
Přivedli policejní psy. Pobíhali sem a tam a pak si to s nosem u země namířili přes zahradu a začali se sápat na železný plot. Když je převedli na druhou stranu, běželi ještě pár metrů a pak se beznadějně zastavili. Brejcha tedy udělal jediný možný
závěr: pachatelé naložili kořist do auta a odjeli. Kam, to by inspektor sám rád věděl. Za této situace se Brejcha rozhodl obrazit v Bubenči pár hospod. A vida! Kolem poledne se přihnal do kanceláře dr.Mokrého jako velká voda. Hned nato se rozběhli detektivové, aby sehnali taxikáře Antonína Malíře, bytem v Břevnově, Polní ulice. Malíř míval stanoviště někde u Prašné brány a měl se okamžitě dostavit i s vozem pro nějakou technickou závadu na komisařství. Za hodinu vystupoval v Bartolomějské z auta a kroutil nechápavě hlavou.
"Nic, pane inspektore," hlásili po slabé půlhodince Brejchovi, "žádný zapadlý prstýnek nebo brož, ani stopy po nějakém zlatě ... jen tyhle dvě gumičky." V Brejchově tváři, mrzuté zklamáním, se objevil najednou zájem: "Ukažte!" Dva tenké proužky gumy jakoby odstřihnuté z velocipedové duše. Brejcha div neřval nadšením. Takové gumičky přece přetahovali zlatníci přes kazetky s náušnicemi, prsteny a ostatními zlatými krámy. "Kluci, a znova do toho! Sedadla ven! Rozdělat výfuky, kdybyste měli vlézt až do karteru, nezapomenout na baterie, vylít, vysypat ... a reflektory!"
Začali tím posledním a víc hledat nemuseli. V každém světlometu bylo po dvou kilech zlatých předmětů. Za hodinu taxikář přiznal, že pomáhal při loupeži dvaadvacetiletému Bohdanu Rulcovi, nedoučenému pekaři.
Na Prahu se začal snášet mikulášský soumrak, když do vysočanského kopce supěla dvě auta. Malířova tatrovka a policejní škodovka. Projela Vinoří, Brandýsem ... za Benátkami řidiči zpomalili a asi třista metrů od křižovatky, z níž vede cesta do blízkých Dražic, zastavili. Muži s lopatami a motykami vešli do lesa a začali při baterkách kopat u smrku, který jim označil Malíř. Když rozbalili balík starých hadrů, objevila se automolbilová duše napěchovaná klenoty. Malíř se otočil směrem, odkud přišli, ale Brejcha zavelel: "Počkat, to není všechno!" "Ale je, pane inspektore, je, dyť sem to sem ráno přivez, k svýmu velkýmu neštěstí, " div se nerozbrečel Malíř. "Povídám, že to není všechno", trval Brejcha na svém. "Jak byste to moh vědět, pane inspektore, dyť ten seznam sme i s těma kufírkama hodili do Vltavy". - "No, Malíř, na mě si nepřijdete, Freud mi dal od toho seznamu ještě kopii a strčil ji Malířovi pod nos. Malíř kapituloval a s povzdechem označil policistům další místo.
Na Brejchově stole byla ve zlatých a stříbrných předmětech pěkná pyramida. Vážila maličkost – stotřináct kilo. Noviny se tenkrát předháněly v pochvalách. "Zločin objasněn do 24 hodin", "Statisícová kořist nalezena v lese", křičely titulky. Národní politika, které nikdo neřekl jinak než čubička, se pokusila dokonce dát odpověď na otázku, jak se vlastně přišlo na první stopu. Její fantazie však odmítl inspektor Brejcha energicky: "Pánové, vy věříte těm kecům co píšou noviny? Kdepak!" Vzal krabičku sirek a doprostřed dopravní značky tam napsal "P 25743. "Tak tohle jsem dostal od Tonky řečené Zrzka, když jsem šel onen pátek dopoledne obrazit ty bubenečský hospody. Tonka byla povětrná dáma a také moje pomocnice, důvěrnice. Ve dvě hodiny v noci si vedla kolem Freudovy vily nějakou pánskou návštěvu a všimla si, že poblíž stojí auťák s běžícím motorerm a nikde nikdo. A taky se divila, že dogy, které jindy vyvádějí, jsou úplně potichu. A tak si pro jistotu zapsala číslo toho vozu na krabičku sirek. No a pak mi ji za oboustranně výhodných podmínek přenechala."
To by mohlo být v tomto případu všechno, kdyby ! ... se v pondělí ráno neobjevil u dr.Mokrého Hugo Freud ve stavu blízkém šílenství. Těžce ze sebe vysoukal, na co si dnes ráno vzpomněl ten pitomec Eisler. Ve voze kromě zlata, které bylo tak rychle vráceno – ještě jednou srdečný dík – byly také dva pytlíky s ruskými diamanty, které firma proclívala pro československou vládu. Minerály nebyly ještě broušené, ale i tak měly cenu, nad kterou se i komisaři Mokrému zatajil dech – dvaapadesát milionů korun. Co teď? Hrozilo nebezpečí, že Rulc s Malířem tuhle kořist zapřou, odsedí si svých pár let a pak si ji potichoučku vyzvednou.
Když se Brejcha to nadělení dozvěděl, řekl že se stále nemůže zbavit dojmu, že ti chlapi jsou jenom amatéři. A proto se rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. Napínavost takové hry – hop nebo trop - totiž přímo miloval. Dal zavolat Malíře i též zatčeného Rulce a řekl jim: "Pánové, uznejte, že jsem s vámi jednal fér. A stejný jednání bych rád viděl i od vás. Za pár dní máte přelíčení a budete moc potřebovat polehčující okolnosti. O jedný bych pro vás věděl. Tady pan Freud říká, že jsme mu nevrátili ještě všechno. Ten zbytek už prý nemá žádnou zvláštní cenu, jde o nějaký Jablonec, ale to víte, pořádek dělá přátele..." Rulc si okamžitě vzpomněl: "Jo, vy myslíte to sklo ... s tím jsme se neschovávali. Hned jsem věděl, vo co de. A tak jsem to hodil do roští, tam přes zeď u Daliborky."
Panu Freudovi museli posloužit čpavkem. A pod Daliborkou lezli v roští policisté jako chrobáci od jednoho keře ke druhému, s očima vpitýma do ztuhlé půdy. Až na nějaký nepatrný zbytek, deset nebo dvacet tisíc, které se možná někomu z hledajících zadřely za nehty, dali dohromady celých dvaapadesát milionů.
"Nejbohatší případ inspektora Brejchy", psaly druhý den noviny... Starý detektiv si povzdechl: "No, nejbohatší případ to určitě byl, ale největší ... to máte těžký. Tihle páni klenotníci a celá jejich branže, ti byli vždycky dobře pojištěný, ale když někdo vybral chudákovi byt, jako to udělal ten mizera Beran jednomu nezaměstnanýmu z Vršovic a já pak našel v jejich suterénní místnosti čtyři děti kolem vychladlýho bubínku, nad kterým se sušila jediná pánská košile ... to pak do vás vjel strašnej vztek a hrozná síla jít za tím mizerou, který dokázal sáhnout až sem a docela ho zničit, hajzla hajzlovskýho.
Text: Slavomír Ravik
Foto: Bedřich Kocek
Koláže: Olga Janíčková