Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 7
 
JOSEF SCHEYBAL, znalec mordů a senzací uplynulých staletí,
část druhá

 
Všechnu bídu světa zapsal do svých vzpomínek i Jan Křtitel Pipperger, kat rakouského mocnářství. Zachovaly se i dokumenty jeho nevlastního syna, slavného popravčího mistra Wohlschlegera. Ten na slovo vzatý odborník, který změřil objem krku oprátkou bezpočtu zločinců, také jednou selhal. Jistě i kat má právo někdy ztratit nervy. Wohlschlegerovi se to naneštěstí stalo ve Vídni: popravoval tu vražedkyni dítěte, Julii Hummlovou. Tato vídeňská premiéra pražského mistra skončila úplnou katastrofou, protože odsouzená se svíjela několik minut v oprátce, než na ni definitivně sáhla smrt. Soudní komise se zčásti poroučela a z dalšího eventuálního angažmá ve Vídni jednou provždy sešlo. Kavárník Lang, který byl krátce potom jmenován císařským a královským katem říšského hlavního města, se později uškleboval: „No jo, pro provincii byl Wohlschleger dost dobrý, ale do Vídně ho po takovém skandálu povolat nemohli. Takový packal!“ I Langovy paměti se staly soukromým majetkem pana Josefa Scheybala.
 
Nejslavnější poprava Leopolda Wohlschlegera se odehrála roku 1897 v Liberci. Tenkrát šlo o krk Josefu Köglerovi, šestinásobnému loupežnému vrahovi a nejobávanějšímu lupiči severních Čech. Je přitom zajímavé, že se po dvou třetinách století nahromadilo sběrateli k tomuto případu tolik dokumentů, že by si pan Scheybal v roli žalobce mohl celý proces ještě jednou  zopakovat. Řeč „prokurátora“ Scheybala  by v této hře nebyla tak jednoznačná jako soudní výroky, pronesené koncem devatenáctého století. Přinejmenším by se tu našlo několik polehčujících okolností. Josef Kögler byl mimochodem zručným a pracovitým kameníkem. Nebýt toho, že ve slabé chvilce ukradl kdesi králíka, mohl po sobě zanechat trvalou památku na hřbitovních kamenných pomnících. Naneštěstí si na něj zasedl policejní komisař Hübner v severočeském Jablonci. Při každé krádeži udeřil domovní prohlídkou především na Köglera, který neustálou nervovou zátěž nevydržel. Jednoho dne sebral starou bambitku, utekl z domova a začal se živit řemeslem, které bylo nesrovnatelně méně namáhavé než kamenická profese. Ze šesti vražd, které byly připsány na jeho konto, byla prokazatelná jen jediná. Ve skalách na Ojpíně postřelil nějakou ženu, která se tam vydala v doprovodu muže. I toto svědectví bylo jen velmi sporné. Muž, který vystupoval v roli korunního svědka, neuměl psát a tak tedy nakreslil situační náčrt, z něhož měli soudní znalci a páni porotci poznat, jak tragická událost proběhla. Kögler během pátrání utekl až do Alžírska a dal se naverbovat do cizinecké legie. Ani ta velká vzdálenost ho však neochránila od šibenice. Rakouská vláda si ho na udání vyžádala a milý kameník putoval šupem k libereckému soudu. Ještě jednou se pokusil o útěk oknem zámku, v němž byl na čas ubytován. Navázal řadu prostěradel a sešplhal se bezmála až k zemi. Je neuvěřitelné, že tomu věčnému smolaři scházely pouhé tři metry prostěradel a že ten běžný sportovní skok skončil zlomeninou nohy.

Ve Scheybalově archivu nechybí ani novinové reportáže z posledních hodin Köglerova života. V jedné z nich uváděl prezident soudu na pravou míru nepoložené legendy, podle nichž prý má odsouzenec právo před popravou spořádat, co hrdlo ráčí. Prezident vysvětlil, že je dovoleno utratit za poslední hostinu jeden zlatý. Podle údajů, provázejících další Wohlschlegerovu oběť, vraha Sandtnera, se dala za tento obnos pořídit docela slušná hostina.
 
Dočítáme se totiž, že Sandtner spořádal před popravou tři porce roštěné, patnáct škubánků a tři sklenice plzeňského. V archivu tedy nechybí nic, co by chtěla soudní porota použít při obnově procesu s Köglerem. Dokonce tu leží i oprátka, na níž severočeský loupežník dodýchal. Aby nebylo pochyb o původu smyčky, je u ní připojeno vysvědčen popravčího mistra Wohlchlegera. Traduje se, že katovská oprátka slouží jako ochranný talisman. Dovídáme se z historických pramenů, že kousek oprátky nosil u sebe i autor 75 loupeží, známý Martin Lecián.  Nicméně  6.října roku 1927 ani on šibenici neušel. Možná byl ten kousek příliš malý ve srovnání se smyčkou, kterou mu třesoucími se už prsty utahoval i stařičký pan Wohlschleger.
 
Ve sbírce pana Scheybala nescházejí ani rozsudky smrti, které se prý rozdávaly přihlížejícímu publiku těsně před popravou. Takový rozsudek byl vynesen a zveřejněn s Karlem Hermannem Frankem. Pečlivě archivované  měl staré novinové zprávy, dokumentující mordy a sensace devatenáctého století. Dokonce na deset tisíc kramářských písní vypráví o časech, v nichž roli novodobých soudničkářů zastávali pouťoví vyvolavači. Dovídáme se z nich o skotské rodině, která po dvě generace mordovala lidi v opuštěné jeskyni. Titulky vyprávějí „o těžké zkoušce bohabojné rodiny“, „o ukrutné a pateronásobné vraždě a samo vraždě“, či „o utrpení jeptišky Barbory Ubrykové, dvacet let zavřené pod schody v klášteře karmelitském v Krakově“.
 
Pochopitelně jsem tu musil narazit i na Babinského, který inspiroval k výtvarné práci pana Paříka. Ovšem dokumenty popírají sloky známé písně, v níž se praví, „že mu hlavu usekli až po samu fusekli…“. Ve skutečnosti Babinský přežil špilberské utrpení a dožíval v společnosti jeptišek v Řepích u Prahy s docela prozaickými revmatickými potížemi, nedůstojnými pro vůdce loupežnické tlupy. Václav Babinský si po zrušení špilberského vězení roku 1855 odseděl zbývající díl svého dvacetiletého trestu v Kartouzech u Jičína. Tam o něho pečovaly milosrdné sestry, jež dbaly o spásu duše i těla svých svěřenců. Díky mimořádné péči, jíž zahrnovaly Babinského, si nebohé jeptišky vypůjčily zlé jazyky. Roku 1861 byly pro špatnou pověst donuceny opustit Kartouzy. Do nového působiště v Řepích si však vzaly Babinského s sebou, aby, jak praví dokument, „obdělával jejich zahrádku“.
 
Celý majetek, který mu na konci života zbyl, sedmdesát centimetrů dlouhá fajfka, bambitka, kudla zasazená do jeleního parohu a vybledlý obrázek, odevzdal dozorci věznice v Řepích. Škoda, že tyto relikvie neskončily v rukou pana Scheybala, kde by byly nalezly své pravé místo. Nakonec toto dědictví skončilo u úvalského kronikáře. A našinec si povzdechne nad nemilosrdností historických pramenů, které bezcitně strhnou nimbus, jímž legenda ozdobila hlavy hrdinů. A tváří v tvář dobráckému obličeji fousatého dědečka na blednoucí daguerrotypii mizí iluze, vyvolaná romantickým líčením předků: „Skály se chvěly pod ranami hromů, blesky ozařovaly divokou  krajinu,  když šlechetnomyslný onen vůdce pověstných banditů Babinský, zahalen v tmavý plášť,  lehl nedbale na zem. Bradu o pravou pěst, loket o koleno opíraje, zdál se  pokojně (ačkoli s trudně zaníceným zrakem) zuření živlu pozorovati. Hlavu jeho kryl široký klobouk, zpod něhož husté tmavorudé vlasy se vinuly. Tu odkryl vítr část jeho vlajícího pláště a pod ním zableskla se v zlatě vyšívaném a drahokamy posázeném pasu zastrčena blyštící se dýka a tři velké bambitky…“
 
Kdoví, která z těch tří skončila v bytě úvalského kronikáře a kdoví, zda Babinského revmatické bolesti se nedatují od onoho ležérního povalování se v mokré trávě. Čtenáři starých legend nezbývá, než povzdechnout si nad dávnou slávou. Kde je jí konec?
 
Slavomír Pejčoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 22.03.2018  08:22
 Datum
Jméno
Téma
 22.03.  08:22 Von