Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloš,
zítra Zora.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zápis do školy
 
Týden utekl a to již děti byly zařazeny ve škole, věděly, kde jsme, kde se dá nakupovat a jak vypadá okolí. Ve škole při zápisu mne vyslýchala podivná učitelka, možná to byla dokonce ředitelka, to už si nepamatuji. Ptala se mě, odkud pocházíme a jak mluvíme. Odpovídám, že jsme z Československa a že mluvíme česky. Dívala se na mě nechápavě a začala mi vysvětlovat, že ona je Australanka a že mluví anglicky. No a já znovu, že jsem Češka a mluvím česky. Dávala mně další příklady, že Francouz mluví francouzsky atd. to už jsem nechápavě zírala já a připadala jsem si, že jsem někde na psychiatrii a že si zřejmě podle výrazu ve tváři a mluvy takové jednání zasloužím. Ta vzdělaná učitelka nevěděla, že Československo existuje a navíc nějaká česká řeč. Myslím si, že potřebovala hodiny zeměpisu.
 
V budoucnu jsme se víckrát setkali s lidmi, kteří také nevěděli, nebo nás zaměňovali za Jugoslávce. Zní jim to podobně: Čechoslovakia – Jugoslávia.
 
Nyní nám již chyběla práce. Goče zašel s Vladimírem do blízké slévárny hliníku, kde právě hledali lidi na odpolední směnu. Lidé byli za tuto nezdravou, namáhavou práci a riziko odměňováni odpoledními příplatky. Vladimírovi to v této chvíli bylo úplně jedno. Příjem jsme potřebovali, a tak že prý to zkusí. Nastoupil hned další týden.
 

* * *
 
George & Stella
„unisex salon“

 
Jedno odpoledne mne Goče vedl na nákup a posléze ho napadlo, když jsme zrovna stáli spolu na chodníku před holičstvím, že bychom se tam měli jít zeptat na moji práci.
 
Viděla jsem přes výlohu stříhat jenom jednoho pána, ale sedačky plné lidí, kteří čekali, až na ně přijde řada. Vešli jsme tedy dovnitř a Goče se za mě informoval na možnosti práce. Holič si mě prohlížel od hlavy až k patě, což mne velice znervóznělo a začala jsem netrpělivě přešlapovat z nohy na nohu. Holič vzápětí pokynul do rohu salónu, kde na lavičce seděla silná, pohledná žena a vedle ní ještě stará paní oblečená v černém i s černou pokrývkou hlavy. Taková balkánská babička, matka té silné paní, ženy onoho holiče. Zvedla se a ptala se mě, kdy bych mohla přijít na zkoušku. Domluvily jsme se na sobotu. V sobotu jsem tedy nastoupila. Dámské kadeřnictví se tam zatím neprovozovalo, pouze se stříhalo a to samí chlapi a nebo děti.
 
Vlastníci salónu George a Stella mě přijali, a tak se stalo, že jsem dostala práci zatím na tři dny v týdnu a až si získám více zákazníků, bude mi nabídnut plný úvazek.
George byl na stříhání zatím sám a Stella se starala o papírování a zařizování, které s busnissem souviselo. Její matka, řecká vdova, chodila všude se Stellou a také žila společně s nimi, jak je zvykem.
 
Hrozně moc se mně v novém pracovním prostředí líbilo. George byl velice kamarádský a byl to vynikající holič. Díky jeho zkušenostem a praxi, kterou rád předal, jsem za pár měsíců stříhala perfektně a rychle jako on. Práce nám šla od ruky a málo kdo čekal. George byl také se mnou spokojený a říkal, že už to měl dávno takhle udělat, že neví, proč se tak sám hrozně dlouhá léta dřel. Měli také tři děti a velice dobře si díky svému businessu vedli. Mimo jiné kupovali nemovitosti a to hlavně obchody kolem dokola. Vlastnili asi tři nebo čtyři další. V blízkosti jejich businessu mimo jiné stavěli nový dům v jedné z pěkných čtvrtí v Melbourne. 
 
George přišel do Austrálie s rodinou, když mu bylo asi osmnáct let a to z ostrova Lemnos ve Středozemním moři. Velice pěkně na svůj původní domov vzpomínal. Bylo zajímavé ho poslouchat a vžívat se do charakteru těchto lidí. To mně velice šokovalo. Georgova rodina přišla do Austrálie za prací, za lepšími životními podmínkami. Stella s rodiči a bratrem emigrovali do Austrálie z úplně jiného důvodu než její manžel. Žili v Egyptě v Alexandrii.
Když původní egyptská vláda převzala vedení v této části, kde dlouhá léta žila spousta Řeků, museli se z Alexandrie vystěhovat.
 
Stella byla velice jemné povahy, působila zranitelně, George byl však veselý, z očí mu sršela radost ze života. Hrozně rád tancoval a hrál fotbal. Protože v té době, když jsem je poznala, George měl asi 43 let a trávil hodně času na hřišti jako trenér mladé generace hráčů.
 
Samozřejmě, že nejraději tančil řecké tance, a tak se Stellou při každé vhodné příležitosti tančili tyto působivé tance. Jejich obchod byl opravdu autentický. Už od rána tam vyhrávala muzika. Kolem magnetofonu vyskládané pásky s řeckým folklorem. Začala jsem si zvykat na muziku s řeckým nástrojem buzuky,který v těchto melodiích vyniká. Už dávno před emigrací jsem obdivovala Demise Rusose, a tak mě ta muzika tak neznámá zase nebyla.
 
Do práce jsem se velice těšila. Každý den jsem tam prožila spoustu legrace a měla hodně zážitků. Písničky jsem si prozpěvovala společně s magnetofonem, až to jednou George překvapilo, že dobře vyslovuji řecká slova. Zákazníci byli různých národností, samozřejmě asi 30% řeckých. Někteří žili v Austrálii spoustu let, ale angličtina jim stále dělala potíže. Nebylo divu. Po Athénách nejvíce řecké populace žije v Melbourne. Měli zde už v té době (1982) mnoho řeckých klubů, restaurací, vydávali řecké noviny, které také bylo možno zakoupit v každém novinovém stánku. V jejich novinách si každý řecký business inzeroval svoje nabídky, a tak mnoho z těchto lidí se vůbec mezi Australany nezapojovalo.
 
George však k těmto lidem nepatřil, uměl komunikovat s každým a věděl, co si ke komu smí dovolit a podle toho svůj humor vůči zákazníkům používal, aniž by se to někoho dotklo.
 
Konferenční stolek byl každý den plný čerstvých plátků novin australských i řeckých. V zadní místnosti za salónem jsme zákazníkům vařili kávu. Černé lógrovce říkal „řecká káva“, i když to byla typický turecká, těšilo ho však, že rozumím, co tím myslí, a tak Řekům řecká, Australanům a ostatním se vařilo neskafe s mlékem nebo čaj.
 
Někteří řečtí zákazníci přicházeli za Georgem pravidelně několikrát týdně přečíst si noviny a vypít oblíbenou černou kávu. Mluvili spolu řecky. Časem jsem vycítila, co spolu mluví, a tak si prý bude muset dávat pozor, až mě bude pomlouvat.     Vůbec mu nevadilo, že za čas se o mně dověděla československá komunita a začali se chodit do salónu stříhat. Mluvili jsme česky a slovensky a to vedle George s jeho řečtinou. Pozorovanému by z toho třeštila hlava, ale George byl rád, když byl každý spokojený, a to ho nejvíc těšilo.
 
V té době byl jejich salón nejvíce zaneprázdněný. V téže čtvrti bylo asi šest dalších salónů, a když šel člověk kolem, viděl, že nemají do čeho píchnout. Není divu, že v našem salóně to bylo jako v restauraci na ostrově Lemnos, avšak místo výhledu na krásné Středozemní moře, byl výhled na frekventovanou ulici a chodník, kde se hemžila spousta lidí. Obchod měl amplion zabudovaný i venku, takže řecká muzika se ozývala kolem dokola.
 
Stella s maminkou přicházely také pravidelně do salónu a někdy tam strávily dvě až tři hodiny. Australané obdivovali evropskou náturu a hlavně jihoevropanů, a tak se stávalo, že nejen Řeci, ale i pár Australanů přišlo za zábavou a kávou do salónu, aniž by potřebovali ostříhat.
 
Jednoho dne přinesla Stella do salónu v tašce živé kraby a že je budou mít k večeři. Štítila jsem se toho a hrozila se, že to budou jíst. To je tak překvapilo, že se Stella rozhodla a z domu přinesla velký hrnec, uvařila kraby ve slané vodě v kuchyňce za salónem a učili mě, jak se to jí.
 
Nebyli to jenom krabi, naučili mne vychutnávat všechny ostatní mořské živočichy, které jsem dosud neměla možnost poznat. Řeci jsou na to odborníci. Díky jim jsme se naučili chodit do řeckých restaurací a užívat si pochoutky jako jsou chobotnice - řecky kalamary apod.
 
Několikrát nás Stella a George vzali na řeckou zábavu jako hosty. Bylo neuvěřitelné, jak se o nás všichni zajímali. aA po pár skleničkách řeckého vína Retsina jsem zvládla s Vladimírem i tanec „Zorba the Greek“
 
Mentalita těchto lidí se mi tak líbila, že jsem začala srovnávat a říkat si, proč my, Češi, jsme sice švejkovci, ale stále si na něco hrajeme. Proč nejsme tak otevření, radostní a s temperamentem našich bratrů jižanů. Komunismus nás poznamenal, to je ono. Stále nás někdo omezoval, usměrňoval a to generačně zapůsobí.
 
Tito nespoutaní lidé tento problém nikdy neměli. Mají k sobě blíž, něco je stále k sobě táhne – oproti nedůvěřivosti a samostatnosti českého jednotlivce, který bojoval za svobodu a svá práva, která se mu léta nedostávala.
 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 06.10.2017  10:14
 Datum
Jméno
Téma
 06.10.  10:14 Svatava
 05.10.  18:44 Von