KLÍČE OD NIČEHO
Jako montér plynu, jsem nejen čichal plynové aroma, montoval plynoměry, ale se svými stejně podařenými kamarády, osnoval akce, které nás bavily. Vyhlášená byla akce Klíče.
Sebrali jsme, vyštrachali, vyhledali, posbírali všechny druhy klíčů, které byly vyřazeny do šuplíků. Utvořil jsem z nich svazky. Emil vytvořil ve svěráku mosazné kroužky a další náš spolupachatel Henča vyrazil na štítky nápis Plynárna Kladno. Dobrovolně jsme se prošli po okolních uličkách starého města a cestou ztráceli svazky klíčů od ”ničeho”.
Výsledek se dostavil za necelou hodinu. Radovali jsme se z úspěchu. Cizí, ochotní občané, přinášeli do vetché budovy bývalé hospody U slunce, kde sídlila dílna Rozvod plynu, nalezené klíče.
Pan Špička, náš vedoucí byl zpočátku zmatený. Poděkoval snaživým nálezcům a šel klíče zkoušet do nejméně třiceti zámků, které se v dílně nalézaly. Zjistiv, že klíče nejsou k ničemu, vyhazoval je oknem do staré uličky. Tam je nalézali další ochotní občané, děti, starci, babičky, a radostně je přinášeli panu Špičkovi nazpět.
Jeden lakotný nálezce chtěl nálezné. Pan Špička mu dal deset deka sekané a jedno pivo. Další muž vyhrožoval, že to oznámí patřičným úřadům, aby se veřejnost a orgány dozvěděly, jak je snadné proniknout do plynárny, která patří mezi strategické objekty. Naštěstí měl tento muž za sebou několik let vojny a pár let blázince.
Pan Špička začal ztrácet trpělivost. Denně někdo přicházel. Našich padesát osm svazků klíčů se činilo. Cedulka na dveřích, kterou napsal krasopisně Vlasta Jeřábek: ”Nevracejte klíče, nejsou od nás!” nic nepomohla.
Nejhorší bylo, že se začaly ozývat telefony. Volající nabízeli klíče. Také přišly dva balíčky. Pan Špička musel zajet svým wartburgem na poštu. Byly poslány doporučeně. Po měsíci vše utichlo. Epidemie svazků odezněla.
Pan Špička si oddechl. Měli jsme pocit provinění. A právě druhý den přišla starší učitelka se skupinkou pionýrů. Všichni měli na krku rudé šátky. I soudružka učitelka.
”Neseme vám radostnou zprávu,” vesele se smála soudružka učitelka. ”Ale až nám uvaříte čaj,” žertovala a pan Špička postavil na vařič konvici.
Nic nechápal. My v dílně také ne. Já jsem musel dojít za roh do obchůdku pro krabici piškotů. Pionýři měli hlad. Najedli se, švitořili a potom povstali. Paní vedoucí, pardon, soudružka učitelka, zvedla dirigentsky prst, sbor povstal. Stáli jsme v chodbě a poslouchali píseň o soudruhu Minaříkovi. Pan Špička se nechápavě usmíval. My, montéři plynu, též. Soudružka učitelka zjednala ticho, hrdě se rozhlédla a laskavě se ptala:
”Copak je to? Copak je to? Čípak je to? Copak jsme ztratili?”
Všech pět či sedm pionýrů to po paní učitelce opakovalo. Chvíli nastalo ticho a soudružka přesně a načasovaně sáhla do kapsy sukně a vykřikla doprovázena sborem:
”Júúúúú! Jůůůůů! Tady jsou!”
V ruce držela svazek klíčů. Byl to malý klíček od cestovního kufru, velký klíč od starých vrat, a klíč od patentního zámku. Pan Špička zčervenal, sevřel podávaný svazek a poděkoval. Když soudružka s dětmi odešla, povzdechl:
”Už aby byl komunizmus!“
”Proč?” zeptal jsem se udiveně.
”Nebudou zámky ani klíče, protože lidi už nebudou krást.”
Můj kamarád Vlasta přikývl:
”Už nebude co.”
Ukázky z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE