Učitel Peter
Ráda uklízím, a protože schody, co vedly z našeho podlaží ven, se mně zdály špinavé, pustila jsem se do umývání. Už jsem s umýváním až do přízemí a vtom se otevřou dveře a tmavovlasý kudrnatý brýlatý pán na mě mluví a gestikuluje. Působí jako nějaký šprýmař. Něco odpovídám, ale on, jakmile zjistil, že je to špatnou, stále nedobrou angličtinou, zavolal svoji ženu a pozvali mne k nim. Musím si s nimi vypít čaj, nebo kafe.
Dozvěděla jsem se, že pochází z Londýna. Také emigrovali. On se jmenoval Peter a ona Maurren. Měli čtyři děti a byli výborná rodina. Petr se vžil do role učitele a že budeme s Vladimírem k nim chodit na návštěvy a nebo oni k nám. Budou s námi konverzovat a učit nás anglicky. Byl to výborný nápad. Vždy jsme se na tato setkání těšili.
Časem Petera napadlo, že si budeme psát. Napsal dopis a ve větách vynechal slova. Jeho nejmladší dcera o poschodí výš dopis předala nám. Já jsem slova doplnila (Vladimír na takové hry moc nebyl) a můj nejstarší syn jim ho donesl na opravu. Peter se v tom úplně vyžíval. Červenou tužkou zaškrtával chyby a bylo vidět, že to bere smrtelně vážně. Dokonce mě za vypracovanou práci bodoval, nebo posílal malé dárečky. Například pytlík čaje, jeden bonbon, čokoládku atd.
Dny šly veseleji a s Peterem byla opravdu zábava. Nezapřel svůj anglický suchý humor. Uměl to moc hezky s dětmi a naše děti ho úplně milovaly. Dokázal vytvořit takovou skvělou zábavu a připravit hry, že jsem záviděla, že se neumím dětem kvůli starostem věnovat hrou, jak to dokázal přítel Peter.
Duhové kuličky
Někdy jsem vycházela s dětmi před dům na čerstvý vzduch. Jednou jsem s sebou vzala duhové kuličky. Udělali jsme si důlek a cvrnkali. Jak už se to někdy stává, když je pohromadě víc dětí (a moje dítka bývala někdy k neudržení), že je i hra živá. Tehdy se přihodilo něco, na co naše rodina také nikdy nezapomene. Ve chvíli, kdy jsem ztratila nad všemi třemi přehled, slyším ránu, a když se otočím, vidím našeho Davida ležet na silnici a jak mu z hlavy teče krev. Auto, které ho srazilo, bylo již tak daleko, že jsem v té panice nezachytila ani barvu, natož poznávací značku.
Moje starost v tu chvíli byla odnést Davida ze silnice, aby ho další auto nepřejelo. Vtom vyběhl Peter a jednal. Ve chvíli tam byla sanitka, která Davida společně se mnou a mým tlumočníkem Peterem odvážela do nemocnice. Už během jízdy byl David ošetřován. Když mu ošetřovatel utřel krev, zjistilo se, že má rozražené čelo. To mu v nemocnici zašili a vyšetřili ještě celé tělo. Naštěstí se mu jinak vůbec nic nestalo.
Tahle příhoda mi způsobila takovou úzkost, že jsem měla pocit, že mně úplně v hlavě přeskočí. Bála jsem se o ně, i když šli do školky. Měla jsem výčitky svědomí, že „díky“ mé neopatrnosti by mohly děti přijít i o život. Také jsem si už s nimi nechodila hrát před dům, ale za něj, kde to bylo bezpečnější a ne tak blízko frekventované cestě.