Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloš,
zítra Zora.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Můžete svému psu vykládat jakoukoliv bláznovinu
a on na vás vždycky vrhne pohled pravící:
„Můj bože, ty máš pravdu! Nikdy jsem na nic takového nepomyslel!“
(Dave Berry)

 

Nudle dlouhá ušatá
 
Takhle mi říká vychovatelka. Občas to změní na Žížalu, ale to není o moc lepší. Mé pravé jméno je Fanynka, jenže s takovým se do knihy nedostanu, i kdybych podhrabala všechny záhony, a že hrabat, to jezevčice uměj! Nevadí, na zadní se z toho stavět nebudu. Abyste věděli, stejně mám téhle slavné publikace plné zuby! A toho Kolji i s tím jeho páníčkem V. R. taky! To mají plnou hubu řečí, jak rádi by slyšeli nějaké vyprávění o obyčejných psech, ale přitom se kamarádí jen se samými hvězdami. Tady ve vychovatelně se povídá, že si ten rozmazaný Kolja dokonce brousí zuby na Oskara! Kdybych mohla, hned bych mu řekla, jak nás tím pořádně namích! Nás – psy a kočky z vychovatelny! A jestli chtějí ti dva opravdu vědět, jak to mezi námi obyčejnými psy chodí, tak ať se k nám přijedou podívat!
 
Ne že bych si nepamatovala, jak vypadá domov, myslím ten opravdový, nebo že bych nevěděla, co to je patřit do rodiny, spát v peřinách a stolovat s paničkou u jednoho stolu. Paničku mám. Dokonce slavnou. Jenže si usmyslela, že mě dá přes léto na převýchovu! Prý abych se zbavila některých návyků a výrazů! Taková pitomost! Pokus o převýchovu se mnou podnikla už loni, když mě vstrčila do Středně vzdělávacího ústavu psích šlechtičen v Libni. Ale co vám budu povídat, je to prostě takový lepší pasťák! Letos téhle polepšovně říkají rekreační tábor. Vězňů je tu málo, ale o to víc nás můžou pérovat. Kdo? Přece šéfka a vychovatelé Helenka s Láďou.
 
Podobný osud potkal i vzteklou rezavou Žofku, plemeno neurčité, a dokonce i Theodosijeva, zámeckého chrta. Ten hrál ve filmu a ta zašlá sláva ho tak užírá, že už je vyhublý na kost. Taky je na ty své kaňky a ten rodokmen pořádně namyšlený. Samou vznešeností žere málem se zavřenou pusou, spoluvězňů se straní a mluví pouze, je-li tázán. Golie Anděla přišla o štěňata a tady dělá něco jako psychokúru. Je tak cudná, že se před námi nejde ani vyčurat, ale výhradně vyvenčit. Chce mě pořád chránit a nosit v hubě, a to se mi vůbec nelíbí, asi to nevydržím a brzy ji rafnu. Za rvačku je tady samotka na zadním dvorku. Diego alias Vilda je celkem normální, až na to, že je strakatá a má trochu delší nohy, jak se najde chvilka, hned je vystavuje. Stejně vím, že tak krásně čitelné a elegantní faječky jako já tu nemá skoro nikdo, tak nač se rozčilovat?
 
Z domova jsem dostala batůžek lahůdek, ale ty si zatím schovávám na horší časy, kdo ví, třeba režim přitvrdí. Zatím tu panuje demokratický matriarchát. To znamená, že si každý můžeme dělat to, co chce šéfka. Musím uznat, že je to rozumné. Chce, abych spala u ní v posteli. S Andělou, která spí na palandě, se o mě přetahují a já se tvářím...
 
Zjistila jsem, že se velmi vyplatí chtít všechno, co chce vedení. Já i šéfka teď jsme pro konstituční monarchii. Králem Čech a Moravy by se moh stát třeba svalovec Arnold Schwarzeneger, aby to tu konečně nějak vypadalo. Náš Theodosijev by byl pro knížete Schwarzenberga. Samozřejmě! Svůj k svému, tyhle čisté rasy se vycítí i na dálku.
Za odměnu jsem byla se šéfkou na houbách. Ona čmuchala houby a já to důležitější. Z toho, jak usilovně koukala do země, usuzuju, že zítra bude houbovka. Dnes se ládovala uzeným a mně, přestože jsem z ní samým obdivem nespustila oči, dala jen vařenou kůži! To je ta lidská láska! Už šéfku nemám ráda a vůbec ji neuznávám! Jsem teď pro absolutní anarchii!
 
Na procházku chodíme po dvou. Vzhledem k velikosti ke mně přiřadili angorskou kočku Sidonii alias Sissi, a aby se mě nebála, tak do třetice kočku Felixerii řečenou Ferina. To je dvojitá urážka rasy a já to tak rozhodně nenechám. Za tohle šéfce ještě udělám nohy, že ji to bude mrzet! Budu si stěžovat, i kdybych to měla hnát až do Strassburku! Stejně mi jednou puknou nervy a já těm angorským krasavicím zmuchlám vizáž tak, že je budou sbírat lžičkou! Na protest jsem se vyválela v ovčích bobcích a museli mě vykoupat. Aby se nezbláznili! Já na tu jejich hygienu... no víte co!  
 
Na rozdíl od koček smím ven bez vodítka. Všude je tak vysoká tráva, že mi z ní kouká jen ocásek a – co vám budu povídat, trochu se do ní bojím. Copak neslyšeli nic o encefalytidě? Krom klíšťat v ní číhaj taky hnusní šneci. To les, to je panečku jiná! Objevila jsem srnčí bobky a hádejte, co jsem udělala? Správně! Hned jsem se v nich řádně vyválela!
 
Na procházce občas potkáme obstarožního jezevčíka Arnu, mlsného seladona se šedivými kníry, vždycky se mi rozbuší srdce. Asi není divu, je to prý chlap a ke všemu senilní. Musím zjistit, co to znamená.
 
- Mladá dívka se nepouští do hovoru s cizími pány, i kdyby byli sebevíc atraktivní... nakázala vychovatelka Helenka a učeň–vychovatel Láďa první pravidlo dobrého chování doplnil o zákaz přijímat od Arny dárky, kytice a bonbony, sedat si k němu do auta a nechat se zvát na večeři. Jestli budou všechna výchovná pravidla tak důležitá a ponaučná jako to první, tak vyhodila moje panička peníze za mou převýchovu oknem. Počurala jsem za to Láďovi postel, ale má pro mne slabost a slíbil, že to nepoví.
 
Začínám poznávat chod domácnosti. Podařilo se mi taky objevit krabici s piškoty a vařené kuře jsem pak už večer nemohla ani cítit. Kdepak, to nebylo žádné „pojď papat, zlatíčko, copak je ti, tak pojď, aspoň to ochutnáme...“ Kdepak!
 
– Koukej to zblajznout, nebo ti vydrbu kůži, nic jiného nebude a smutnými ksichty mě neobměkčíš! Zavrčela šéfka a dodala, že jestli nechci poznat, co je to hladovka, mám tyhle výrazy zase hodně rychle zapomenout! Já ovšem vím, že jenom tak pouští hrůzu, vždyť mě nechala vyhřívat se na sluníčku na svém balkonu. To ovšem nevěděla, že si přitáhnu pod sebe její noční košili. No řekněte, jezevčice přece nebude ležet na studeném!
 
Žiju bohatým společenským životem. Jsem tu teprve krátce, ale už jsem si získala respekt i hodnosti a se strakatým Diegem–Vildou tvoříme tzv. Uvítací výbor. To znamená, že vítáme každého příchozího po našem přirozeném způsobu a pleteme se mu naschvál pod nohy. S Andělou jsme založili Trestné komando. Týká se především těch nafoukaných koček. Sidonie s Felixerií naopak založily svůj Okrašlovací spolek, celé hodiny se vzájemně učí pročesávat a kartáčovat, procházejí a vypínají se před Theodosijevem a jsou potom se sebou velmi spokojené. To tak dlouho, než jim na procházce udělím lekci a pořádně je protáhnu trním!
 
Všichni dohromady tvoříme Vlastivědnou společnost. Chodíme na vycházky, všude šmejdíme a děláme značky, všechno očicháme a občas uschováme nějakou ožvýkanou kostičku pro radost.
 
Večer si vedení opékalo vuřty a manšaft dostal psí konzervy! – Každý máme svoje žrádlo! rozhodla šéfka. Je to hnusná krkna. Theo nežere konzervy nikdy, ten je „zámeckej“ a dostává speciální stravu. Urazili jsme se a odešli do postele! Připadám si jako odstrčená.
 
Taky jsem byla u sousedů seznámena s novým kamarádem, jezevčíkem Filípkem. Ten by se do té Koljovy knihy hodil. Má totiž vilu, dvě auta a chalupu, ale vůbec není domýšlivý. Hned mi ukázal, kam chodí spát divocí králíci, a slíbil, že si jednou vyjdeme spolu na bažanty.
 
Možná vezmeme ještě i Arnu. Vychovatelka nám nevěří a jenom se posmívá. Já být na tom s čichem tak bídně, tak jdu k doktorovi.
 
Den Dé. Dé jako Dostojevskij. Zločin a trest, jestli vám to něco říká. Všechno probíhalo úplně přesně. Do lesa na bažanty nás nepustili, a tak jsem chytila aspoň slepici. Bum–bum a byla moje! To byl Zločin a po něm následoval Trest. Šéfka, ten idiot, místo aby uvařila polívku, když už ne slepici na smetaně, mi naplácala zadek! Celý den dostal pochmurný ráz. Nejenže jsem nesměla do postele, ještě jsem dostala domácí úkol!
 
NESMÍM ZAKUSOVAT SLEPICE! NESMÍM ZAKUSOVAT SLEPICE! NESMÍM ZAKUSOVAT... Příště to prý budu psát stokrát! Aťsi! Hlavní je se nevzdávat. Naschvál jsem počurala koberec, ale to jsem fakt neměla dělat! Z Dostojevského byl najednou Solženicyn – a já jsem na Gulagu! Zavřeli mě na zadní dvorek a nemluví na mě ani rádio!
 
Večer jsem ze dvorka vyzobala všechnu čočku, kterou tam vyhodili. To teprve mě vzali na milost. – Ubožátko hladové, tady máš salámek...
 
Salámek jsem zbodla, ale jinak jim na sladké řeči už nenaletím. Zbytek trestu smím odpykávat na svobodě, a tak jsem hned vzala svůj osud do vlastních pracek. Rozhodla jsem se, že už nebudu protestovat, ale naopak od rána věrně držet hlídku, abych si napravila reputaci. Sedla jsem si na schody – jako ochranka – a ve vhodných chvílích vrčím a štěkám. Tuhle povinnost plním věrně, přestože – věřte nevěřte – ani tímhle jsem se příliš nezavděčila. Tak ať! Já to nevzdám!
 
Vypadá to, že vyniknu na jiném poli. Možná budu dokonce vynálezcem! Jako Nobel! Šéfka říkala, že jeden z jejích početných manželů tvrdil, že by Nobelovu cenu měl dostat ten, kdo vynalezl postel. Tak proč bych ji nemohla dostat já? Vynalezla jsem totiž novou hru. Když ne slepice, honím po domě kočku Sidonii. Zaslouží si to. Přes všechna napomenutí se pořád ochomýtá kolem Theodosijeva a kulí na něj ty své červené oči. Prostě pořád prudí. Připadá si asi taky velice urozená. Krom toho užijeme při honičce spoustu legrace. Teda já! Zato Sissi a Ferina jsou z toho pořádně na nervy. Na jejich záchranu si šéfka vymyslela, že jezevčíci nemají chodit po schodech. S tímhle si ale na mě nepřijde! Já totiž nechodím, já cválám.
 
Myslím, že bych si za to sloužila titul. Jeden mám. Nudle dlouhá ušatá! Přicházím mu den ode dne na chuť. No řekněte sami, není krásný?
 
Na procházce jsem konečně mohla všechno oplatit těm odporným šnekům. Pořádně jsem se totiž na jednom vyválela. -Podívejte se na tu Dorotu nečistou, ječela vychovatelka. Asi měla vztek, že šneka neviděla první, ale to je její problém.
 
Jestli bych se něčemu v tomhle výchovném táboře chtěla naučit, tak to je běhat a skákat jako filmový hrdina Theo. Lidičky, ta elegance! Taky čurá s jednou nohou nahoře. Za to ale neumí hrabat. Šéfka o něm říká, že je de-ge-ne-re a volá Demente, pojď sem! Myslím, že i jí to přijde velmi elegantní. Jenže dokud nepřidá zdvořilé „von“, nemrkne Theo ani okem.
 
Zítra máme svátek Cyrila a Metoděje. To nikdo nepracuje, dokonce ani pan prezident, a že ten pracuje pořád, dokonce i když spím. Tihle dva zvěrozvěstové přinesli do země kulturu a od té doby ji pořád hledáme a ne a ne ji najít. Také přinesli zvěst o zvířatech, to jsme my, proto se jim říká zvěrozvěsti. Jak tak všechny ty zvěsti a tu kulturu nesli, roucho za nimi jen vlálo a psi ze široka daleka se na ně sbíhali a vrhali. Cyril s Metodějem ale pořád dál hlásali, jak se máme mít všichni rádi a na staré rozepře zapomenout, a psi přitom dál trhali lemroucha jejich.

Hned na to je svátek Jana Husa. Měl pravdu a za tu pravdu ho upálili na hranici. To se stalo asi o půl století později, kdy už na zvěrozvěsty pomalu zapomněli a někdo jim je musel připomenout. Teď nám všem tohle všechno – lásku, toleranci a odpuštění – připomíná pan prezident.
 
Jak jsem tak o tom všem přemýšlela, dostala jsem u–ukrutný strach o paničku. Odjela totiž za hranice, chápete? Naštěstí mi šéfka vysvětlila, že přes hranice se lítá letadlem a člověk se tak nanejvýš opálí, ale neupálí ho to, protože letadlo letí hodně rychle. Za to, jak mě vylekala, jsem si zasloužila mandle v čokoládě!
 
Občas dojde v našem převýchovném ústavu k něčemu naprosto a dočista nevýchovnému. To nás třeba jednou vychovatelka vzala do hospody, jen si to představte! Doma zůstal jen Theo, který prohlásil, že do hospod zásadně nechodí, a kočky, které by to docela určitě práskly. Lidi, tam se nám líbilo! Co tam jen bylo pravých chlapů! Dávali nám ochutnat pivo a vuřty–buřty a brali nás na klín, to byla hotová nádhera! Byla jsem šťastná, jak jsem se zviditelnila.
Dostala jsem dokonce nové jméno King Kong, což je asi něco jako jezevčík královský.
 
Vychovatelka žárlila a chlapi jí šli na nervy. Nakonec prohlásila, že jde domů, protože má v mrazáku dort. Já to nechápu! Dort a pivo! Motaly se mi po něm tak sladce nohy, že mně musela nést celou cestu. Šlo jí to špatně, motala se totiž taky. Do hospody vycházela načesaná, sebevědomá a elegantní a vracela se notně pocuchaná. Šéfka řádila, kde jsme tak dlouho, a co že to z nás tolik smrdí. Za trest jsme k večeři dostali maso s rýží, tedy víc rýže než masa, ale dokázala jsem se jí obratně vyhnout.
 

Dostala jsem tu spoustu nových titulů. Zatímco doma mi panička říkala jen Fany, Ušounek nebo Žížalka, a jen když se zlobila, tak taky Fanouš nebo Franta, tady už mám tolik jmen, že se v nich sama nevyznám. Jsem Skrček, Skřítek a Trpajzlík, Malej Hajzlík, Čuchalka, Pupík, Šmejdilka a já nevím, co ještě. No nic, aspoň je vidět, jak si mě tu váží!
 
Nejvíc titulů dostávám, když je venku krásně. Svítí sluníčko, fouká lehký větřík a ve vzduchu se vznášejí inspirace a facky. – Co děláš v tom záhoně, vypadni z těch okurek, Žížalo ušatá! Snad ses tu nezahrabala? Jestli je to tvoje hovno, fuj fuj, tak tě přetáhnu! ... No řekněte, není tu krásně?
 
Občas mě okřikují jmény nelibozvučnými jako Rafanda, Štěkna a Ňafna, ale to mě vždy pořádně rozdráždí. Mám krásný hlas, tak si ho užívám, tak proč hned ta závist! Vychovatelka nemá čich a šéfka sluch. Zato já všechno a každého včas a důkladně ohlásím. S raportem začínám k ránu, když jdou Cikáni z hospody. Pak oznámím, že přišli řemeslníci a pošťák a průběžně perlustruju všechny po domě i po dvoře, aby se vidělo, že je u nás dozor. Někdy mám dokonce obavy, abych o hlas nepřišla, ale takové štěstí prý nemůže náš ústav potkat.
Je pořád strašné vedro, a tak se jen povalujeme na dvorku, lížeme polárkový dort a pijeme vodu. Mimo Ládi, ten zapíjí zmrzlinu pivem, a když se nikdo nedívá, tak mi dá líznout. Pivo mi zachutnalo od té doby, co jsem čuchla k hospodě.
 
Začíná se mi trochu stýskat. Jen tak malounko. To když jde některý vězeň do domácího ošetřování, přepadnou nás ostatní takové splíny, že si šéfka musí dát do uší vatu. Taky se musíme s oním vězněm řádně rozloučit, a to jsem pak oslintaná ještě dva dny. Naposled mi vychovatel Láďa ze soucitu daroval plyšovou kočku, představovala jsem si, že je to Sidonie a pořádně ji pocuchala, krasavici!
 
Na stravu si však nemůžeme stěžovat, porce máme kaloricky i obsahově vyvážené, dostáváme vitaminy i cereálie. Já mám nejraději bílkoviny. Mám je ráda tolik, že bych je nejradši psala s velkým M jako maso. Vilda mi nechává i to, co sama nesní. Taky k pití máme vodičku pořád čerstvou.
 
Všimli jste si, jak krásně mluvím? Vodička, lesíček, travička... Šéfka říká, že jsem básnířka. Až se vrátím domů, tak mě panička nepozná. A to všechno proto, že jsem se zhlédla v naší Žofce, rasa neurčitá. Ve všem jsem ji začala napodobovat. Žofka chodí pomalu a rozvážně, já teď taky. Ladně přeskakuje křoví, já taky, třeba jitrocel. Jí a schovává si kostičky, já taky. A protože to není Žofka, ale vlastně Žofík, čurá urozeně jako Theo s jednou nohou nahoře. Nebudete mi věřit, ale já taky! Prostě všechno jsem začala dělat jako ona a šéfka říká, že jsem se zamilovala a že tomuhle se říká láska!
 
Hned po Žofikovi mám ráda vychovatelku Helenku. Všude za ní chodím, aby se mi náhodou neztratila. Jenom mě na ni mrzí, že nám polila obojky petrolejem. Než odjedeme, budou nám muset koupit nové, aby to nevypadalo, že nás snad odvšivovali!
Brzy dostaneme vysvědčení. Věřím, že jsem prospěla s vyznamenáním. Z odborných předmětů – štěkání, čuchání a venčení – docela určitě. Všeobecné předměty jsme na SVÚPPV neboli Středním Vzdělávacím Ústavu Pro Pejsky měli jen tři – chování, přístup k lidem a přístup k žrádlu. Zatímco s těma prvníma si nejsem zcela jistá, s přístupem ke žrádlu to mám docela, ale docela určitě na výbornou! Vysvědčení, to znamená nejen konec arestu, ale i domov a – paničku Naďu! Přiletí z těch hranic pěkně opálená, to znamená, že bude mít moji barvu a budeme od sebe k nerozeznání! Lidi, já se těším!
 
(Na motivy Nadi Konvalinkové napsala Blanka Kubešová)
 
Naďa Konvalinková se narodila v roce 1951 v Praze. V roce 1973 dokončila DAMU v Praze a začala hrát v divadle J.K. Tyla v Plzni. Od 76. – 94. roku hrála v Městských divadlech pražských, pak bez stálého angažmá. Dnes patří k našim nejznámějším a nejoblíbenějším divadelním a filmovým herečkám. Hostuje porůznu v divadle i televizi. Ztvárnila řadu rolí, z těch klasických kupř. Ofélii v Hamletovi či Mimi v Loupežníkovi Karla Čapka. Mladým divákům utkvěla coby představitelka dětských pořadů.
Prvního pejska jezevčíka Fanynku si pořídila, když jí bylo čtyřicet dva let. Přinesl jí mnoho krásného a její vztah ke zvířatům se od té doby nezměnil.
„Je to můj nekrásnější vztah v životě vůbec,“ říká paní Naďa.

 
* * *
 
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte  Kolju!“
Míšenka, krasavice z Pekingu (Blanka Kubešová)
Život na psí knížku (Václav Židek)
Vildóóó k noze! (Václav Židek)
Naše Jessy aneb vliv psa na polidštění člověka (Jaroslav Vlach)
Můj pes má rád drobečky…(Vlastimil Brodský)
Proč někteří dvounožci žijí na psí knížku? ! (Václav Židek)
Jak si psi ochočili lidi (Jaroslav Kovaříček)
Psí rozhovory (Josef Fousek)
Loučení se psem (Jaroslav Kovaříček)
Můj život s fenkou Anny (Petr Hromádko)
Měla Kolinka obdivuhodnou duši? (Emilie Krulíková)
Bojare, Bojare…! (Radovan Lukavský)
Medvídek, Montík a kolečkáři (Blanka Kubešová)
Nesahejte na něj, patrně má blechy! (Pavlína Filipovská)
Hajný ve službách čertíka Bertíka (Zdeněk Hajný)
Láska na první pohled (Ctirad Pánek)
Óda na Kačenku (Jana Reichová)
Moje baby Jesty (Stella Májová)
Moji pejskové  (Miloš Nesvadba)
Andulka, Fanynka, Boženka (Soňa Červená)
Vzpomínka na Neru (Miloslav Švandrlík)
S tím Švandrlíkem musí bejt švanda (Miloslav Švandrlík)
O psí cestománii (Václav Židek)
Nuda?... aneb Chlapeček a jeho štěteček (Václav Židek)
Objevilo se štěně (Marta Kubišová)
Mají netopýři psí duši? (Květa Fialová)
Rufík a Všichni moji dobří rodáci (Vojtěch Jasný)
Jen rolnička cinkla a on tam stál...(Marina Hužvárová)
Náš Profesor (Alice Frostová)
Parťák (Milan Dibďák)
Jakub a Cedrik (Zuzana Trankovská)

Psí láska (Olga Wister)


Komentáře
Poslední komentář: 08.02.2017  14:30
 Datum
Jméno
Téma
 08.02.  14:30 Mara
 08.02.  13:43 Blanka K.