Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky, třeba na oslavy MDŽ, se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy
Nevím, komu se ty tyto mé paradoxy a renoncy dostanou do rukou, přesněji před oči. Je ještě mnoho kolegů, spolupracovníků a spolupracovnic, o kterých s jistotou lze říci, že patří mezi ty pro mne nezapomenutelné, i když jsou mezi nimi už také četní nebožtíci a nebožtice. Chtěl bych ale připomenout zejména příhody příjemnější.
Třeba tu, kdy do čela našeho ústavu byl v roce 1980 jmenován novým ředitelem Ing. Václav Richter. Tehdy se mému už mnohokrát vzpomínanému svatebnímu svědkovi při prvním setkání s tímto Ostravakem stala rozkošná příhoda. Ve „Dřeváku“, o němž se zmíním za chvíli, ještě před oficiálním představením, nevěda tedy o koho jde, Jiřímu totiž připomínal našeho prvního kosmonauta. A tak ho „nešťastník“ zcela bezelstně pohladil po jeho „prodlouženém“ čele se slovy: „Ty vypadáš jako Remek!“ Ke cti nového ředitele je třeba uznat, že tento trapas pochopil, a dokonce to prý dával k lepšímu ve svých „ředitelských kruzích“.
Na druhém dolním konci ústavní hierarchie mohu připomenout starého vrátného, na kterého se snad nelze zlobit, i když jako milicionář pochodoval ulicemi Prahy v únoru 1948. On měl totiž moc rád snad každého a zejména nás tři Vladimíry, pozdější dlouhodobé prognostiky, včetně mé maličkosti. Říkal každému z nás familiérně Ladyno a už odpoledne nás posílal domů, přestože služby byly dvanáctihodinové, jako že nám zařídí na píchačkách večerní odchod. Jinak byl velmi pečlivý a nesmrtelně se zapsal do historie komořanského zámečku, když jednou v knize návštěv do kolonky příchozích zapsal svou těžkou dělnickou rukou, že přišel – „soudruh ředitel se slovenským ředitelem a dva černoši!“ Měl pravdu – náš ředitel v doprovodu svého slovenského kolegy totiž tehdy provázel po našem zámečku generálního sekretáře Světové meteorologické organizace. Tuším, že se jmenoval G.O.P. Obasi a byl to vlastně tehdy nejvyšší světový meteorologický papaláš, který „úřadoval“ v Ženevě. Abych neklamal, tak ty tři iniciály G, O, P jsem si samozřejmě ověřil teprve nedávno.
A protože jsem se už několikrát odhalil jako exhibicionista, a protože jsem přece jen objevil celou řadu svých starých rýmovaček, kterými jsem se snažil po více než čtyřicet let přispívat k zábavě u příležitosti různých jubileí našeho ústavu i svých nejbližších kolegů, drze si dovolím v těchto svých paradoxech a renoncech uvést alespoň pár ukázek této své „tvorby“. V skrytu duše pak doufám, že mohou pobavit i ty, kteří neznají objekty těch mých polibků múzy. Vím, že jsem tím vlastně tak nějak „po svém“ pomáhal minulému totalitnímu režimu, sypu si popel na hlavu a dovolil bych si následující pasáže ještě rozdělit – možná trochu provokativně – na střípky kolaborační a střípky ze soukromých oslav.
Tyto „oslavné ódy“ či texty, složené na nejznámější melodie, zazněly za doprovodu kytary, někdy mé, ale většinou hudebně nadanějších kolegů, při nejrůznějších příležitostech - podnikových oslavách, Mezinárodních meteorologických dnech, Mikulášských zábavách či „slavných“ oslavách MDŽ! Zde je tedy malá ukázka a z veršů lze poznat, na jaké melodie jsem si troufal. Tu první na příklad zpíval Fred Astair i Frank Sinatrata (Berlinova „Cheek to cheek“) a u nás Gustav Brom (Duben, první duben), druhá je Intervizní jugoslávská „Jedan dan“ a třetí pak známá Purpura dvojice S+Š:
M D Ž (1975)
Březen, osmý březen, kdo ví zda-li do dřeváku dolezem´?
Rychle sháněj kytku i kořen žen-šen, vždyť je na obzoru zase ten den žen!
Proč ten svátek je tak brzy, když ještě nic nekvete,
vyhozená pětka mrzí, ale cožpak zmůžete?
Jeden den, aspoň jeden den, v roce svátek mít, jsem spokojen -
eR O Há svátek placený, je jen pro ženy, pro nás není!
Snažme se velice, napišme petice, tuší, rudou tuší,
nikdo si nevšímá nás mužů osamělých!
Snad se to povede, vždyť už to kde kdo z nás tuší ano tuší,
ty, ty, ty Němcová, nám mužům zbývá jen líh!
Oslavy MDŽ a Mikulášské se pořádaly většinou v komořanském „Dřeváku“, závodním to klubu Modřanských strojíren, ty největší – celoústavní – většinou v Kulturním domě strojařů na Smíchově. Ty soukromé oslavy – zejména významná životní výročí - se pak konaly v zasedací síni v našem komořanském zámečku, s laskavým svolením vedení! A ještě je třeba malého vysvětlení. Na všech těch textech se podepisuje nejen duch tehdejší doby, ale vlastně i stav technické úrovně naší meteorologické služby. Ještě v sedmdesátých letech totiž někteří z nás příliš nevěřili, že se výpočetní technika a matematické metody prosadí v meteorologii tak rychle! Ale o tom až někdy příště.