Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.
Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“
To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.
Mara
* * *
… o potrestaném klukovi
To byl jednou jeden kluk, vůbec neposlouchal rodiče a dělal si, co chtěl. A nejraděj ze všeho si hrál se sirkami, vytahoval z krabičky jednu za druhou a škrtal a škrtal, až nezůstala ani jedna. Bylo to moc nebezpečné, mohl něco zapálit, třeba záclony na okně nebo krabici s hračkami nebo svoji postel.
Co se s ním rodiče nazlobili! Kolikrát mu sirky sebrali a kolikrát dostal od tatínka na zadek! Jenže bolest přebolela a kluk už zase šmejdil ve skříňkách v kuchyni, kam maminka schovala novou krabičku.
Sirky na něho měly docela zlost, přece tady nejsou na to, aby si s nimi hrála děcka?! Sirky byly zodpovědné, věděly, jak jsou nebezpečné, a chtěly svoji práci se zapalováním sporáku dělat dobře a ne být jen tak pro nic za nic vyškrtané, vypálené. A tak se na kluka domluvily: „…víte co, holky, jak si zase škrtne, hned mu popálíme prsty, co říkáte?“
A jak si řekly, tak udělaly. Sotva kluk zapálil jednu sirku, už mu plamínek olizoval prsty. Júúú, to ale pálilo! Chvilku třepal rukou, a když to nepomáhalo, věděl si rady, strčil prsty do pusy a za chvíli bylo po bolesti. Ale když ho takhle spálila i druhá a třetí sirka, praštil krabičkou o zem a ještě po ní ze zlosti dupal.
Tak tohle už bylo i na trpělivé sirky dost. Domluvily se proto se svíčkami, které zbyly od Vánoc, že kluka vytrestají tak pořádně a dají mu za vyučenou tak, aby ho už nikdy nenapadlo na ně sáhnout.
Když přišel druhý den ze školy, nestačil se divit, když na stole v kuchyni uviděl poházené svíčičky a v pootevřeném šuplíku úplně novou krabičku sirek. Honem se rozhlídl kolem sebe, jestli není nablízku taťka nebo maminka, shrábl do kapsy svíčičky, šup do druhé kapsy s krabičkou sirek a honem z kuchyně ven…
Sirky radostně štěrchaly, jak se těšily na tu pomstu a šuškaly si, co všechno klukovi provedou, jen co s nimi zavadí o škrtátko.
No a pak se to stalo. Kluk zapálil všechny svíčičky, a jak vidíš, Vendulko, nestačil pak před nimi utíkat. Ten měl ale strach, že ho doženou a vlezou mu do gatí, jak mu slibovaly! To by pálilo, že?! No a ono ho to pálení nakonec stejně neminulo, protože doma na něho čekal tatínek a řemen měl pořádné hody. Takové, že si kluk týden nemohl sednout a na sirky se už ani nepodíval!
Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Vendula Sklenaříková (vnučka)