Byla jsem královnou krásy...
Já tedy určitě ne, to vážně nehrozí a nehrozilo. Když jsem dělal rozhovor s předsedkyní Klubu Za starou Prahu, Katkou Bečkovou, dostal jsem od ní čtivou knihu, kterou ona editovala. Vzpomínky její babičky, Růženy Opravilové – Brožové. Začetl jsem se a knihu odložil až s poslední stranou textu.
Je to půvabné čtení. Krásné svým trochu archaickým jazykem, barevností a tichým štěstím rodiny, která ač stále na cestách a zdánlivě bez pevného zázemí domova, držela pohromadě, hýčkaná láskou a péčí obou rodičů. Atmosféra malých kočovných divadelních společností, svět zdánlivě bez jistot. Svět večerního rodinného mariáše i zklamaných nadějí a nesplněných snů. Ještě trochu ve společnosti doznívá étos Tylových společností, Krumlovských i Kašků, ale na přelomu století už i venkovští kočovníci cítí nové směry, učí se četbou i nápodobou. Je to nádherná drobnokresba, milý doplněk třeba Branaldových románů. Ten svět malého venkovského divadla je tady nahlížený zevnitř, důvěrně, bez růžových brýlí, ale také bez zášti, pohrdání.
Nesporným vrcholem vzpomínek paní Opravilové je její pobyt v Paříži před sto léty. Reprezentovala tam naši zemi jako místní královna krásy. Sám příběh její volby pro pařížské slavnosti má neopakovatelné kouzlo. Když si promítneme dnešní mediální běsnění kolem různých misek a nemisek, je ta četba i balzámem, potěchou, pro prostotu i důstojný půvab všech aktérů. Mladá slečna Růžena se do jakéhosi konkurzu přihlásila na základě inzerátu v novinách, na otcovo doporučení. Komise, složená převážně z hoteliérů (ovšem nejen, v komisi byl třeba také Alfons Mucha), ji vybrala a ona odjela na týdenní pobyt do Paříže, na zdejší slavné hry. Napadlo ji přivézt si pěkný moravský kroj a v tom prý doslova okouzlila Paříž. Psal se rok 1910 a podle dobových novin jí to město leželo u nohou. Nádherné je vzpomínání tehdy osmnáctileté slečny na všechnu tu slávu. Nestoupla jí do hlavy, brala ji s potěšením, ale i pokorou. Po tomto svém triumfu se nadaná herečka vrátila na divadelní prkna. Patrně by ji čekala divadelní kariéra, ale rozhodla se pro rodinný život. Vzpomínky herečky Brožové končí první světovou válkou.
Pár slov bych ještě věnoval úpravě knížky. Vydala ji společně nakladatelství Paseka a Schola ludus - Pragensia, editovala vnučka autorky. Patřím ještě k těm čtenářům, kteří knihy zkoumají i jako artefakty. Berou je do rukou, laskají se s nimi, užívají si je. Tahle kniha i vzhledem vypovídá o obsahu. Je prostá, neafektovaná, ale potěší. Nejen reprodukcí fotografií dávné královny krásy na obálce. Uvnitř najdete i zajímavý přehled celé „dynastie“ Brožů a několik stručných vysvětlivek k textu pro lepší orientaci.
Pokud se rádi vracíte do časů kočovných divadel, cirkusů, do světa romantiky i tichého štěstí rodiny, neváhejte: Růžena O. Brožová: Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy).
Rozhovor s PhDr. Kateřinou Bečkovou - Jak se hlídá stará Praha
Josef Hejna
* * *
Zobrazit všechny články autora