Rytíř ze Zbraslavi
Dnes je známý spíše jako autor předloh ke skvělým filmům Markéta Lazarová nebo Rozmarné léto. Pro některé „nálepkáře“ je to dokonce komunista, zapřísáhlý levičák, podivín. Zapomínají, jak obohatil náš jazyk, jakým zjevením byla jeho literatura na literárním nebi.
Vladislav Vančura *23. června 1891, Háj ve Slezsku
+ 1. června 1942, popraven v Praze
Byl jak pyšné citadely středověkých měst.
V jeho erbu bylo psáno jedno slovo: Čest!
Kořeny byl v zemi, květem na pomezí hvězd.
V. Nezval
Vladislav Vančura se narodil v Hájích u Opavy, ale dětství i mládí strávil na březích Vltavy, která se stala jeho láskou z největších. Jeho otec byl správcem lomu a cihelny v Davli u Prahy. Mladý Vančura měl především výtvarné ambice. Z gymnázia odešel, studoval na Uměleckoprůmyslové škole, chtěl se dostat na Akademii výtvarných umění. Dočasně se skoro rozešel s rodinou, ale po půl roce hladovění se vrátil domů. Učil se ještě typografem, ale nakonec v 25 letech gymnázium absolvoval a po ročním neúspěšném studiu práv se nechal zapsat na medicínu.
Při studiích na medicíně se seznámil se spolužačkou Ludmilou, která se později stala jeho ženou. Vojně a tedy i válce se Vančura vyhnul, zato už v té době začal s literaturou. Po válce se přihlásil jako dobrovolný zdravotník ke službě na Slovensku, zamiloval si nejen východní Slovensko, ale i Podkarpatskou Rus. Se svou už manželkou Ludmilou, podstatně mladší, promoval v. r. 1921 na Karlově univerzitě. Oba manželé získali společně místo pokladních lékařů ve Zbraslavi, ale i v tovární ordinaci ve Vraném. Lékařskou část životopisu zakončím konstatováním, že ani sám Vančura se nepovažoval za špičkového lékaře, a když se rozeběhla jeho literární a umělecká kariéra, s lehkým srdcem se s lékařskou praxí rozešel. Existuje o ní řada zábavných historek.
Výraznější stopu na poli literárním zanechal až po válce, zejména když s Teigem a Seifertem připravoval vydání revolučního věstníku Devětsil. Byl potom prvním předsedou tohoto sdružení a trochu k jeho škodě je hlavně s ním spojováno jakési programové prohlášení Devětsilu: Nová, nová, nová je hvězda komunismu… a mimo ní není modernosti! Nezapomínejme ovšem, že ve dvacátých létech minulého století tomu věřili mnozí a Vančura patřil k těm, kteří se po Gottwaldově nástupu s komunisty rozešli.
Definitivně se začal věnovat literatuře a také filmu začátkem třicátých let. Jeho filmová dráha je méně známá, přesto je spojen třeba se zajímavým filmem Před maturitou, ale i řadou dalších. Zdá se, že jeho romány jsou přímo předurčeny k filmovému zpracování, navíc on sám se zase hodně naučil psaním scénářů. Pravdou ovšem je, že jako filmař komerčně úspěšný nebyl a jeho občasné režie nepůsobí příliš profesionálně. Přesto se k filmu rád vracel a je nezanedbatelnou součástí jeho historie. Nemluvě o tom, že se k jeho dílu rádi vracejí současní filmaři.
Největší Vančurova síla ale je v psaném slovu, v jazyce záměrně archaizujícím, plným dlouhých hutných vět. Ostatně takhle se charakterizuje sám: Nicméně popřejte mi ještě chvilinku, abych v sedle své posedlosti křižoval sem a tam, lapaje najednou slovíčka několika lidí. Dovolte mi, abych se vracel a točil po větru a skládal obraz z drobných jevů. Za tohoto kývání, jež tak hoví mým myšlenkám, za této střídy scén… sledujte čtyři útky jednoho provázku. Že je to spletené? Ovšem.(Vančura: Konec starých časů)
Známe všichni větu Vančurových obrazů, zvukově monumentální, harmonickou, zvukově vyváženou, obsahově jasně organizující jednotlivé části výroku ve složitou stavbu podřízenosti a nadřízenosti, větu, schopnou mezi dvěma tečkami zahrnout velké množství významů, spojit významové oblasti často vzdálené, přikázat každému slovnímu významu přesné místo a uvést jej v přesný vztah k významu slov sousedních. (J. Mukařovský)
O kráse Vančurových románů se široce rozepisovat nebudu. Markéta Lazarová se odehrává ve středověku na Benešovsku, v kraji, který dobře znal. Vyšla v r. 1931 a patří k vrcholům jeho díla. Z úplně jiného soudku je kouzelná novela Rozmarné léto, kterou režisér Menzel povýšil filmovou řečí podobně, jako Vláčil Markétu Lazarovou. Z méně známých děl připomenu ještě Útěk do Budína, Konec starých časů. Román Pole orná i válečná je jednou z jeho prvních knih, navíc asi první vyrovnání s válkou vůbec. Protiválečný postoj je cítit i z jiného románu Tři řeky.
Vančura byl také dramatik. Z jeho her se ještě uvádí především Josefína a Jezero Ukereve.
Skoro symbolickým vyvrcholením Vančurova díla jsou Obrazy z dějin národa českého. Vyšly jenom první dva díly, dokončení přervala násilná smrt.
Je to fakt celkem dost známý a zpracovaný, těžko k tomu něco dodávat. V době běsnění po atentátu na Heydricha se zachoval jako skutečný rytíř a podle některých pramenů dokonce veřejně prohlásil, že ho schvaluje. Byl doslova odvlečen ze svého bytu, mučen, strádal však prý mlčky, s žalářníky vůbec nemluvil, zjevně jimi pohrdal. Slezan rodem, Čech volbou a rytíř vnitřním ustrojením. Rytíř ze Zbraslavi.