Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mistr František Peňáz

5. 7. 1912 - 1. 5. 1996

Motto: „To, že mám schopnost vidět a zobrazovat krásu kolem sebe, necítím jako svou zásluhu, ale jako mimořádný dar Všemohoucího Boha.
František Peňáz


Akademický malíř a grafik Mistr František Peňáz se narodil se 5. července 1912 v Pašovicích v rodině deputátníka a panského kočího Josefa Peňáze a jeho manželky Františky rozené Zajícové. Své dětství i školní léta prožíval v Pašovicích s nemajetnými rodiči i dalšími čtyřmi sourozenci. Již v obecné škole projevoval své malířské i hudební nadání. Po ukončení školní docházky v roce 1926 se vyučil v Uničově malířem a natěračem. Po vyučení se uplatnil jako natěrač, avšak jeho touhou bylo stát se malířem - umělcem.

V roce 1936 se po přijímací zkoušce dostal do reklamního oddělení fy Baťa ve Zlíně, kam po uzavření vysokých škol v roce 1939 přišel z Brna známý akademický malíř a grafik Eduard Milén, pod jehož vedením se reklamní oddělení postupně přeměňuje ve známou Školu umění s maturitou. Po maturitě na této škole ihned v roce 1945 odchází do Prahy na Akademii výtvarných umění, kterou v roce 1949 ukončil závěrečnou prací s námětem na výplň mozaikových oken. K této zkoušce předložil grafické listy Křížové cesty Ježíše Krista. Tato práce byla všemi členy hodnotící komise ohodnocena jako nejlepší.

Nabízené místo asistenta však odmítl a vrátil se zpět, a to již k vlastní rodině do Hřivínova Újezdu, kam se přiženil sňatkem s Anežkou Pospíšilovou. Ve své tvůrčí činnosti nikdy neskrýval své náboženské přesvědčení. Náměty čerpal ze svého bydliště i z celého Luhačovického Zálesí, při nichž zachytil tužkou řadu mizejících starých staveb i barvou krásu květin a celé přírody a náměty k mozaikové výzdobě kostelních oken i celých chrámových interiérů, a to jak na Moravě, tak i na Slovensku.

Tato jeho počáteční činnost byla záhy přerušena zásahem StB. V červnu 1952 byl zatčen a odvezen do známého vězení v Uherském Hradišti, kde byl nelidsky fyzicky i psychicky po devět dní a nocí týrán způsobem, na který nechtěl později ani vzpomínat. Po propuštění je "převeden k manuální práci při budování socialismu na Ostravsku". Jeho jméno ani tvorba se nesměly nikde zveřejňovat. Avšak Mistr Peňáz využíval každé volné chvilky k tvůrčí činnosti.

K částečnému uvolnění dochází až po roce 1968. A tak s výsledky jeho malířské a grafické tvorby se můžeme setkat ve stovkách venkovských obydlí, a to především v našem kraji, ale i v městských bytech nejen u nás, ale i za hranicemi. Jeho barevná mozaiková okna i na dvě sta návrhů na interiéry kostelů a kaplí na Moravě i na Slovensku nám budou dlouho připomínat jeho jméno i tvorbu. Peňázova vánoční i novoroční blahopřání, která pravidelně posílal svým početným známým, často reagovala svými motivy nejen na výročí českých světců, ale i na aktuální morální stav naší společnosti.

Jak tiše Mistr František Peňáz žil, tak tiše i zesnul doma uprostřed rodiny 1. května 1996.
 
* * *

Vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení a občanským postojům měl František Peňáz velmi dobré kontakty s kněžími. Ti se snažili udržet chátrající stavby kostelů a jejich interiéry. Ochotně se zapojoval do těchto řešení a časem se staly práce na návrzích úprav interiérů součástí jeho umělecké činnosti. O jeho píli v této oblasti svědčí více než 200 návrhů úprav interiérů kostelů a také obrazy světců k významným oslavám na Moravě i na Slovensku. Na zakázku vznikla také řada obrazů utrpení Krista, které slouží v postní době k úpravě hlavního oltáře. K různým příležitostem vytvořil také obrazy světců nebo Matky Boží.

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký na Mistra Peňáze vzpomínal:

„Mistra Peňáze jsem osobně poznal jako zlínský kaplan, když se jednalo o úpravu kostela ve Zlíně. Tehdy jsme se sice neshodli v některých pohledech na architekturu, ale byl to začátek našich trvale hezkých vztahů. Nejčastěji jsem za ním přicházel kvůli vánočním a velikonočním přáním. Zaujal mě především tím, jak poctivě promeditoval, promodlil a prožil to, co chtěl malovat. Stále měl na stole otevřené Písmo. Viděl jsem, že celou postní dobu rozjímá o Kristově utrpení, a to jak s Biblí v ruce, tak se štětcem či pastelem. Jednou měl celý ateliér plný rozestavěných obrazů Kristovy trpící hlavy. Každá byla trochu jiná. Do paměti se mi vryla Kristova hlava s trnovou korunou, na níž bylo nezvyklé listí, které mi připadalo jako vavřínové.

Ta hlava tupeného a posmívaného Vykupitele s trnovou korunou vyzařovala zvláštní důstojnost, s níž Ježíš přijal své utrpení. I ta trnová koruna vsazená na hlavu Božího Syna od rouhačů a posměvačů se měnila ve vavřínový věnec vítězů. Ano, Kristovo vítězství se sice otevřeně ukázalo až při vzkříšení, ale on byl vítězem, už když trpěl. Právě proto ho nezlomilo utrpení ani posměch, že nepřestal milovat ani ty, kteří mu připravili strašnou smrt proto, že nepřestal důvěřovat nebeskému Otci, ani když prožíval hroznou opuštěnost, a svěřil mu svou duši i přes to, že Bůh neodpovídal na jeho „proč“, proto, že jeho srdce nikdy neovládl hřích, nemohla ho přemoci ani smrt. To všechno se mi stále vracelo na mysl, když jsem vzpomínal na tento obraz. Po několika dnech jsem se k Mistrovi vrátil s návrhem, že právě tento obraz by byl vhodný pro velikonoční přání. Přišel jsem pozdě. Ten obraz už někomu dal. Ale hned navrhl, že udělá nový.

V tom jsem ale už neviděl to velké poselství, že bolest a utrpení je třeba přijímat a nést s důstojností. On mě však ujistil, že ještě nikdy se mu nepodařilo vyjádřit tak hlubokou bolest. Dal jsem mu za pravdu. Právě v takových rozhovorech a společných meditacích jsem poznával krásu jeho duše a hloubku jeho víry. Tentokrát šlo o linoryt a já jsem jich rozvezl po republice pěknou řádku.

Několik let se dařilo otiskovat jeho grafiky ve svátečních číslech Katolických novin. Mnoho přemýšlel nad tím, jak té možnosti využít a oslovit čtenáře, které chtěl v těch těžkých časech husákovské normalizace povzbudit. Do paměti se mi uložil obraz vítězného Krista s vysoce zvednutou rukou. V nohách měl začátek 2. žalmu: Proč se bouří národy pohanů, proč kují marné plány? Není divu, že i tady začali Peňáze omezovat. Nikdo však nespočítá, kolik podobných povzbuzení lidé nakopírovali a rozeslali. Nikdy při takových věcech nemyslel na svá autorská práva, ale povzbuzoval k aktivitě. Byl rád, že přibývá těch, kteří spolupracují na budování Božího království. Věděl, že zlo musí být jednou přemoženo a že se musí vrátit svoboda.

Když se blížilo 1100 let od smrti svatého Metoděje v roce 1985, vytvořil linoryt svatých bratří, který jsme nechali rozmnožit jako obrázky do knížky i zvětšit na plakátový formát a rozváželi do řady kostelů. V předsíni olomoucké katedrály visí ještě dnes a připomíná, že první velké zvednutí hlavy utlačených křesťanů bylo právě při této oslavě na Velehradě.

Na schodišti svého domu měl rozměrné plátno zobrazující kalvárské drama. Tento mimořádný obraz prý kdysi nabídl na výstavu do Gottwaldova (dnešního Zlína – pozn. autorky), když byl vyzván, aby se zapojil do budovatelské výstavy. Byl samozřejmě odmítnut a galerie už pro něj místo neměly. Proto vítám současnou vzpomínku na mistra Peňáze a stále doufám, že se dočkám jeho velké výstavy, která by ukázala nejen velkého malíře, ale i muže víry a zbožnosti, člověka, který se zasloužil o povzbuzení společnosti, který má své místo v dějinách.“


Mimo výtvarné umění miloval hudbu. Již v mládí účinkoval v rodných Pašovicích ve sboru. Sám se naučil hrát na harmonium a při bohoslužbách v místní kapli tak mohl doprovázet zpěv lidu. Při práci na obrazech poslouchal vážnou hudbu, zúčastňoval se koncertů, zvláště Pěveckého sboru Dvořák, který působí v Uherském Brodě. Sbor Dvořák často účinkoval při vernisážích jeho výstav a Mistr František Peňáz byl jmenován v roce 1986 čestným členem tohoto sboru.

 

Díky iniciativě členky Pěveckého sboru Dvořák, paní Ing. Ireně Koubové, bylo uskutečněno několik výstav Mistrových děl a také koncertů k jeho životním výročím. Pěvecký sbor Dvořák doprovázel svého čestného člena i na jeho poslední cestě. Mistr František Peňáz zemřel ve věku 84 let uprostřed rodiny 1. května 1996 a je pohřben ve Velkém Ořechově.

K uctění památky významného malíře jihovýchodní Moravy byla 8. července 2012 v Hřivínově Újezdě, kde žil a pracoval, odhalena pamětní deska ve tvaru malířské palety, jejíž návrh učinil a realizoval s kamenickou firmou pan arch. Miloš Bařinka.
 
Připravila Marie Zieglerová

 * * *
Zobrazit všechny články autorky
 
 


Komentáře
Poslední komentář: 06.07.2024  08:43
 Datum
Jméno
Téma
 06.07.  08:43 Vladimír Kříž
 06.07.  06:02 Přemek
 05.07.  17:10 Von
 05.07.  09:55 Vesuviana
 05.07.  09:47 KarlaA
 05.07.  09:42 olga janíčková