Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Prozraď mi zrcadlo, jaký jsem (2/2)
 
Chtěli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedinečnou příležitost. Pohlédněte do své duše, a tak nějak ji vyzpovídejte.

Je to určitě výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto případě možné utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, že tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.  

Výhodou také je, že prostor není omezen ani místem ani časem. A tak se ptejte zrcadla a přinuťte ho vyprávět…
 
Těšíme se!
Václav a Ludmila


***
 
Tomáš Zářecký - povoláním učitel, spisovatel a úspěšný autor magazínu SeniorTip
 
Zrcadlo: Jaký smysl pak měly v dějinách všechny náboženské války a konflikty?
Tomáš: Jako mnoho z toho, co dělali lidé dnes i dříve, samozřejmě žádný. Lidé však vynikají obdivuhodnou schopností mařit životy své i druhých, fauny i flóry, a svou bezohledností a sobeckostí ničit celé civilizace, a dokonce i planetu, která je přitom nejenom jejich domovem.
 
Zrcadlo: Tím se dostáváme zase o kus dál. Věříš, že lze zvrátit současný trend a – nevím, jaké vhodné slovo použít – „zachránit a napravit“ současné globální problémy a rizika?
Tomáš: Ne. Protože tu chybí dostatečná politická i obecně lidská vůle něco zachraňovat a napravovat. Lidstvo žene od průmyslové revoluce planetu do zkázy, což už trvá zhruba dvě stě let, a řekněme si upřímně, že poslední cca padesát let to už víme jako fakt, naše západní civilizace posedlá osvícenským dědictvím to má všechno hezky vědecky podložené, dneska už se dokonce silně potýkáme s četnými fatálními důsledky naší hlouposti, ale co se děje? Místo abychom brzdili, šlapeme ještě víc na plyn. Takže asi tak.
 
Zrcadlo: Ale proč?
Tomáš: Protože to zajímá příliš málo lidí, příliš málo lidí reálně chce něco dělat a něco dělá, a příliš mnoho lidí nedělá nic nebo ještě naopak škodí. Ohromná část populace planety si jednoduše žije nad poměry – ne své, ale obecně nad poměry života a možností planety. A už teď je pozdě, ale stále se nic neděje. A dít se začne teprve ve chvíli, kdy se nebudeme řítit vstříc katastrofě, ale když už budeme v ní. Teprve potom dojde dostatečnému množství lidí, že je třeba něco dělat. Ale to už bude pozdě na záchranu.
 
Zrcadlo: A stane se co?
Tomáš: Bude se hrát o to, zda planeta zůstane obyvatelnou, resp. zda lidstvo nějaký způsobem, třeba i expanzí do vesmíru, bude dál existovat. Ale minulost se neotočí, vyhynulé druhy neobživnou, klima se neochladí, znečištění nezmizí… A to už zastavit nelze, to se děje. Lze pouze omezovat dopady škod, ale ani to se bohužel neděje. Ne ve smysluplném měřítku, protože jsme zpohodlněná a zhýčkaná rasa, která se nevzdá svého komfortu. A domnívám se, že kdybychom lusknutím prstů mohli přenést současné lidstvo o deset tisíc let zpátky, většina lidí by velmi rychle zemřela. Tak jsme zlenivěli a zhloupli navzdory (nebo právě kvůli?) všem „chytrým“ technologiím, že bychom nepřežili „ani“ v pravěku odkázaní sami na sebe. Faktem je, že nerozumíme svému životnímu prostředí a životu, protože jinak bychom si dobrovolně a systematicky neničili svůj domov. Chybí nám pokora, láska, soucit a empatie. Jsme nestoudní sobci a hlupáci. Nejenom vůči veškerému okolí, ale i vůči vlastnímu druhu a krvi, vůči našim dětem, jejich dětem…
 
Zrcadlo: Je pro všechny tyto problémy a krize něco určujícího a společného třeba i s jinými krizemi v minulých staletích? Lze vypozorovat určité společné rysy?
Tomáš: Za mě ano. Ať se bavíme o velké depresi třicátých let 20. století nebo globálních změnách klimatu, jde podle mě vždy v prvé řadě o krizi mravní a krizi hodnot. Mimochodem právě o ekonomické krizi se stejně vyjádřil i Tomáš Baťa. Vždycky za tím hledej lidi a jejich morálku.
 
Zrcadlo: Pojďme ještě k Tvé profesi – tedy té, která Tě živí – pedagogice. Jak dlouho už učíš?
Tomáš: Deset let.
 
Zrcadlo: Pořád Tě to baví?
Tomáš: Moc dobře víš, že tuhle otázku si kladu každý rok. Ta práce s mladými lidmi mě baví a naplňuje, ale většina dalších věcí kolem mě rozčiluje. Stejně však zatím vždycky převáží to, že chci dál učit.
 
Zrcadlo: Vsadím se, že vím, jaká hláška Tě zaručeně rozčílí. Učitelé mají pořád jen samé prázdniny…
Tomáš: A víš, že už ani tolik ne? Dalším z mých problémů je choleričnost, a na ní se snažím pracovat – tak, jak jen to s temperamentem jde. Flegmatik ze mě nebude nikdy, ale už nevybuchuju při každé příležitosti. Neničím si tak svoje zdraví.
 
 
Zrcadlo: Takže už Tě to neštve?
Tomáš: Ale to víš, že jo, protože to je projev lidské hlouposti a závisti. Já také nehodnotím práci jiných, nedávám rozumy o tom, čemu nerozumím. Tohle neřekne nikdo, kdo pracoval i jen chvíli ve školství. Mám osm týdnů řádné dovolené, kterou si ale nemůžu vybrat, vždy se mi vyčerpá kompletně v létě. Do toho pár dní samostudia a svátky. Všechno. Abych zvládal veškerou agendu kvalitně, pracuji kolem padesáti hodin týdně a dobří kolegové, které znám, jsou na tom plus mínus podobně. Být učitel neznamená jen odučit hodiny, udělat si na ně přípravy, držet nějaké dohledy a konzultace, je to i spousta ubíjející byrokracie a papírů, nekonečných schůzek, zařizování, řešení krizových situací, sociálně deviantních jevů… Je to permanentní práce s mnoha různými lidmi různých zájmů, potřeb a povah, kdy učitel musí skloubit požadavky svých nadřízených, rodičů, žáků, ale i svoje osobní dohromady ve funkční celek. A pokud to chceš dělat dobře, ne si jen udělat čárku splněno, je to časově i psychicky náročnější profese, než se na první pohled zdá. Nefunguje to tak, že si člověk udělá přípravu a tu recykluje třicet let – pokud tedy chceš být dobrým učitelem. Každý asi zažil typ učitele: dvacet minut zkoušení, kdy se zbytek třídy fláká, a pak dvacet minut monotónní výklad formou diktátu a příště hodinová písemka… Mimochodem znám kolegyni z gymnázia, která takto učí už skoro padesát let a není jediná. Jenže to je s odpuštěním úplně jiná práce, než jakou dělá dobrý učitel. Velký rozdíl dělá také přístup. Jestli bereš žáky pouze jako nějaké číslo do statistky, kus masa, nebo ke každému máš individuální přístup, emočně se angažuješ, nejsou ti osudy druhých jedno.
 
Zrcadlo: Dají se problémy českého školství shrnout nějak stručně?
Tomáš: No zrovna píšu esej o tom, jak má vypadat dobrá škola a v mnoha bodech to je dost v konfliktu s běžnou praxí českého školství…
 
Zrcadlo: Kolik stránek?
Tomáš: Něco kolem osmdesáti. Zatím.
 
Zrcadlo: Zatím? Takže to nějak zjednodušit asi nepůjde?
Tomáš: Ale víš, že ano? České školství trápí milion věcí, některé jsou pochopitelné a naráží na ně i jinde, protože vychází z paradigmatu doby, jiné jsou zase dané tím, že jsme tu v některých ohledech zamrzli když ne za Marie Terezie, tak na počátku 20. století… Ale stejně se to dá shrnout do dvou bodů.
 
Zrcadlo: Za prvé…
Tomáš: Chybí koncepce, jasný směr, vize, co vůbec chceme. Zrovna letošní rok jsem počítal, že od Sametu máme už asi dvacátého třetího ministra školství. Za tři dekády! A kolik z nich lze označit za odborníky? Za lidi z praxe? Ministr je politická, ne odborná funkce, což je samo o sobě špatně. A ta fluktuace? To je až absurdní. A z jakých všech politických stran vzešli? Tady prostě není žádná kontinuita, směr ani záměr… Proto se nemůže nikam posunout, proto se plácáme ode zdi ke zdi, jednou se nadchneme pro tenhle model a jezdíme se učit do zahraničí tam, za čtyři roky zase jinam, chvíli prosazujeme to a to, klidně i přes mrtvoly, abychom od toho za pár let tiše couvali… Školství nemůže být politická hračka a korýtko, které se přerozděluje po volbách. Takhle se prostě nikam systematicky neposuneme.

Zrcadlo: A za druhé…
Tomáš: První byla rovina „těch nahoře“. Ta druhá je rovina každodenní praxe. Dobré školství podle mě nebude nikdy o metodě, nýbrž o přístupu. Potřebujeme vytvořit takové paradigma školy, kam budou chodit jak žáci, tak učitelé, tak rodiče rádi a bez stresu, kde budou pracovat na základě vnitřní motivace a ne ze strachu. Škola, kde bude panovat laskavost, soucit a empatie, respekt a spolupráce, ne konkurence, sobeckost, honba za výsledky. A tahle změna se musí odehrát v hlavách jednotlivých aktérů edukačního procesu, to nezajistí sebelepší ministr, to prostě musí chtít ti konkrétní lidé. Chovat se k sobě s respektem, ne využívat mocenské převahy, vidět v sobě partnery se společným cílem, ne nepřátele.
 
Zrcadlo: A o tom je ta esej o dobrém školství?
Tomáš: Mimo jiné. Navrhuji tam dvaadvacet konkrétních bodů, co a jak dělat, aby škola byla skutečně dobrou školou, dílnou lidskosti, jak psal Jan Amos Komenský. Byl bych rád, pokud by se to někdy povedlo dát do tištěné podoby, protože to vnímám jako takový svůj pedagogický odkaz. Něco, co můžu předat dál a čím být právě užitečný.
 
Zrcadlo: A myslíš, že by to přineslo změnu?
Tomáš: U někoho snad ano… Ale mnozí lidé příliš nefandí změnám. A už vůbec ne těm, u kterých se po nich žádá aktivní zapojení.
 
Zrcadlo: Jsi známý svými vysokými nároky. Hodiny máš postavené tak, že uspěje ne ten, kdo ví nejvíc, ale ten, kdo pracuje.
Tomáš: A tím pádem může uspět každý, ne jen pár vyvolených. Bez pracovitosti prostě nejde nic a to se snažím také vštípit svým žákům jako hodnotu. Chceš uspět? Tak makej. Nezáleží na tom v čem. Ale vždycky makej. Všechno dělej nejlíp, jak umíš, a dej do toho všechno.
 
Zrcadlo: A pak uspěješ?
Tomáš: Někdy ano, někdy ne. Spoustu faktorů neovlivníme. Ale můžeš mít čisté svědomí, když uděláš maximum.
 
Zrcadlo: Kdybys mohl v českém školství změnit jednu konkrétní věc, a držme se trochu při zemi, co bys udělal?
Tomáš: Vidíš? Možnost volby je tak těžká… Samozřejmě mě hned napadlo pět, šest věcí, které jako že určitě a další dva tucty se hlásí o slovo za nimi, ale tak ať splním zadání, jen jednu… Zrušil bych klasické známkování a nahradil ho formativním hodnocením

Zrcadlo: Škola bez známek? To přece nejde!
Tomáš: A proč ne?
 
Zrcadlo: No protože… To prostě ke škole patří! Škola bez známek by byla…
Tomáš: Školou bez stresu? Bez tlaku na výkon? Bez srovnávání se? Bez úzkosti? Bez konkurenčního prostředí? Napsal jsem o tom jednu hezkou esej podloženou názory žáků.
 
Zrcadlo: Na to ti kdekdo vmete, že by to byla anarchie, že by to nefungovalo…
Tomáš: Ale víš, že na spoustě škol a spoustě učitelům to funguje? Já jsem známky v hodinách zrušil před čtyřmi lety a dávám známky jedině na vysvědčení. Takže dvě za deset měsíců.
 
Zrcadlo: A funguje to?
Tomáš: Jak víš, škola nespadla, znalosti, dovednosti a pracovitost žáků šly prokazatelně nahoru oproti předchozím ročníkům, v hodinách panuje většinou pohodová atmosféra a za ty čtyři roky si nepamatuju snad jedinou stížnost, že by přišel žák nebo rodič s tím, ať zase známkuju, že se mu stýská po známkách.
 
Zrcadlo: Jsi workoholik a perfekcionista, dá se očekávat, že nebudeš mít rád lenochy. Jsou ještě nějaké další lidské vlastnosti, které moc nemusíš?
Tomáš: Hloupost a omezenost, nepřejícnost, závist, věčné stěžování si, nevychovanost, sobeckost, nedodržování slova…
 
Zrcadlo: Dost, dost, už chápu, proč máme tak málo přátel. Vlastně skoro žádné… Být s tebou, tedy s námi, není zrovna lehké.
Tomáš: Ale má žena to vydržela už poměrně dlouho.
 
Zrcadlo: Protože je stejná. Ale mnozí lidé se chlubí spoustou přátel, kdežto ty jsi takový morous a vlk samotář… A teď nemyslím ty tisíce uživatelů na Facebooku a dalších sociálních sítí.
Tomáš: Ale jak definuješ skutečné přátelství? Podle mě každý může mít jen pár opravdových přátel. Pro mě přítel není člověk, se kterým si jen tak popovídám o banalitách, člověk, který tě poplácá po zádech, když se ti daří, někdo, kdo se staví na kafe na návštěvu, když má cestu kolem. Přítel je pro mě někdo, kdo zná Tvoji temnotu, a přesto tu je, kdykoliv potřebuješ, kdo nezradí ani v nejtěžší hodině, kdo ví, kdy má mluvit a kdy mlčet. Pro mě existuje jednoduché kritérium pro to, koho počítat za skutečně blízkého člověka a kdo je „pouze“ kamarád.
 
Zrcadlo: O tom jsme spolu ještě nemluvili.
Tomáš: Je to člověk, kterému bych svěřil to nejcennější, co mám, a přesto necítil strach a plně mu věřil.
 
Zrcadlo: Svůj život?
Tomáš: Ne. Životy svých dětí. A takových lidí najdeš v životě jen pár a musíš být vděčný za každého z nich. Lepší jeden opravdový přítel než stovka iluzorních.
 
Zrcadlo: Když jsme u těch dětí… Jak se to dá vlastně všechno stíhat? Máš celkem tři a oba víme, jaké jsou, do toho tvrdíš že pracuješ nějakých padesát hodin týdně, píšeš eseje, knihy, staráš se o náročnou zahradu, máš psa…
Tomáš: …a tím to nekončí. Jenže když to chceš nebo potřebuješ stihnout, tak to stihneš. Lidé podle mě v základu mají jen dva druhy mentalit. Ti, co chtějí, pracují, hledají řešení, vítězí i prohrávají, ale nikdy to nevzdávají, a pak ti druzí, okopávači kotníků, věční stěžovatelé a vymlouvači, ti, na které jsou všichni ostatní oškliví, svět jim hází klacky pod nohy a tak dále… Chtěl bych stíhat mnohem více věcí, ale dělám aspoň to, co dokážu. Většinou píšu po nocích na úkor spánku, protože i pokud je někdy čas přes den, tak klid rozhodně není. V noci pak ale zase mnohdy chybí psychická pohoda, čerstvost a inspirace. Ale stejně si člověk najde cestu. Musí, pokud to nehodlá vzdát.
 
Zrcadlo: Will Shakespeare měl také tři děti, tak si nestěžuj…
Tomáš: A co toho zvládnul napsat. Však ještě – doufám – nekončím. Teď jsem dokončil rukopis páté knihy a nabízím ho, rozdělanou mám šestou, do toho několik poměrně dlouhých a náročných esejí, k tomu s pár lidmi chystám projekt internetového magazínu.
 
   
 
Zrcadlo: A o tom jsi mi chtěl říct kdy?
Tomáš: Až bude co říct a co ukázat. Nemám rád plácání prázdné slámy. Člověk něco naslibuje a pak to z nějakého důvodu krachne, který třeba neovlivníš a pak vypadáš jako lhář nebo blbec… Proto se řídím heslem, že je lepší přijít až s hotovým a neslibovat, o čem nevíš, že to splníš. Náš online magazín je ale už v docela pokročilé fázi, tudíž to snad už nevyhoří.
 
Zrcadlo: Jestli tomu rozumím, nudíš se? Máš až příliš volného času, že se pouštíš do takového náročného projektu?
Tomáš: Času nemám nazbyt a když krátce odbočím, právě čas je věc, která mě dost děsí. Máme ho všichni tak málo. Život tak neskutečně rychle utíká. Rád bych stihnul tolik věcí...
 
Zrcadlo: Ehm…
Tomáš: Oukej, zpátky k tématu. S tou nudou je to tak trochu pravda. Potřebuju mít ve svém životě pořád nové výzvy. Nebaví mě jen tak přešlapovat na místě. Ubíjí mě stereotyp. I když jezdím do práce na kole nebo koloběžce, pravidelně si hledám nové cesty, i když to znamená jezdit třeba delší dobu, ale potřebuju tu změnu, třeba i jen kilometr jinak, ne jezdit deset měsíců každý den stejně.
 
Zrcadlo: Hádám, že za tím online magazínem ale bude i něco víc, ne?
Tomáš: Lze to tak říct. Poslední asi rok, dva, vzpomínám na časy, kdy mi Václav Židek dal šanci v Pozitivních novinách a posléze v CzechFolks PLUS. Vzpomínám na oba magazíny a na tu dobu moc rád. Tehdy jsem za sebou neměl žádnou knihu, žádné desítky publikovaných textů, a hledal jsem, kde publikovat. Ale už tehdy nebylo moc zajímavých a smysluplných příležitostí a teď mi to přijde ještě horší. Často čtu skvělé úvahy svých žáků, vidím, že toho mají tolik co říct k současnému světu, jenže se současně ptám – a kde, zatraceně? A tak jsem začal přemýšlet o vlastních novinách, o tom, jak navázat na tradici těch výše zmíněných… A ještě jedna věc. Pozoruji na sobě, jak stárnu.
 
Zrcadlo: No to mi oba. Jak to s tím ale souvisí? Dochází Ti nápady na vlastní tvorbu?
Tomáš: Naštěstí vůbec, to musím zaklepat. Mimochodem, věděl jsi, že to je starý keltský zvyk?
 
Zrcadlo: Samozřejmě. Přece vím všechno, co ty. A víš, že znakem stárnutí je to, že nezvládneš udržet nit tématu?
Tomáš: Víš, dostal jsem se do fáze, kdy cítím, že jsem dosud hodně ze světa bral a teď bych mu chtěl zase začít něco dávat nazpátek. Dostal jsem svou šanci, publikoval na stovky textů, vydal pár knih, které zaznamenaly slušný ohlas, a už mi není dvacet, takže teď bych zase já rád pomohl dalším najít prostor, kde se ukázat, a současně mi prostě bytostně chybí víc míst na internetu, kam by se dalo bezpečně jít bez stresu z toho, co na člověka z té stránky vyskočí za samé pesimistické zprávy sršící negativismem, záplava senzacechtivých titulků usilujících jen o kliknutí, hromady otravných reklam a texty pochybné kvality, texty, u kterých je hromada gramatických chyb, kdy prostě vidíš, že to nemá pražádnou úroveň. A tak jsem si řekl, jen neseď, nelituj starých časů, a pojď s tím zkusit něco udělat.
 
Zrcadlo: Půjde pouze o texty?
Tomáš: Rád bych postupně přidával i originální ilustrace a fotky.
 
Zrcadlo: Co časový výhled?
Tomáš: Pokud vše klapne, rozjede se to do konce letošního roku. A pak bych to viděl na dva až tři roky systematické mravenčí práce, po které si s pár lidmi, kteří do toho půjdou se mnou, můžeme povědět, kam jsme došli, jestli nám to dává smysl a zda máme chuť a vizi pokračovat dál. Znáš mě, víš, že mě projekt musí oslovit, a pak tomu obětuju všechno, nebo konec, nezájem. Neumím dělat věci napůl a nemám už zapotřebí se nutit do něčeho, co mě nebaví.
 
Zrcadlo: A kdo za těmi novinami bude stát? Financovat jejich provoz a další věci?
Tomáš: Já. A to mě na tom v tenhle moment baví a láká. To mi totiž dává svobodu a nezávislost. Zažil jsem už hromadu projektů, ať už v práci nebo v soukromém životě, které ztroskotaly nebo mě znechutily různými omezeními, doporučeními, angažovanými osobami, politickou korektností, různými kompromisy… Však to znáš. Když si nejsi svým pánem… Tady nebude žádná cenzura, žádná brzda. To mě motivuje to zkusit.
 
Zrcadlo: Pokud to ovšem klapne…
Tomáš: Pokud to klapne. A když ne, svět se nezboří. Dalších projektů mám v hlavě spoustu. Nejsem vázaný tím, že bych s něčím konkrétním spojoval své štěstí a neštěstí.
 
Zrcadlo: To mě ani nepřekvapuje vzhledem k tomu, co jsi povídal. Najde se na literárním poli něco, co bys si ještě rád splnil kromě rozjetí těch novin?
Tomáš: Tak určitě… Třeba aby mé knihy vycházely v obrovských nákladech s obří reklamou, nemusel jsem roky shánět nakladatele, pořád desítky autogramiád a besed, aby mi nakladatelé sami rvali rukopisy od ruky, jen co dopíšu, abych vydělal tolik peněz, že zajistím svou rodinu a budu moct dát v práci výpověď…
 
Zrcadlo: Myslel jsem to vážně.
Tomáš: Já taky… Teda kdybychom tenhle rozhovor vedli někdy, když mi bylo osmnáct a myslel jsem si kdoví co. Teď mám úplně jiné priority. Ale ať odpovím upřímně, co se týče psaní, přál bych si, abych měl čas a klid napsat vždy jednu knihu a třeba pět, šest esejí za rok, abych měl nadále čtenáře, které bude bavit to číst a nacházel kanály, jak to k nim dostat. O co bych se rád jednou pokusil a co se mi zatím nepodařilo, je napsat divadelní hru. To mě v uplynulém roce začalo lákat. Mimochodem jsem velký milovník divadla a jedná se asi o jedinou kratochvíli, kdy si dovolím zmizet od rodiny.“
 
Zrcadlo: Hospoda ne?
Tomáš: A co bych tam jako většinový abstinent, který pije převážně vodu, dělal?
 
Zrcadlo: Promiň. Co ta hra?
Tomáš: Třeba někdy. Zatím nemám tu správnou inspiraci. Píšu, ať už knihu či fejeton, jen když jsem skutečně přesvědčený, že mám co napsat a že to je také nosné, ne se plácat s jednou myšlenkou na desítkách stránek a nic vlastně neříct… No a kdyby sem tam i něco vyšlo i na papíře a ne pouze online, bylo by to skvělé, ať zakončím tvou otázku na literární ambice. Ale kdyby ne…
 
Zrcadlo: …je Ti to jedno. Chápu. Změnil jsi se. Dřív jsi toužil po úspěchu, slávě, bohatství…
Tomáš: …a místo toho jsem našel štěstí. Jako lidstvo jsme totiž ztratili pokoru a hranice a neuvědomujeme si, jak úžasným darem je jen to, když se ráno probudíme do nového dne a před sebou máme tisíce možností, jak s tím dnem naložit. Jak prožít svůj čas, a ne ho promarnit. Mám kde spát, doma teplo a sucho, mám co jíst, z kohoutku mi teče pitná voda, narodily se mi tři fantastické a šílené děti.
 
Zrcadlo: Po tatínkovi nepochybně…
Tomáš: Jak jinak. Mám skvělou ženu, která mě i po těch mnoha letech stále miluje a podporuje mě, chodím do práce, která mě baví a ve které jsem fakt dobrý, navíc mě i jakž takž uživí, objevil jsem v sobě literární talent, jsem relativně zdravý, moji blízcí taky, žiji zatím ve svobodné zemi, mám hodného psa, zahradu, kterou jsem si doslova semínko po semínku vypěstoval a teď v ní nacházím duševní odpočinek… Tak mi řekni, jestli by nebylo bezuzdné rouhání si přát ještě něco víc? Copak lze vůbec usilovat o víc?
 
Zrcadlo: Ale je Ti jasné, že to nepotrvá věčně? Stačí jedna sekunda a…
Tomáš: Přesně proto si člověk musí užívat každou sekundu naplno. Před několika lety jsme tragicky ztratili fenku Berušku. Jedna hloupá sekunda… a konec. Minulý rok jsem málem ztratil ženu i syna. Stačilo málo, tak málo… Ale tentokrát bylo štěstí na naší straně. S Beruškou ne. Tak to je. Věříme, že jsme pány svého osudu, ale spíš jsme jen to pírko unášené větrem. A proto je třeba mít rád svět, mít v sobě dostatečně velkou zásobu lásky, aby člověk přečkal i ta špatná období, která stejně jako ta dobrá přijdou a zase odejdou.
 
 
Tomáš Zářecký (a zrcadlo)
 
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 22.08.2023  03:49
 Datum
Jméno
Téma
 22.08.  03:49 sv
 21.08.  13:29 Tomáš Zářecký Poděkování
 21.08.  12:55 Renata Š.
 21.08.  12:53 Vesuviana
 21.08.  09:52 Evussa
 20.08.  21:27 Von
 20.08.  10:41 Ivan