„Naše civilizace je v úpadku a náš jazyk – alespoň jak se argumentuje- musí nevyhnutelně směřovat ke všeobecnému zhroucení… Jenže je přece jasné, že úpadek jazyka musí mít politické a ekonomické příčiny.“ To napsal koncem minulého věku již citovaný a významný autor George Orwell (1903-1950). K témuž názoru dospěl i autor těchto úvah o dvacet let později, v knize o Totální krizi. Orwell se zabýval ovšem jazykem anglickým, což nám dodatečně stvrzuje, že jde o špinění jazyka nejspíše kontinentálního rozměru.
Citovaný Orwell ještě dodává, že „člověk může začít pít, jelikož má pocit, že prohrál život, a potom prohraje ještě víc jen proto, že začal pít. A právě tohle postihuje anglický jazyk. Začíná být ošklivý a nepřesný, protože naše myšlenky jsou hloupé, a zanedbanost jazyka nám ulehčuje pád do hloupého myšlení.“
Prapůvod těchto náhledů v Totální krizi začínal podobně, že „jazyk a mocenské prostředky patří v naší době dohromady.“ Při hlubším zamyšlení netřeba změnit ani slovo, neboť mocní a sdělovací prostředky, tudíž média tištěná i namlouvaná, pronášená před naslouchajícími zástupy, zneužívají právě jazyka coby zbraně k oklamání veřejnosti. Že jde o zbraň opravdu nebezpečnou a často velice účinnou, o tom se přesvědčíme otevřením denního tisku nebo spuštěním televizních či rozhlasových přijímačů.
Je ovšem i naše vina, že jsme všichni přispěli ke krizi jazyka vlastním nepřesným slovním projevem, úrovní našeho myšlení, nepevnými názory a ubohými zásadami. Tím pádem dnes a denně přispíváme k nežádoucí proměně vlastní řeči z prostředku dorozumívání do prostředku obecné manipulace.
Na jednu formu možného zneužití jazyka nás upozornil literát Graham Greene, (1904-1991), když napsal: „V zemích, které kdysi byly demokratické, i v těch, které jsou demokratické ještě dnes, jsme viděli, jak se abstrakce stále více zmocňují myšlení lidí, opouštějí své místo ve filozofii a teologii a počínají ovládat historii, ekonomiku, politiku – tedy obory, které už svou podstatou vyžadují, aby se v nich pracovalo s konkrétními termíny. Přečtěte si kterýkoliv článek z populárního tisku… a marně v něm budete hledat nějaký konkrétní obraz. Abstrakta zastoupila v demokratických státech roli narkotik. Výrok ´dáti císařovi co je císařovo´ byl politickými komentátory přeložen jako ´naše odpovědnost vůči státu´“.
Abstraktní vyjadřování pomohlo mocichtivým ničemům dobýt moci tím, že kalilo vodu našeho myšlení. William Blake, malíř a básník (1757-1827) se značným časovým předstihem napsal, že „chce-li někdo prospět svému bližnímu, musí to udělat v malém. O obecném blahu mluví jen darebáci, pokrytci nebo pochlebníci!“
Abstrakta jsou skutečně těžkým kalibrem politiky – vezměme si například takové pojmy jako národ, lidstvo, stát, církev, masa, strana, inteligence, buržoazie, proletariát, střední vrstva… Jak vidno, do těchto pojmů můžete nalít jakýkoli obsah. Rozhodnete-li se použít kteréhokoli z těchto pojmů, nemusíte jej nikterak upřesňovat či definovat. Co slovo, to heslo nebo slogan, jehož lze použít ve volbách, k převratům, k ovlivnění jednoduché společnosti či národa anebo skupiny osob stejného zaměření. Jak bezobsažná jsou tato slova, tak bezobsažné budou nakonec i systémy, které z tohoto mocenského přetlačování vyjdou. Jak nepevný stavební materiál byl na počátku, tak chatrná bude nakonec stavba, kterou z tohoto staviva zkonstruujeme.
Nedefinovaná abstrakta, jimiž se zabýval i Orwell, mají podle této autority „proměnlivý smysl“, jsou užívána „většinou více či méně nečestně“ a „mají vždy za cíl podvod.“
Pozoruhodná na našem soudobém slovníku je ovšem skutečnost, že pro mnohé životní komponenty prvořadé důležitosti máme jen jediný výraz, zatímco pro komfort a rozmary máme přebohaté verbální vybavení, počínaje ludvíkovským nábytkem, pro něhož máme jen francouzské, do jiných jazyků nepřeložitelné pojmy. V naší době jsme zase vybaveni přepestrou škálou výrazů, které nám jedním slovem třídí výbavu a typ vozu, nabízený reklamou ve všech podobách. Pojmy jako Mercedes, Audi či Volvo netřeba definovat. Každý má v živé představě nejen spolehlivost, ale i patřičnou cenovku. I naprostý kretén pochopí co je to combi, standard, de luxe, formule, limusina, nebo cabriolet…
Na druhé straně máme pro řadu pojmů, které se vyskytují v našem životě v nejrůznějších podobách a stupních výraz jediný. Patří mezi ně naděje, víra, láska, přátelství – i když jde o životně významné pojmy, dokonce o sloupy, na nichž je zbudován náš život, slovník nemá k di spozici žádné nuance, jemné rozdíly, které probíhají jen v naší mysli… Z čehož ovšem plyne, že nakonec nejsme s to ani skutečné lidské vztahy plně vyjádřit.
Krom toho si povšimneme rozplizlosti starých termínů, které mají dávnou tradici, avšak dodnes jsme k těmto výrazům zapomněli jejich dávnou, pravou a dobovou melodii. Copak asi rozumíme pod štítem tak běžně užívaných pojmů, jako je pokrok, kultura nebo civilizace? V naší době se vžilo chápání civilizace v protikladu k barbarství, přičemž na barbary se snažíme co nejrychleji zapomenout. Tudíž raději klademe rovnítko mezi civilizaci a technický pokrok, nebo ještě častěji co by symbol vítězství v ovládání přírody, která nám ovšem vadne před očima. Jak ještě uvidíme, stane se nám právě příroda spíše civilizační hrozbou, v níž budeme potírat i tak základní pudy, jakými je například křečovité úsilí o zachování života.
Jenomže civilizace byla původně odvozena od slova civis, značícího tolik co občan. Tudíž bychom měli očekávat, že by civilizace měla znamenat totéž co občanská společnost, samosebou i dobré vztahy mezi lidmi, vůli k soužití, spravedlnost a rozum, ale také křesťanské ideály, které nastolovaly původně místo zášti a honbě za bezohledným sebeprosazením pomoc slabším. Tudíž je sporné, zda bychom své současné nastavení mohli pokládat za civilizaci v pravém smyslu toho slova. Rozhlédneme-li se kolem, podíváme-li se na současnou planetu ve stálém zápasu i v krutém boji, uvidíme spíše nakupené znaky nefalšovaného barbarství.
A když jsme se mezi bezobsažnými pojmy zmínili kulturu – copak je jejím obrazem či ilustrací v současném světě? Snad televizní seriály, krváky na filmovém plátně, braková literatura prodávaná na jedno přečtení v lákavých přebalech? Prezentace kulturního dědictví, galerie, muzeální a zámecké sbírky v nás budí spíše nostalgické vzpomínky na poslední evropské tisíciletí, většinou nesrovnatelné s prestižními mazanicemi současnosti. Přitom nás maně napadne, že se kultura s adjektivem „vysoká“ obešla bez vyspělé techniky, a dokonce mnozí z opravdových mistrů žili v relativně prostém prostředí, ne-li ve skutečné bídě.
Do třetice se zmiňme o vágním termínu zvaném „pokrok“. Dnes jej zaznamenáváme jako posun na trase lidského vývoje. Doslova jako běžeckou dráhu. Tedy bez váhání míříme ve svých představách vpřed, s jistotou, že každý další krok na této trati bude znamenat úspěch, znásobení štěstí a životní jistoty. A to navzdory všem neblahým zkušenostem člověka, který se pohyboval na rozhraní dvou tisíciletí.
Nezapomínejme ovšem na nepostřehnutelné detaily, jakými jsou pokroky v genetice. Je sice pravda, že jsme již s to, napravovat omyly v genetickém kódu, ovšem bez mravních zábran se pouštíme i do tvorby nových virů, nevíme přesně, kde začíná život plodu, ale pohráváme si s takřečenou živou hmotou, kterou po všech pokusech likvidujeme. Bádání v jaderné fyzice během posledních dvou staletí nám neskonale obohatilo náhled do stavby hmoty. Ovšem dospěli jsme také do stádia jaderných zbraní, do soutěže o ničivost reakcí, ale Hirošima a Nagasaki byly pokrokem snad jen v jednom bodě, totiž tím, že nám prezentovaly možnou míru obecné zkázy. Snad právě proto se klasická válečná tažení obešla bez atomových pum.
Inu v tom je jádro nepřesnosti používaných slov a případné matení jejich významu. V tomto ohledu byl mistrem George Orwell, který se politickému slangu s chutí věnoval. Zmínil se například o nejasnosti politických výrazů. Přiznal se, že se nemůže zbavit pocitu, že tato terminologie postrádá zamyšlený záměr. „Slova demokracie, socialismus, svoboda, vlastenecký, realistický, spravedlnost mají všechna několik různých významů, které se navzájem vylučují. U takového slova, jako je „demokracie“, nejenže nemáme obecně přijatou definici, ale proti každému pokusu o její formulování se okamžitě zvedne odpor všech stran. Téměř obecně cítíme, že když nějakou zemi nazveme demokratickou, vzdáme jí tím chválu, a proto stoupenci všech možných režimů prohlašují, že ten jejich je také demokracie, a obávají se, že by to slovo museli přestat užívat, kdyby se omezilo na jeden ze svých možných významů. Slova tohoto druhu jsou často užívána vědomě nepoctivým způsobem. Uživatel totiž má vlastní definici jejich významu, ale umožňuje posluchači, aby si myslel, že míní něco úplně jiného.“
Tím pádem nemá jediný z nejpoužívanějších výrazů pevně stanovené meze, nu a tak dochází k totálnímu matení pojmů. Této slovní eskamotáže si už v první půli 19. století povšiml český žurnalista Karel Havlíček Borovský (1821-1856), když napsal: „Hlavní původ skoro všeho zlého ve veřejných a občanských záležitostech světa jest – dle mého mínění – ta okolnost, že lidé buďto stejné věci jmenují rozličnými slovy, aneb rozličné věci nazývají stejným jménem. Komu smysl tohoto mínění není hned zcela jasný nebo se zdá být nepravdivý, rač povážit i následující příklady:“
„Když jeden člověk druhého svého protivníka zabije, nazýváme to vraždou, když jeden člověk druhému jeho jmění násilně vezme, říká se, že je to loupež, když ale jiný člověk, absolutní král nebo císař, na sta lidí nenáviděných pobíti dá a jejich jmění si přivlastní, nejmenujeme to vraždou a loupeží, nýbrž popravou a konfiskací. Když někdo jinému chytře a nevědomky jmění jeho uzme, jmenujeme to zlodějství, když ale jiný nebo jiní rozličnými burzovními a bankovními obraty svým spoluobčanům velikou část jejich jmění v jejich vlastních kapsách odejmou, tomu neříkáme již zlodějství, nýbrž operace. Když někdo s jiným nějakou smlouvu učiní a něco mu slíbí, pak ale v slibu svém a smlouvě nestojí, jmenujeme to podvodem a lží, když ale vláda něco takového učiní, jmenujeme to změnou systému. Když se někdo proti zákonům zemským nepořádně a násilně opře, nazýváme to buřičstvím, když ale král nebo kníže samovolně tyto zákony násilně změní anebo zanedbává, je to Staatsstreich (převrat) atd. atd.“
„To jsou tedy příklady,“ kterak stejné věci jmenujeme rozličnými slovy“ jak pokračuje stále aktuální Havlíček, který nás předešel o dvě stovky let. „A jaký jest z toho strašlivý následek! Vražda, loupež, krádež, podvod a buřičství jsou hanebné věci, které se trestají; ale ty druhé svrchu uvedené jejich sestry ještě chlubné bývají, vážené časem a především výnosné, a to nejenom proto, že je lidé jinými jmény nazývají a tudy si během času odvykli považovati je za vraždy, loupeže, krádeže, podvody a buřičství!“
Nedosti na tomto citátu. Havlíček pokračuje, že „zároveň však jmenujeme rozličné věci velmi často stejným jménem. Když se např. většina obyvatelů jisté země dobrovolně podrobí jistým pravidlům, jmenujeme to zákonem: ale když jeden člověk nebo několik lidí celé zemi proti jejich vůli podle své chuti předpisují a vnucují pravidla, nazýváme to také zákonem. Když obyvatelé jisté země, aby mohli pokojně a bez starosti před nápady cizinců živnosti své provozovati, ustanoví ze sebe jistý počet mužů ve zbrani cvičených ke své obraně, nazýváme to vojsko a obránce zemské, když ale despota, aby mohl nespravedlivé a násilné panování své nad národem provozovati, násilně si vybere pluky ozbrojených k utlačování tohoto národa, nazýváme to též vojsko a obránce zemské. Když člověk Boha ctí, svědomitě a náležitě své povinnosti vykonává, jmenujeme ho nábožným člověkem; když ale jiný časem hodinku v kostele klečí, oči překrucuje se shrbeným hřbetem všude chodí, přitom ale nejhanebnější a nejnepoctivější skutky provozuje, jmenuje se též nábožným člověkem.“
Nakonec zmíněný novinář svou úvahu uzavírá odstavečkem, v něm píše, že „nepotřebujeme se dále po podobných příkladech sháněti, najde se jich všude až nazbyt, přece však svět dle mínění mého ještě příliš málo obrátil pozornost svou na toto škodlivé míchání slov a věcí, ačkoli již často na to bylo z rozmanitých stran poukázáno. Větší část hádek jak náboženských, tak politických, též i vědeckých, ba dokonce i společenských nebyla by nikdy ani vznikla, kdyby vždy jedna strana vykládala smysl slov tak jako druhá. Ba mohlo by se dokonce říci, že jest právě tato okolnost příčinou skoro všeho neštěstí ve veřejných záležitostech na tomto světě.“
Tudíž v tomto ohledu se na světě nic nezměnilo. Proplétání významu slov dosáhlo snad úrovně babylonského matení jazyků. Jak víme, ve starověkém Bybylonu (podle biblických textů) se obyvatelé rozhodli postavit věž, dosahující nebes nad nimi. Během stavby však došlo ke svárům tak, až si stavitelé přestali vzájemně rozumět. Ne vždycky se tak děje náhodou, mimo zlou vůli, nepřesným myšlením a vyjadřováním. Člověk žije v pokušení podezírat svět moci, že vědomě užívá tohoto novodobého šifrování jako kouřové clony, která má zastřít mocenské machinace.
Slova se prostě stala směnným prostředkem, který prošel neslýchanou inflací; avšak i inflace má své zákony a dopady, a tedy jako se v měnové oblasti snižuje kupní síla inflačních peněz, tak nyní tento proces znehodnocuje slova a s nimi i výroky státníků a politická prohlášení mocných. Zvláště mistrnými producenty prázdných slov a rafinovaných záměn jsou mediální giganti. Klasickou ukázkou by mohl být hojně užívaný výraz „avantgarda“. Pravý význam tohoto slůvka napovídá, že by se mělo jednat o lidi vybrané, nejspíše i ctnostné, o osoby mravně převyšující průměr. Co však spatřujeme místo této noblesy, která má být statečná, schopná formulovat pravdivé myšlenky, a která by nám měla být svým osobním chováním vzorem? Pod pojmem avantgardy, nejčastěji užívaným v marxistické literatuře, se vyskytovali a dodnes fungují političtí byrokraté, kteří po sobě šlapou při zdolávání příček mocenského žebříčku. Neshody, střety osobních zájmů se dodnes řeší brutální likvidací - ne-li fyzickou, tedy alespoň existenční. Samá intrika, samá lež, jen ne rozum a ušlechtilost ducha. Tudíž tu nespatřujeme duchovní povznešenost, ale spodinu, kal, který se čilým čeřením vody zvedl až ke zpěněné hladině.
Většina sociologických studií dnešního světa si ovšem plete mocné a elitu. Hovořívá se například o mocenské elitě, přičemž je v podtextu zdánlivě obsažena hodnota ducha, která mocným převážně chybí.. A tak lid obecný si k termínu elita přidal ve své zlomyslnosti vhodnou jedinou samohlásku – a tak se z elit stala v podvědomí vtipálků „jelita.“ Bodejť ne – ve skutečnosti tato tenká folie nad námi představuje strany, jedince, tedy společenské síly, které se svou dravostí, lokty a bankovními konty prodraly ke kormidlu moci, a tudíž disponují také nejúčinnějšími prostředky nátlaku.
Člověk nejspíše v pominutí smyslů ztotožnil i slávu a velikost. Tím pádem se do této jazykové motanice připojil ještě výraz velmi významných osobností zvaných stručně VIP i další verbální produkt, totiž „celebrity“. Zdá se – jen na první pohled, že ti, kdož patří v dnešním světě mezi nejslavnější, jsou i nejvýznamnější a vysloveně „velicí“. Kdysi jsme pod pojmem „velký člověk“ nacházeli individua, která se dokázala vypracovat, tvořila sama sebe a překonávala svým duchem okolní společnost. Tyto osobnosti vídávaly dále než druzí vůkol, a zanechávaly po sobě dědictví, z něhož žily a dodnes čerpají generace jejich potomků.
Dnešní „velikáni“ – tedy celebrity všeho druhu, od politických šmejdů, přes skvělé sportovce, ba i zpěváky spojují dohromady skandály, reklama, mediální show, tedy podívaná s krátkou dobou trvání. Ovšem tato mediální popularita pro puberťáky mladšího i staršího věku vytváří z postaviček velké „osobnosti“. Ty vyšumí jak z naší paměti, tak i z historie. Konec konců i ve stále přepisovaných dějinách – pokud se vůbec do nich zapíší, brzy vyblednou. Často už po deseti letech velkolepé podívané po takřečených „velkých osobnostech“ nikdo ani nevzdechne.
Konečně média, ovládaná byznysem a podnikatelským i politickým světem, (což jsou pojmy, které před našima očima splývají), svým způsobem komediální celebrity vypěstují, sledují jejich růst a po čase nechají tyto květy opadat. Jde totiž o figuranty zastupující v divadle světa antické postavičky, nabízející davu „hry“. O „chléb“ se musíme postarat sami. Všichni dohromady tvoří klam, mlžnou clonu, zakrývající rizika velkých přírodních a společenských pohrom.
Mnohé naznačil ve svém utopickém románu „1984“, který se s přelomem tisíciletí mění v realitu, George Orwell. V tomto díle šlo o iluze ve velkém. Tak v totalitním románovém státě fungují čtyři ministerstva. Je to ministerstvo pravdy, které se zabývá lží a propagandou. Ministerstvo lásky pěstuje špehování a nenávist a stará se o „vypařování“ nepohodlných. Ministerstvo hojnosti řeší soustavně chronickou nouzi a ministerstvo míru se zabývá válčením v malém i ve velkém.
Kdysi se pamětníkům zdálo, že Orwell svou vizi poněkud přehnal – avšak podíváme-li se kriticky na tištěná a elektronická média, ba i na výroky politiků, shledáváme, že se naplnila představa tohoto spisovatele skoro doslova. Nevycházejí sice upravené staré výtisky novin – dnešek je vynalézavější. Mění se totiž názory komentátorů i mocipánů, kteří se za proměny, odpovídající dané chvíli ani neomlouvají, ani nestydí. Ostatně od klamů k manipulaci naivků a neinformovaných diváků je opravdu jen nepatrný krůček.
V tomto ohledu je vskutku pozoruhodnou osobností Jonathan Swift (1667-1745). Když se někdo začte do jeho spisů a objeví úvahu „Umění jak lhát v politice“, užasne nad jeho stále aktuálními texty, psané v časech po skončené třicetileté válce. „Málokterá lež na sobě nese značku svého původce a nejzprostituovanější nepřítel pravdy jich může rozšířit třeba tisíc, aniž se pozná, že pochází od něho. Navíc stejně jako špatný autor má své čtenáře, tak i největšímu lháři vždycky někdo uvěří, a často se stává, že lež vykoná své, i když se bere vážně třeba jen hodinu, a pak si už nenajde další příležitost. Faleš létá a pravda za ní pokulhává, takže lidé prohlédnou, až když už bývá pozdě, komedie je dohrána a povídačka sehrála své…“
K čemuž Swift dodal, „uvážím-li, že mnoho lidí má vrozené sklony lhát a spousta zase slepě věřit, nevím, co si mám myslet o zásadě, kterou tak často slýchám ze všech úst, totiž že pravda nakonec vždycky zvítězí.“
George Orwell se zabýval i „slovními vycpávkami“ a frekvencí slov užívaných v běžných projevech, zejména takzvaných „státníků“. Krom vyložené „ošklivosti“, jíž se mohou vyhnout, tu nacházíme „otřepanost obrazotvornosti, i nedostatečnou přesnost. Autor buď má co říci, ale neumí se vyjádřit, anebo neobratně říká něco jiného, nebo je mu skoro jedno, jestli jeho slova vůbec něco znamenají.“ Takže nakonec se text „čím dál méně skládá ze slov zvolených pro svůj význam, a obsahuje čím díl více frází skládaných dohromady jako díly prefabrikovaného kurníku.“
Orwell také nahlíží na podstatná jména, na slovesa i přídavná jména, která jsou užívaná nejčastěji, nejspíše pro svou nejasnost, zakrývající bezobsažnost řečníkova nebo komentátorova myšlení. „Slova jako fenomén, element, individuum, objektivní, kategorický, efektivní, reálný, banální, primární, konstituovat, exhibovat, exploatovat, eliminovat, likvidovat se užívají jako kostým, který má vyparádit obyčejné tvrzení a dodat soudům zdání vědecké nestrannosti. Přídavná jména jako epochální, epický, historický, nezapomenutelný, triumfální, odvěký, nevyhnutelný, neoblomný, pravdivý se užívají, aby dodala důstojnosti ubohé sprostotě mezinárodní politiky.“
K čemuž Orwell dodává, že autor „víceméně ví, co chce říci, ale kumulované fráze mu ucpávají hrdlo podobně jako čajové lístky odpad kuchyňské výlevky.“ Přičemž se ptá, nelze-li všechno říci jinak a co vlastně politik chce sdělovat? „Nemohl bych to vyjádřit stručněji? Nemohl jsem se nějakému ošklivému obratu vyhnout? Ale nikdo se nemusí pouštět do těchto obtížných úvah. Může se jim vyhnout prostě jen tím, že otevře svou mysl a nechá ji naplnit předem hotovými frázemi. Ty už pak za každého sestaví jeho věty – a do jisté míry za něho vymyslí i jeho myšlenky – a podle potřeby poskytnout i důležitou službu spočívající v tom, že i před ním samým částečně zahalí, co chtěl vlastně vyjádřit. A právě na tomto místě se objasňuje vztah mezi politikou a zkažeností jazyka…“
No a ještě dodatek: „Řečník, který užívá takovou frazeologii, se už značně přiblížil vlastní proměně ve stroj. Z hrdla mu sice vycházejí náležité zvuky, ale mozek nepracuje, jak by fungoval, kdyby skutečně volil slova. Je-li řečník zvyklý přednášet podobné projevy donekonečna, už si zřejmě ani neuvědomuje, co vlastně říká… A takto omezené vědomí, není-li rovnou nepostradatelné, je v každém případě příznivé pro šíření politického konformismu.“
Inu podstatné asi je, že politikové nehodlají seznámit své příznivce s tajemstvími třinácté komnaty, obsah jednání za zavřenými dveřmi, ani s taji chystaných komplotů. Zejména v předvolebním čase se pokoušejí naladit příští voliče a získat hlasy občanů, s nimiž se dalších několik let nebudou bavit. Připravené prefabrikáty hesel, sloganů a nic neříkajících slov jim přitom vydatně pomáhají.
No a dav přenechává mocným rozhodování o politice státu, který za nás rozhoduje, co má být pokládáno za pravdu, dokonce nám stanoví své normy pro příštích několik let – je přece (ne)normální, že několik jednotlivců ví daleko lépe než celé národy, co je a co by mělo být lidským štěstím, co se sluší a patří a jak by miliony občanů měly žít. Přitom by se skutečně dospělý jedinec v tomto světě plném absurdit musel pokládat za šílence, kdyby uvěřil normám, jež nám ukládá moc, zatímco intelektuální pubescenti u kormidla, jak soudíme, by měli být zbaveni svéprávnosti. V některých případech i svobody.
Tak se tedy zaměňuje i moudrost s vyloženou prohnaností politiky, chytrost s chytračením, etika s etiketou, vědění, respektive vysokoškolský diplom si pleteme s moudrostí, ke které dospíváme až po dlouhém čase a absolvováním životních zkoušek.
A člověk, mluvíme-li o pokroku, může pokročit, naučí-li se procesu, jemuž chemikové říkají „dekantace“. Tento technický termín představuje totéž co oddělování nečistot usazených v kapalinách. Chceme-li tedy prohlédnout osvědčené triky a manévry moci, musíme vydestilovat obsah od balastu, oddělit zrno od plev. Pak teprve zjistíme, že balastu a plev bylo více než hodnotných myšlenek a plnokrevných významů. Pak si také ověříme duševní kvalitu mocných a úroveň jejich uvažování. To je také jeden z možných striptýzů moci, který si můžeme dnes a denně dopřávat.
Posléze se autor těchto úvah, jimiž se zabýval již před půl stoletím, musí přiznat, že dospěl ke stejným závěrům jako svého času George Orwell. Ten totiž také ve finále své studie shledal, že se „politické vyjadřování musí skládat většinou z eufemismů, vyhýbavých odpovědí a zcela mlhavé neurčitosti.“ Inu otevřenost a přesné odpovědi v politické sféře by se nevyplatily a znamenaly by harakiri.
Dále nemůžeme než přitakat dalšímu Orwellovu poznatku, že „v naší době není možné ´neplést se do politiky´. Všechny záležitosti jsou automaticky politické a sama politika je jen snůška lží, vyhýbání se odpovědnosti, hlouposti, nenávisti a vnitřní rozpolcenosti. Je-li obecná atmosféra špatná, jazyk musí trpět… A jestliže myšlení kazí jazyk, může jazyk na druhé straně zase kazit myšlení“ a tedy naše téma o ošklivém jazyku našeho času nás nabádá k poznání, že „jazyk pouze odráží společenské poměry“. Z čehož plyne, že sami od sebe můžeme pracovat na svém založení, na úrovni vlastního myšlení, čili na očištění vlastního jazyka – jako na počátku proměn, kterými začínáme sami v sobě.
Přitom bychom měli mít na paměti jednu starou pravdu, že očištění slov znamená ulomení hrotů myšlenkám a výrazům, které byly tak často namířeny proti naší snaze o orientaci v tomto prapodivném a nepřehledném světě. A myšlenky a slova, jak víme, mohou být stejně nebezpečné jako samy činy. Už proto, že myšlenka a slovo předchází aktu násilí, zloby a špatnosti světa.
Text: Slavomír Pejčoch-Ravik
Grafika: Olga Janíčková