A přesto jsme tak sami
Dnešní době se říká post post moderna. Což znamená ve zkratce, že žijeme v moderní době. S každou generací se posouvá míra moderní komunikace na vyšší příčku. Když tak hledím na generaci jdoucí po chodníku zrakem upírajícím se na černou kovovou placku, bolí mě z toho srdce. Oni přece nevidí život, který je kolem nich, vidí ho přes pikslovou obrazovku a mají pocit všeznalosti. Stačí jen zdvihnout oči a pozorovat své prostředí a nechat se vtáhnout do světa reality.
Sám sebe se ptám, jestli člověk za 100 let bude vůbec používat jazyk. Nebo mu bude přístroj číst myšlenky a vzduchem je posílat příjemci? Kdo ví, toho se nejspíš nedožiju. Také si říkám, že jestli se z člověka, který je odjakživa společenský tvor, postupem času nestane asociální bytost, nevnímajíc nic jiného, než smýšlenou realitu.
Ale kdybychom byli bez telekomunikace, která stmeluje všech 8 miliard lidí na celé planetě během lusknutí prstu, co bychom dělali bez sociálních sítí? Co je tím negativem, kterým se tady tak oháním? Že není nic krásnějšího, než se potkat s někým u baru a lehce flirtovat. Dnes si lidé umí vyhledat pomocí internetového prohlížeče veškeré podklady, na které neznají odpověď. Mohou zkontaktovat svého dálného příbuzného na opačné polokouli. Dovoluji si říci, že to má svá pozitiva i negativa.
Z vlastní zkušenosti vím, na co se vlastně ptáme a co nás sužuje. Máme tři sta dvacet jedna přátel na Facebooku, z toho je jich padesát čtyři aktivních. Problémem je, že napsat můžeme teoreticky komukoliv, kdo právě je na internetu přítomen, ale nemusí vám odpovědět nazpět, nebo se taky může na vás vykašlat. Jste sami, jako by na světě nikdo nebyl. Člověk se pak cítí velice osamělý a opuštěný. Někdy je to k pláči, když právě teď potřebujete pomoci. Něco vás trápí, nenechá vás to spát. Dle mého názoru je mnohem lepší, honem rychle odkrýt peřinu, vylézt z postele a utíkat za rodiči do náruče a říct jim vše, co vás tak utlouká. Při vážnější vnitřní poruše navštěvujeme duchovního doktora. Psychologa. Konzultace se z pravidla konají na klidném místě a v soukromí. Přece nebudete skypovat s doktorem a zpovídat se ze svých neduhů někde na náměstí. Upřednostňuje se fyzický kontakt. Pomáhá nám to se otevřít. Když tu osobu vidíme a cítíme, můžeme ji obejmout. Dává nám to pocit skutečnosti, vážnosti.
Opravdové lidi najdete ve svém pracovním okolí či v rodině. Tam hledejte oporu a pomoc. Tam hledejte útočiště. Zpravidla se nevyplácí zatěžovat svými problémy někoho, koho ani neznáte a nevíte, kdo je to vlastně zač. Když nemáte tu možnost najít pomoc v rodině, běžte a kontaktuje psychologa v práci. Pokud jste student, tak si naplánovat sezení u školního psychologa.
A přesto jsme tak sami