Z Adamova syna Seta povstali potomci, z nichž jedním byl Metuzalém (Metúšelach), který se měl podle biblické tradice dožít 969 let. Konečně v deváté generaci po Adamovi se narodí praotec Noe, který se též píše Noach. Za něj, jak praví Písmo, je země "zkažená a plná násilí" (Gn 6,11) a Stvořitel se rozhoduje dílo svého projektu, celý lidský rod, vyhubit. Jedinou výjimku učiní právě v rodu Noemově - Noe s manželkou, se třemi ženatými syny a s vybraným potomstvem zvířecí říše se má zachránit. Ze všech zvířat má pro budoucnost uchovat nejméně po jednom páru... Noe se syny tedy buduje objemné plavidlo, legendární archu, která má dosáhnout (podle biblického popisu) obrovských rozměrů: 150 metrů délky, 25 metrů šířky; paluba se má zvedat 15 metrů vysoko. Těmito rozměry je určen vnitřní prostor, odhadovaný na 65 až 70 tisíc krychlových metrů. K srovnání se nám nabízí pouze vnitřní rozsah velké chrámové katedrály.
Sotvaže bylo dílo hotovo, začalo pršet a lilo pak celých 40 dní a nocí. Vody se zvedaly a unášely archu Noemovu z míst zkázy. Dalších 150 dní se vysoká voda udržela a ani pak si ještě Noe nedovolil otevřít okna kajuty. Teprve po dalších čtyřiceti dnech vypustil krkavce s holubicí, kteří se z bezútěšně zaplavených rovin Blízkého východu vrátili - nenašli místo, na němž by mohli spočinout. Po dalších sedmi dnech opustila archu druhá holubice a ta se již vrátila (jako dnešní symbol míru) s olivovou ratolestí v zobáčku. Tehdy se Noemovi dostalo prvního hmatatelného příslibu, že život bude obnoven. A konečně třetí holubice, která opustila Noemovo plavidlo po následujících sedmi dnech, se již na palubu nevrátila...
Jak se praví ve Starém zákoně, Noe zakotvil na vrcholu hory Ararat, vysoké 5 157 metrů, a Bůh s ním, jako se zástupcem celého lidstva, uzavřel smlouvu. V dohodě se ozývá vzpomínka na první zločin vraždy, vyjádřený slovy Stvořitele, že "za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra". (Gn,9,5) Co je však podstatné: do smlouvy s Bohem byl zahrnut nejen vyvolený lid, ale také všechna zvěř, neboť, jak praví Bůh, uzavírá se smlouva "i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi ..." (Gn 9,10) Bohužel, právě na tuto jednotu všeho živého lidé dávno zapomněli...
Z trojice Noemových synů povstávají podle biblické zvěsti národy, které zabydlují celý tehdy známý svět. Část potomstva se dostává na východ a obsazuje prostor mezi Eufratem a Tigridem; jednoho dne zde zahájí stavbu babylónské věže, objektu lidské pýchy. Masiv zdiva, podle dnešních propočtů, tvořil věž 90 metrů vysokou, o základně 90 krát 90 metrů. V biblickém podání se stavba stala symbolem lidské neskromnosti. Bůh, který shlíží na velké stavební dílo také konstatuje, že hříšníci "nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést".(Gn 11,6) Trestá tudíž provinilce zmatením jazyků, "aby si navzájem nerozuměli". (Gn 11,7) Pak je rozhání od nedokončené stavby po celé zemi.
V tomto geografickém prostoru se v daném čase pohybuje i potomstvo Noemova syna Sema (Šéma). Noe přepravoval ve své arše tři syny, z nichž Sém byl nejstarší. Dalšími postavami se stali Chám a Jefet. Noe, jak se dovídáme, založil vinici, sklidil úrodu, ochutnal vína přes míru, a opilý obnažil ve svém stanu ohanbí. Což neuniklo Chámovi, který neprodleně sezval na zvláštní podívanou své bratry. Leč cudní hoši nejenom odvrátili svůj pohled, ale přikryli choulostivé partie starého pána pláštěm. I dostalo se všem po zásluze: dvěma synům bylo požehnáno a rozverný Chám, otec Kenaanův, byl proklet. (Gn 9,18-27)
Tato epizoda ovšem neunikla pisatelům Talmudu. Jak cituje Jiří Langer, "Když se Noe chystal založit první vinici, přišel za ním ďábel a zeptal se: "Co to tu sázíš?"
Noe řekl: "Vinici."
"A jaké má vlastnosti," vyzvídal ďábel. "Sladké jsou její plody," vysvětloval Noe, "ať čerstvé nebo sušené, a víno, jež se z nich vyrábí, oblažuje srdce, neboť je psáno: "A víno dává radost lidskému srdci člověka". (Žalm 104,15) Ďábel mu řekl: "Pojď, budeme se o vinohrad starat společně!"
"Prosím," řekl Noe. Co však učinil ďábel? Přivedl jehně a zařízl ho pod vinným keřem, potom přivedl lva a zařízl ho, pak prase a nakonec opici, které také na vinici zařízl! Potom spolu pokropili celý vinohrad krví poražených zvířat, aby se do něj vpila a ďábel Noemu vysvětlil: "Napije-li se člověk vína trochu, je prostý, jako nevědoucí jehně, mírný jako ovečka, napije-li se pořádně, je jako lev a domnívá se, že nemá na světě rovného, napije-li se však přespříliš, je jako prase a potřísní se. Úplně opilý se podobá opici: Vstává, poskakuje, směje se, vede nemístné řeči a vůbec neví, co by ještě udělal." I bylo to poučení z Noemova flámu pro všechny časy.
Jinak Noe údajně žil, máme-li věřit Písmu, 350 let. Co se jeho syna Sema týče, tomu se měl narodit v deváté generaci Taré nebo také Terach, který měl tři syny - Abrama (později Abrahama), Lotova otce Hárana a Náchora. Někdy v letech 1900 až 1700 před Kristem se Terach s dětmi stěhoval z mezopotámského Uru do Cháranu, ležícího na jednom z přítoků řeky Eufratu. To je místo, jak ještě uvidíme, které má úzkou souvislost s dalšími osudy hlavní větve Božího lidu. Abramův syn Izák a vnuk Jákob tu v budoucnu objeví u svých pokrevních příbuzných své manželky.
Cesta do zaslíbené země Vraťme se však k Abramovi, který dostává Boží příkaz, aby v cestě svého otce pokračoval směrem k zaslíbené zemi, ke Kanaaná. Bylo mu již 75 let, když se vydal na dlouhou pouť se svou ženou Sárou a se synovcem Lotem. Opustil všechno, co bylo doposud duchovním obsahem a tradicí jejich mezopotámské vlasti. Budoucnost nabízela víc - Hospodin totiž slíbil, že z Abramova potomstva učiní velký národ.
Vezmeme-li si itinerář Abramových cest, zjistíme bez velké námahy, že vyvolený národ byl tehdy vlastně nejspíše jen skupinou kočovných pastevců. Z Cháránu směřovaly Abramovy cesty 600 kilometrů na jihozápad k Damašku a pak do kanaanské (kenaanské) země. Víme však, že v letech sucha a hladu sestoupil s lidmi i stády dokonce až do Egypta a pak se znovu vrátil do míst, v nichž budou v příštích epochách probíhat děje izraelského národa. Jak se však zdá, s Abramem se kočovný život zároveň chýlí ke svému konci, neboť manévrovací prostor jeho rodu se počíná viditelně zužovat.
Jak plyne z biblických textů, rozešly se cesty Abrama a Lota hned po vstupu do zaslíbené země - Abram ponechal volbu území Lotovi, kterého viditelně lákalo spíše zkažené město Sodoma na pobřeží Mrtvého moře a také zavlažovaná oblast Jordánu. Abram se spokojil s hornatým územím jižního Kanaanu. Třebaže byl Abram v tomto okamžiku znatelně poškozen, neztratil solidaritu s Lotem, a tak, jakmile se dozvěděl, že byla Sodoma přepadena a že byl synovec s rodinou odveden násilníky, ozbrojil své lidi a v nočním přepadu osvobodil své příbuzné.
