Zrychlený tep dějin
Při likvidování hromady papírů, které se za léta v mém bytě usídlily, jsem přišel na kopii článku, který jsem spáchal o své návštěvě v rodné zemi v létě 1994. Ten rok měl něco do sebe. Cvičil jsem na sokolském sletu, zúčastnil se kongresu SVU, třídní schůzky ve Slaném, navštívil svou rodinu ve Skurách. Byl to také rok, kdy se vzpomínalo osmdesátého výročí začátku první světové války, rok, kdy Baťův obuvnický koncern oslavil 150. výročí svého vzniku a Tomáš Bata, ml. svou osmdesátku. A také jsem dostal od mladého pražského přítele, advokáta Bohumila Hubálka, který byl – jako student – v listopadu 1989 zmlácen na Národní třídě dárek, knížku Vladimíra Hanzela (v roce 1989 osobního tajemníka Václava Havla), “Zrychlený tep dějin”. Knížka má být skoro přesný přepis jednání mezi delegací Občanského fóra a představiteli moci, komunistické vlády a strany. Při četbě jsem valil oči. Vybral jsem si pro svůj shora zmíněný článek několik citátů ze schůze konané 5. prosince 1989 v úřadu předsednictva vlády, jíž se zúčastnili -mimo jiné – vedle Václava Havla a ministerského předsedy Ladislava Adamce, Petr Pitthart (pozdější předseda vlády ČR), Jiří Křižan, scenárista a autor knížky, hudební publicista Vladimír Hanzel. Při schůzi se zástupci fóra snažili přesvědčit tehdejšího komunistického ministerského předsedu, aby překonstruoval vládu a zůstal jejím předsedou. Pak jsem knížku buď někomu půjčil, nebo ji někam zašantročil, což se mi skoro podařilo i s kopií citátů z ní.
Hanzelovu knížku mi připomněla vzpomínka na Václava Havla, uspořádaná před Vánoci Zuzanou Hahnovou, při níž byl promítán film “The Velvet Revolution” za účasti režisérky Fern Levitt. O událostech koncem roku 1989 (kromě uspokojení z konce komunistického režimu) jsem toho nikdy moc nevěděl a z toho, co jsem věděl, jsem hodně zapomněl. Aktivita prezidenta Václava Havla při jeho torontské návštěvě v únoru 1990 mně v luštění sametové rovnice nepomohla. Ve filmu Fern Levittové jsem vyjeveně pozoroval, jak se členové Havlovy vlády představovali odstupujícímu prezidentu Husákovi (já se ve své jednoduchosti domníval, že Husák představoval vládu zla, proti níž se národ pozdvihl (alespoň studenti to udělali) a tyrana smetl. A pak jsem ve filmu viděl Václava Havla přísahat věrnost socialistickému Československu (ačkoliv politologové a historici dělají rozdíl mezi komunizmem a socializmem, komunisté a krajní pravice je zaměňují). Takže začínám pomaloučku chápat, co se v mé rodné zemi dělo. Pomohly mi i zmíněné citáty z knihy “Zrychlený tep dějin”, o které – jak jsem četnými dotazy zjistil – prakticky nikdo neví:
Hanzel : Máme to chápat, že vy nebudete…?
Adamec : Ne, nebudu (plácnutí dlaní do stolu).
Havel: Vy nebudete ministerským předsedou?
Adamec (rezolutně): Ne!!!
Hanzel: To bylo tím řečeno.
Havel: No, to ovšem jsme nepochopili, aspoň já teda.
Adamec: Tak to musíte pochopit.
Havel: Vy jste to pochopili?
Křižan a Hanzel: Ano.
Havel: Já jsem to nepochopil. To mění ovšem celou situaci.
Adamec: No tak se nedá nic dělat. Žijeme ve změnách.
Havel: Ano…
Havel: …My jsme se domnívali, že vládu budete překonstruovávat vy.
Adamec : Ne.
Havel: My bychom to aspoň… s panem premiérem jsme se domlouvali na formulaci, že my jsme předložili své návrhy na rekonstrukci vlády. Panu premiérovi se zdálo, že s těmito lidmi a s takto strukturovanou vládou nemůže pracovat, a proto podal demisi. Je to tak?
Adamec: Ano.
Pithart: Vždyť já jsem se vás ptal, jestli jsou to určitá jména nebo počet lidí.
Adamec: Ne, já neuhnu od toho – podmínky, které vy dáváte, jsou pro mne nepřijatelné. (Bouchnutí kávovým šálkem do stolu).
Hanzel: Pane předsedo, v čem jsou nepřijatelné?
Adamec: Ve všem.
Havel: Ve všem?
Adamec: Ve všem.
Havel: Ve všem?
Adamec: I v lidech, i v systému. Předseda vlády musí mít právo si vládu sestavit podle svých představ. Nemůže dělat vlády podle toho, jaké jsou nátlaky. To nejde. Ať to dělá někdo jiný, kdo to bude tolerovat. Já to bohužel tolerovat nemohu.
Hanzel: Považujeme to opravdu za nedorozumění. Neberte to tak, že jsme vám přinesli, jak má vláda vypadat.
Pithart (tiše): Ne.
Hanzel: To jenom naše ochota, kdybyste nevěděl třeba v určitém resortu a požádal nás o to, jestli někoho můžeme dodat, tak jsme schopni ho dodat.
Adamec: V tomto parlamentě je dvaasedmdesát procent komunistů a kde já mám jistotu, že mne zvolí? Po včerejšku, když jsem v Moskvě podepsal osmašedesátý rok. Kdo mne zvolí?
Havel: Když dostanete naším prostřednictvím podporu veřejnosti…
Adamec: Tam, prosím vás, oni budou volit, ne vy!
Havel: Ale parlament, budete-li mít širokou podporu veřejnosti, zvolí spíš vás, než někoho jiného. Než někoho, kdo vůbec nebyl v mocenských strukturách.
Havel: Když bude mít alternativu třeba Adamec – Dubček nebo já nevím kdo, tak zvolí vás přece.
Pithart: Ano.
Havel: A takovou alternativu my přece můžeme vytvořit.
Havel: Dobře, považujete teda za reálnou – já mám pocit, že řešení s tím, že vy byste byl prezidentem a Sacher předsedou vlády a měl volnou ruku pracovat – to je mladý, dynamický člověk, kterej je navíc náš kamarád. Je z Národní fronty, ústřední tajemník lidové strany. Je to přesně průsečík –
Adamec: Podívej se, pro mne je nejlepší – já vám to řeknu upřímně – zítra podepsat demisi a ahoj.
Pithart: To jistě, jistě.
Adamec (rozšafně): sednout si s váma na pivo, tam v šenku U Sojků a vypít si pivko –
Havel: Na rybárně.
Adamec: a diskutovat spolu. Budeme se bavit o literatuře, já se rád o ní bavím, o divadle, o čem chcete.
Havel: Já chodím na Rybárnu.
Adamec: Já nejsem debílek, abych se nemohl s vámi bavit o těchto věcech. Já dokonce to mám velice rád. My jsme se už o ledasčem bavili. Čili pro mne je to nejkrásnější.
Havel: Já už to nemohu vydržet v té vysoké politice, já už se také těším do své hospody Na rybárně, ale zdá se –
Adamec: Vidíte. Čili mně o nic nejde. Jestli máte někdo z vás tady pocit, že Adamcovi jde o křeslo nebo o stůl, prosím vás, jste na ohromném omylu.”
Evropa v prosinci 1989: i berlínská zeď už patřila historii, jen Rumunsko ještě třímalo (i když roztřeseně) důkladně roztřepaný praporec sovětského komunizmu. Ti z nás (rozhodně já), kteří odešli po únoru a děj ve své rodné zemi sledovali z ciziny, si občas představovali hrdinný boj na pomyslných barikádách a slavné vítězství po vyhrané bitvě, která začala porážkou mé generace v únoru 1948. (Jak to opravdu vypadalo, napovídají citáty z Hanzalovy knížky). Havel byl (“na jedno období”) zvolen prezidentem (“rozhodně se mu nedá vytknout, že by se v té době o prezidentství rval”), přijel do Kanady, kde v únoru 1990 pronesl projev, který pro mne vyzněl jako pozvání k rozdělení Československa (viz sérii článků Josefa Klímy v Reflexu, a zvlášť 5. článek v čísle z 11. června 1991), k němuž došlo o necelé dva roky později. Nečekali jsme (a ani si to nepřáli), že se komunisté budou houpat na kandelábrech, ale domnívali jsme se, že budou souzeni představitelé komunistické strany a její pochopové, kteří se nejvíc provinili proti lidskosti (to jsme ovšem nevěděli, že Václav Havel nabízel komunistickému ministerskému předsedovi Adamcovi nejvyšší úřad v zemi).
Ať jakkoliv, to už je všecko dávná minulost a nijak netoužím Havlově památce ubližovat. Konec konců řada lidí, kterých si vážím, mi v rozhovoru o Havlově dědictví: nepotrestané komunistické zločiny a rozdělení Československa řekli, že všecko dobře dopadlo (I kdyby tomu tak bylo, světí výsledek způsob, jakým byl dosažen – zapomenutí obětí režimu; rozhodnutí o rozdělení státu, aniž by byl vzat v potaz hlas jeho občanů? Ale to je nezměnitelná minulost a co mne do ní vrací, je zvědavost – a také snad žádostivost pravdy: jak to vlastně tehdy bylo? Věděli například studenti, kteří (Jako Bohouš Hubálek) byli policií mláceni na Národní třídě, že nejviditelnější představitel jejich hnutí nabízí komunistickému ministerskému předsedovi prezidentský stolec? Je to, co se tam tehdy dělo, skutečností, nebo jen divadelní hrou psanou dramatikem z absurdní školy?
