Jako hroch, co se učí lítat
"Nemám rád změny!" hlásí Šmoula Mrzout a já už stojím za tímto svým duchovním otcem ve frontě.
Taky nemám ráda změny. Když dělám něco poprvé, připadám si asi jako hroch, kterého učí orel lítat. Odrazím s lehkostí vážky a dopadám jak neovladatelný Boeing. Připadám si nemotorná, nejistá, těžkopádná. Nejsem žádný dobrodruh a mám strašlivý strach.
O strachu by to chtělo zvláštní odstaveček, protože toho bude hodně. Mám strach úplně ze všeho. Z výšek, z hloubek, ze samoty, z bouřky, klíšťat, tchyně, z rostoucích dluhů, z jízdy hrkajícím výtahem, z opilého řidiče autobusu, z nahého chlapa ve vlaku, z ptačí chřipky na ozobaných jahodách, z mimozemšťanů unášejících lidi, z vlastní demence, ale úplně největší strach mám ze změn.
To protože věci zavedené znamenají jistotu. Zatímco věci neznámé vrhají mé titěrné já do širého světa plného nástrah. Každou chvíli mi může padnout na hlavu meteorit nebo se mi pod nohama začne třást zem. Člověk nikdy neví. Dokonce ani doma, zamčený na deset západů, izolovaný od všech jedovatých potvor a nebezpečných bacilů, nenalézá bezpečí. Bohužel. I schovávání se v zamčené skříni může býti životu nebezpečné. Dojde mi kyslík, oslepnu, ztloustnu a dostanu cukrovku nebo infarkt, sežerou mě moli, zasekne se mi ramínko do ucha, přijde povodeň, navštíví mě Freddy Krueger.
Přemýšlím. Jaký by to asi byl život ve skříni? Tma, tma a zase tma. Tak dobře, uznávám. Bez risku toho moc nezískám. Ale i když oželím přátelení se se žraloky a prvenství v dobytí Marsu, chci také přijít o výlet na Kokořín zpestřený navíc smíchem vlastních dětí? Nechci! Poslední zaváhání... A pak: "Orle, prosím tě, mohl bys mi to ukázat ještě jednou? Já to přeci jen zkusím."
Jako hroch, co se učí lítat