Byla jsem VLASY Dlouhý vlasy, krátký rozum. Jo, to bylo. Vlasy po kolena. O co delší, o to rozum kratší. Vlasy za to nemohly. Rostly. Vyrostla jsem až později. Pozdě.
Jo, tak nebudu hrát divadýlko, rovnou říkám, že jet s rozpuštěnou hřívou tramvají se rovnalo přítomnosti velké hvězdy Holywoodu. Kromě těch, co se dloubali zrovna v nose, na mě koukali všichni. Ne na mě, na moje vlasy. Byla jsem Vlasy. Zatímco hollywoodská hvězda by rozdávala podpisy, já jsem odpovídala na otázky, jak dlouho mi vlasy rostlou, jak to myju, češu... Tak jasně, byl to vopruz. Už mě to nebavilo. Našla jsem odpověď, která dotazující zmrazila. Takový vlasy mají totiž výhodu v horách, které postrádají luxus kadibudky s toaletním papírem. A jelikož je mým zákonem dáno, že nad 2000 m/m to na mě přijde vždycky... No co, no, opláchnu v potoce konečky a jdu dál vstříc štítu. Zvědavec většinou udělal krok vzad.
A vůbec. Těžká dřina. Pche, česání, mytí. Otočkou v aerobiku jsem si kolem sebe dělala prostor. Jedna otočka - můj cop se otiskl do něčího ksichtu. Dvě otočky už roztočily copy do smrtících úderů.
Obchod. Pěkný sameček za pultem. Loučím se se šibalským úsměvem. Zatímco já jsem už z obchodu venku, moje vlasy v obchodě ještě flirtují. Cuknutí, které mi vyvrátilo hlavu vzad, mě donutilo vrátit se do obchodu maskovaná za zájem o otvíračku na dveřích. Nenápadně odvíjím své zacuchané háro z kliky obchodu. Bez vlasů prostě neodejdu. Trapas. Tady jsem naposled.
Sex? Jo, bylo by to krásný. Kdyby se mu neodkrvil mozek, možná by vnímal, že mi klečí celou dobu na vlasech. A můj záklon hlavy nebyl znamení rozkoše, vole!
Seznámení. Tanec. Dydžina za mladých let. Svíjíme se na parketu s potencionálním nápadníkem za řevu Depeche mode. Nápadník ke mně přitančí. "Máš moc krásný vlasy." Jasně, jsem na to zvyklá. Hodím pyšně hárem. Zrcadlo na dámách mi však napadníkovu větu přeložilo: "Máš něco u nosu asi." Blbej dýdžej, blbá dydžina. Holub jak vánoční ozdoba! Omdlím! A já se ještě naparovala. Jedna z chvílí, kdy chcete být neviditelní. Svatba z toho nebyla, no.
Za standard jsem pokládala prosbu spolucestujícím v autobuse. Vždycky mi na ty vlasy někdo rozprostřel své pozadí. "Promiňte, mohu si vzít zpod vaší zadnice kus sebe, ráda bych vystoupila."
Výhody? Vyčnívala jsem z davu. Sem tam nějaký focení pro časák.
Ustřihla jsem se od toho, už jsem nechtěla být Vlasy. Sedmdesát čísel copu v almaře. A ještě mi zbylo do půlky zad. Bylo na čase.
Jak říká moje zlatá máma. "Hlavně se nepřeposrat!" Polívkova replika z filmu Kalamita. Máma to slovo měla ve slovníku pro prevenci mého zpychnutí. Prostě nemakat tolik na obalu, on se jednou stejně rozbalí.
Dlouhý vlasy, krátký rozum. Jo, to bylo. Vlasy po kolena. O co delší, o to rozum kratší. Vlasy za to nemohly. Rostly. Vyrostla jsem až později. Pozdě.