Velká kniha etikety
Jak je vidět, Čechům není etiketa lhostejná. Na jednom knižním veletrhu - Svět knihy, získal ocenění Ladislav Špaček, a to za knihu Velká kniha etikety, jež se zařadila mezi nejprodávanější knihy.
Teď je období, kdy se všechno točí kolem pražkého hradu a tak si zavzpomínejme na člověka, kterému bylo toto prostředí (i když ve vedlejší roli) po mnoho let působištěm.
Dvacet čtyři hodin v pohotovosti
byl Ladislav Špaček, když sloužil na Pražském Hradě jako tiskový mluvčí. Když křtil svou knihu „Velká kniha etikety“ v Ostravě byl obklopen zvědavými novináři, kteří mu kladli otázky kolem etikety.
I já jsem našla prostor abych se k němu dostala, avšak vzhledem k tomu, že pro nás je etiketa skutečně
součástí života, bude vás snad více zajímat jeho působení na Hradě.
Jak v naší zemi vznikl fenomén „tiskový mluvčí“?
Objevil se po prvé po revoluci a prvním tiskovým mluvčím u nás byl Michal Žantovský, který pracoval pro Václava Havla. Před revolucí nebyla u nás svobodná media a nebylo zapotřebí, aby existoval někdo, kdo by zprostředkoval novinářům názory nějakého úřadu či instituce, orgánu nebo firmy. Teprve se svobodou tisku, potřebovali novináři osobu, na kterou se mohli obrátit kdykoliv, třeba čtyřiadvacet hodin denně, se žádostí o názor povolaného funkcionáře nebo politika. Michal Žantovský tenkrát vystupoval velmi aktivně, a tím ukázal cestu ostatním úřadům, jak se to má dělat. Já jsem navazoval na jeho práci a byl jsem rád, že zavedl tuto funkci a že jí dal takovou autoritu.
Takže vy jste byl tiskový mluvčí číslo dvě? Účastnil jste se před nástupem nějakého konkurzu?
Byl jsem skutečně tiskovým mluvčím číslo dvě, ale nebyl žádný konkurs. Hlava státu je zvláštní ústavní princip. Je to instituce, která je reprezentována jednou jedinou osobou. Zatímco poslanecká sněmovna, či vláda mají desítky členů, tak prezident republiky je sám jediný, jak je to napsáno v ústavě. To znamená, že spoustu věcí si vybírá sám a na druhé straně je to o to obtížnější. Člověk, který pro něho pracuje, nepracuje pro instituci, ale pro jedinou osobu. A také jeho pohledem. Když mě třeba ve dvě hodiny ráno vzbudil nějaký novinář a ptal se mě, co si myslí prezident na příklad o registrovaném partnerství, já jsem musel znát odpověď. Proto jsem musel znát Václava Havla.
Jak dlouho vám to trvalo, než jste ho poznal opravdu dobře?
Velice rychle jsem se vžil do nové pozice, protože tenkrát byla ta doba velmi hektická a nebyl čas na nějaké dlouhé učení. Hlavně - my jste spolu byli každý den dlouho do noci. Dokonce ještě před tím, než jsem nastoupil na Pražský Hrad, jsem pracoval pro Václava Havla jako soukromou osobu. Bydlel jsem u něho doma, v pokojíku za kuchyní jsem měl počítač a svůj telefon. Každé ráno přišel v šest hodin Václav Havel ještě v županu a vyprávěli jsme si, co budeme dělat, a při tom jsme se velmi dobře poznávali a velmi dobře jsme zjišťovali své názory. Takže já jsem ho poznal velice rychle a velice dobře a důkladně.
Jak dlouho jste tuto zajímavou práci vykonával?
Jedenáct let. Když jsem tam nastupoval, tak jsem si myslel, že to bude pár let, a kdoví jestli. To víte, že ta práce je především vyčerpávající. Musíte být v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně, protože prezidenta napadaly myšlenky třeba ve tři ráno, kdy mi zavolal a potřeboval vědět, co si o tom myslím.- A moc vyčerpávající a únavné jsou zahraniční cesty. Cestujete třeba čtrnáct dní po tropických zemích, nemáte šanci na odpočinek, nesmíte dostat rýmu, či vůbec onemocnět, je to moc náročné a já jsem si říkal, že to dlouho nemůžu vydržet. Nakonec nějak života běh zařídil, že jsem strávil s prezidentem na Hradě jedenáct let. Vlastně celou dobu jeho panování, až na ta počáteční federální léta.
Jednou Vaše práce skončila? Změnil se hradní pán, bylo jasné, že si přivede nového mluvčího?
I kdyby si ho nepřivedl, já bych pro něj nepracoval, já bych odešel. Já jsem odešel s Václavem Havlem, ani jsem nečekal, kdo bude novým prezidentem. Já jsem tu práci nedělal jako profesionálně najatý člověk pro kohokoliv, já jsem pracoval pro Václava Havla a s ním jsem z Hradu odešel. A pochopitelně pro Václava Klause bych nepracoval ani vteřinu.
Já, když jsem v televizi vyráběla nějaký náročnější pořad, měla jsem po skončení realizace takový zvláštní pocit prázdnoty. Necítil jste po odchodu z Hradu něco podobného?
Absolutně. Navíc, já jsem tím Hradem žil, a ničím jiným. Já jsem neměl čas na nějaké jiné soukromé záležitosti. Je pravda, že ze mě spadlo obrovské břemeno odpovědnosti, už jsem nemusel přemýšlet nad tím, co někde ve sdělovacím prostředku řeknou nebo co napíšou v novinách po celém světě a na druhé straně opravdu ten pocit nesmírně prázdnoty, takové zvláštní vakuum. Co budu dělat? Ráno jsem se probudil, nemusel jsem nikam telefonovat, mi také nikdo nevolal, chodil jsem po nábřeží, díval jsem se na Hrad a byl jsem skutečně na měkko. Abych se od toho oprostil, jsem se hned druhý den oholil – to byl první krok - pro muže vážné rozhodnutí, a potom jsem odjel na čtrnáct dní do tropické země, v níž jsem byl s panem prezidentem, a sliboval jsem si, že se tam vrátím jako turista. To mi velmi pomohlo. Tam jsem se od všeho odstřihl a vrátil jsem se s jinou náladou.
Když jsme tak nenápadně přešli na cestování, máte někde nějaký seznam zemí, které jste s panem prezidentem procestoval?
To nemám, ale přivedla jste mě na myšlenku, že si ho pořídím. To je dobrý nápad. Udělám to. Těch zemí je asi více než padesát, na všech kontinentech. Byli jsme i na nejvzdálenějším místě zeměkoule, byli jsme na Velikonočních ostrovech, byli jsme na Novém Zélandě. Všude, kam mě služba zavedla. Snad všude na světě!
Každá cesta má určitý protokol. Tiskový mluvčí se s ním „veze“ nebo musí být tím „předskokanem?"
Ne. Je součástí protokolu, protože tiskový mluvčí musí být s prezidentem neustále, aby zajišťoval jeho bezprostřední potřeby.
Která z těch zemí na vás zapůsobila nejvíc. Byly to Velikonoční ostrovy nebo Nový Zéland? Byli jste i v Tasmánii?
Ne. Byli jsme v Melbourne, viděli jsme jen Tasmánský záliv, ale to nebyly turistické cesty. My jsme jezdili tam, kde jsme měli nějaké politické zájmy. A pochopitelně, každá země se snažila hostům ukázat místa, na která jsou tam hrdí. Na příklad my vozíme státní návštěvy do Českého Krumlova, aby viděli naši historii a trochu si jí užili. Když jsme byli v Chile, tak chilská vláda chtěla, abychom navštívili Velikonoční ostrov, a tam poznali její tradici. Letěli jsme v noci za tmy nad Tichým oceánem, já vůbec nechápal, jak se ti piloti mohli strefit na tak malý ostrůvek a pak jsme se tloukli zase v noci zpátky. Jsou to opravdu zážitky, ale my tam nebyli kvůli nim, my jsme tam byli proto, abychom naplnili očekávání té hostitelské země. Takže představa, že je čas si něčeho všímat, nebo se podílet na rozkoších, které poskytují třeba Filipíny, nebo Thajsko, tak to je zcela vyloučeno. Ani náhodou. Já jsem trávil veškerý ten čas v prezidentském paláci, v rezidenci, na vládě, v senátu, v parlamentu a v těch opancéřovaných limuzínách. I v nich jsem četl různé papíry a jestli jsem zrovna v Uruguaji nebo v Argentině, to bylo úplně jedno.
Jiný kraj, jiný mrav. Stalo se vám někde, že by vám nabízeli i jejich ženy, jak je tamním zvykem?
Ne. Vládním delegacím se takové extravagance neposkytují, to by odporovalo protokolu, ale je to o tom, zda to potěšení je vážně potěšením. Když jsme byli na Novém Zélandě, kde nás Maurové zdravili tím, že se nám přitiskli čelem na čelo a nosem na nos, tak to právě příjemné nebylo.
Dovolím si Vám přece jenom položit otázku na téma etikety. Od časů Gutha – Jarkovského u nás nevyšla významnější publikace na toto téma. Co Vás k tomu přivedlo. Je to důsledek Vašeho pobytu na Hradě?
Především snaha pomoci lidem, kteří jsou ve společnosti bezradní. Dnes se společenský život nikomu nevyhne. Dnes už do společnosti chodí prakticky každý, a tím, že jdou třeba do divadla, na promoci svého synovce, na podnikový večírek, to jsou ty situace, kdy by měli vědět, jak se správně obléci, jak podat ruku a tak dále. Proto jsem tu knihu napsal.
Poslední otázka. Jaký je Vás vztah k Ostravě či zdejšímu kraji vůbec?
Já jsem svými kořeny opravdu zapuštěn jednou větví – tedy otcovou - do tohoto kraje. Můj otec se narodil ve Frenštátě pod Radhoštěm a pracoval tady v Ostravě. Moje maminka pochází z Lysé nad Labem. S tatínkem se seznámila v Praze, tam jsme také žili, někdy v roce 1948 – 49 se přestěhovali do Ostravy, kam to tatínka stále táhlo. Takže já jsem v Ostravě prožil dětství, mládí, na Matiční ulici jsem chodil do gymnázia a pochopitelně mám spoustu vzpomínek na každé místo, které tady vidím kolem. Prožil jsem tady krásné mládí, ale život jde dál, já bydlím daleko a tak do Ostravy se dostanu jen výjimečně.
Děkuji vám za rozhovor.
Hana Juračková
Ladislav Špaček je původním povoláním pedagog. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1990 – 1992 byl redaktorem a moderátorem Československé televize. Od roku 1992 působil jedenáct let na Pražském hradě jako tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla. Nyní je konzultantem v oboru komunikace a etiky a vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
