Co všechno a kdy se musí naučit nohy člověka?
Když se narodíme, jsme ještě příliš slabí, abychom se mohli hned postavit na „vlastní nohy“ a vyrazit poznávat okolní svět. Oproti mláďátkům jiných živočichů, kterým v přírodě hrozí různá nebezpečí, my máme, pokud se těšíme láskyplné péči svých pěstounů, dost času zesílit a naučit se nohy vhodně používat.
Naše nožičky jsou ještě slabé, abychom se na ně dokázali postavit, neřku-li někam dál se rozeběhnout. Ale stejně se nemůžeme dočkat a tak v krátkých přestávkách našeho kojeneckého času mezi vydatným spánkem a blahodárným přijímáním potravy při kojení třepotáme vesele nožičkami aspoň do vzduchu…
A už je to tady!
Konečně nás pěstouni postaví na naše dosud vratké nožičky přidržujíc nás pro jistotu nejprve za obě ručičky, později už jen za jednu. Po prvé sami vyrazíme do světa, abychom hned zkraje poznali, že lidská chůze je vlastně systematicky zadržovaný pád těla. První naší zkušeností je tedy p á d (k zemi). Později se s tímto fenoménem žití budeme setkávat častěji…
Ve školce se v houfu děti přiučí naše nohy skotačit, tj. vesele poskakovat sem a tam-stejně tak to dělají kůzlata, hříbata, telata – prostě „Mládí = ať se vydovádí !“
Ve škole už to bude náročnější.
Naše nohy naučí pochodovat v pravidelném tempu a vytrvale, nejlépe za zpěvu bojovných písní. Naučí nás skákat, ale nejen tak živelně jako ve školce - ale účelově. Do dálky, do výšky, ve vodě i do hloubky. Naučíme se použít nohy ke šplhání vzhůru po tyči či po provaze. Po pravdě řečeno takto šplhat se naučí málokdo, ale to nevadí. V životě naštěstí nebudeme mít mnoho příležitosti po něčem takovém šplhat. V hodinách tělocviku se naučí nohy stát v pozoru, provádět obraty ukázněné jednotky na povel. A pak běhat, ale ne jen tak živelně jako ve školce, ale smysluplně. Rychle sprintovat-bude se hodit k dobíhání dopravního prostředku HMD. Nebo běžet vytrvaleji , když nám ráno ujel školní autobus a nechceme přijít do školy pozdě.
Když se nebudeme bát zkusit se pohybovat – jak se říká i v „neschůdném terénu“- naučíme naše nohy lézt po skalách, klouzat po sněhu (na lyžích) po ledě (na bruslích),ale kupodivu i po té vodě (windsurfing). Úžasné, co všechno už umíme- ovšem, samozřejmě- jen někteří- ti nejodvážnější a šikovní! Ti co si netroufnou, spokojí se šlapáním do pedálů na bicyklu a ti pohodlnější pak jen ovládáním pedálů spojky a brzdy na motorce či automobilu.
Na střední škole to už bude zajímavější.
V tanečních kurzech se naše nohy naučí pohybovat dokonce v rytmu a ve složitějších figurách- a to už je něco, co se dá v dalším životě výborně využívat. Třeba k seznámení s jiným párem takových začínajících nožek. Ve škole se také naučíme zdvořile ve stoje odpovídat na otázky učitele nebo přednášet referát ostatním posluchačům.
Život přiučí naše nohy i dalším úkrokům. Třeba včas couvat před policejním kordonem, nastupujícím proti demonstrantům. Nebo před svým představeným po neúspěšném pokusu o zvýšení platu či vysvětlování proč jsem to nebo ono včas nestihl udělat, ale příště si dám větší pozor…
Je toho hodně, co se naše nohy musí naučit, abychom se mohli právem nazývat pánem všeho tvorstva. Když se rozhlédneme kolem a zamyslíme, pochopíme, že „nahá opice, která se dokázala vzpřímit a chodit už jen po dvou nohách, aby uvolnila přední dvě k zručné manuální činnosti“, to dokázala také díky tomu, jak se naučila ovládat své, při narození tak slabounké, nožičky.
Není to úžasné?
* * *
ETAPY NAŠEHO ŽIVOTA ŠŤASTNÉ DĚTSTVÍ
nám končí,když přestaneme věřit na Mikuláše, čerty a to, že děti nosí čáp.
DOSPĚLÝMI se začínáme cítit, když získáme občanský průkaz a řidičák, mohou nám konečně nalévat alkohol a můžeme jít volit, kdybychom chtěli a věděli koho.
OPRAVDOVSKÝ ŽIVOT začíná, když konečně vyjdeme ze školy a začneme si sami vydělávat na živobytí a na založení vlastní rodiny
NEJSILNĚJI V ŽIVOTĚ se cítíme, když pochopíme že mladí je pryč a do důchodu daleko, když už nemáme nikoho kdo by nám pofoukal bolístku a naopak jsme to jen MY, kdo má sloužit dětem za kladný vzor jejich chování
STÁŘÍ začíná, když přestaneme chodit denně do práce, staráme se o malá vnoučata a když zbude čas, začínáme navštěvovat různé zájezdy a výlety, učební kurzy pro seniory nebo lékařské ordinace.
KONEČNĚ MRTVÝMI se cítíme, když už nás nic nebolí, ani nezajímá, ani nerozčiluje . Ale to už také necítíme, protože jsme konečně našli kýžený KLID naší duše i těla.
