Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nikdy na Sandy nezapomenu ...

 
Jocelyn svému psu: ... Ach ne!
Až tento cit uhasne v očích tvých,
znovu ožije tam kdesi na nebesích...
(Alphonse de Lamartine)

 
Mé povídání o Sandy pro knihu „Kolja...to neznáte mého psa!“, jsem napsal v roce 2002, po třech letech spolužití s ní. Avšak přišel den 26. července 2007 10 hodin večer a Sandy byla už 4 hodiny mrtvá. Vidím to jako dnes, seděl jsem, brečel a vzpomínal na těch minulých osm let mého života s tímto psem.

K tomu, co jsem napsal v knize, se dá jen málo dodat: Sandy zůstala skoro až do konce svého života tím živým, společenským a milým psem, jak jsem ji popsal dříve. Samozřejmě se během let trochu – ne moc- uklidnila a nebyla tak divoká, jako za mlada, ale jinak zůstala stejná.
 
Jednu její vlastnost jsem ale zapomněl popsat: Sandy strašně milovala vodu a byla velmi spokojená, když si mohla někde vlézt do ní, vykoupat se, potopit se, najít nějaký velký kámmen, který nám s radostí přinesla, abychom jej hodili zpátky do vody a ona mohla zase hledat. Při našich společných vycházkách, výletech a dovolených jsme vždy snažili najít končinu s vodou, aby se náš pejsek mohl vyřádit.
 
Téměř nikdy se nestalo, že bychom se na ni museli vážně zlobit, protože něco provedla. Neprala se s jinými psy, jenom se bránila. Jednou ji napadl agresivní sosedův pudl. Bránila se tím, že toho mrňouse chytila za hřbet, zaklepala s ním a pustila ho. Od té doby se jí ten pudl (mimochodem také slečna) zdaleka vyhýbal. Měla dobrou kamarádku – fenku rotweilera od sousedů, která byla podstatně mladší a kterou Sandy znala od té doby, co byla štěnětem. Hrály si spolu velmi často, několikrát se do sebe s velkým rámusem krátce pustily. Kdykoliv ale Sandy slyšela, že její kámoška je venku, chtěla okamžitě k ní pohrát si. I s Falkem, což byl obrovský pes naší dcery, si dobře rozuměla - pokud zrovna nešlo o žrádlo. V tomto případě neznal Falko, který byl pořád hladový, žádný pardon.
 
Při našem cestování se častěji stávalo, že jsme ji museli nechat doma. Pochopitelně jsme se snažili to udělat, tak, aby i u cizích byla spokojená. V posledních letech jsme ji dávali k našim přátelům do Kolína nad Rýnem. Tam se jí dařilo moc dobře a byla tam ráda. Za kamaráda tam přeci měla Kolju. Ale ty první okamžiky dočasného rozloučení byly pro nás všechny vždycky trochu bolestné – Sandy při loučení vyla a plakala, ale brzo se po našem odjezdu uklidnila a potom byla s kamarádkou Elou spokojená. Když jsme si pro ni přijeli, přivítala nás bouřlivě, jako by nás sto let neviděla, lítala kolem nás, okamžitě skočila do auta a nechtěla z něho už vůbec vylézt. Na zpáteční cestě se několik kilometrů před Budesheimem probudila ze spánku, začala být neklidná, kňučela a štěkala až domů. Vyřítila se z auta, prohlédla si okolí, vběhla do bytu a byla zase spokojená. To byly okamžiky, kdy jsem já měl výčitky vědomí, že jsem mého pejska nechal samotného.
 
Na jaře roku 2007 jsme byli s našimi příbuznými z Ameriky na dovolené ve Francii. Sandy zůstala tři týdny u přátel v Kolíně. Když jsme si pro ni v polovině května přijeli, tak nás jako vždycky bouřlivě přivítala. Přítelkyně Ela nás ale upozornila na několik boulí, které u ní při hlazení nahmatala. Začali jsme si na to dávat trochu pozor a viděli, že se tyto boule zvětšují. Kromě toho začala být Sandy méně aktivní, procházky jí už nedělaly takovou radost. A tak jsem s ní zajel k zvěrolékaři. Při první návštěvě jí vzali krev, ale nic nenašli. Při druhé návštěvě, v polovině června, jí v narkóze vzali vzorky z jednoho nádoru a zjistili, že má agresivní rakovinu krve. Od té doby to začalo být špatné. Přestali jsme chodit na procházky, Sandy prospala většinu dnů pod psacím stolem nebo ve ve sprchovém koutě. Přestala žrát a začala rapidně hubnout. Celý červenec jsem ji krmil jenom vybraným měkkým jídlem a jejím oblíbeným salámem. Byla čím dále více unavená, jenom ležela a spala. Bylo vidět, že má horečku, měla horký čumák, nezvykle červený jazyk a často rychle dýchala. Polykala jenom s obtížemi, nádory se zvětšovaly a bránily jí v polykání a dýchání. Konzultoval jsem její stav se zvěrolékařem a v ten den jsem se rozhodl požádat jej o ukončení jejího trápení. Dne 26. července v 18 hodin usnula na věky.
 
Ctirad Pánek

* * *
 
Ctirad Pánek narozen 26. září 1937 v Brně. 
Otec byl myslivec a měl několik psů, které si syn zamiloval. Ale jeho utoulaný život mu nedovolil mít svého vlastního. Vystudoval dálkově průmyslovou školu textilní a celý život pracoval jako textilní inženýr v různých odvětvích textilního a chemického průmyslu. 
V roce 1969 se s rodinou vystěhoval do západního Německa, kde žije dodnes. Je ženatý, má tři dospělé děti. 
V Německu měl velmi rušný život, hodně cestoval po světě a pořád toužil po tom, mít psa. To se mu podařilo až po jeho odchodu do důchodu, kdy si přivezl z útulku hezkou fenku, která se stala jeho nejlepší přítelkyní.
 
 
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.


Komentáře
Poslední komentář: 12.11.2015  13:43
 Datum
Jméno
Téma
 12.11.  13:43 Václav Židek Mnoho díků vám všem posílám!
 11.11.  06:16 Ivan