Těch ze židle nadzvedávajících kapitol v tomto díle pana Hausmanna je hodně, vlastně skoro každá. Poprvé jsem jen tak zkusmo jednu vybrala a očekávala co to udělá; jestli dostanu vynadáno či bude o pokračování zájem. Zájem asi je, protože mi někteří psali i domů a chtěli o knize diskutovat. Dneska jsem jako ukázku vybrala předmluvu ke druhému a třetímu vydání.
Magdalena Vlachová
RnDr. Josef Hausmann,CSc.
Základy mužského šovinismu
Předmluva ke druhému vydání
Fakt, že první vydání bylo rozebráno během dvou měsíců, je smutným dokumentem toho, že diskutovaná problematika tíží mnoho lidí, samozřejmě mužů. Ženskou část čtenářstva kniha rozděluje ostrým řezem na dvě části. Na tu rozumnější, která se se mnou nepře, a na ty ostatní, které mě nenávidí a o kterých kniha de facto pojednává. S reprezentantkami té druhé části pak v různých obměnách vedu v podstatě tento rozhovor:
Já: „Proč jsi naštvaná?“
Ona: „Četla jsem kus těch tvejch žvástů“
Já: „Co konkrétně myslíš, že není pravda?“
Ona: „Třeba to, jak tam píšeš, že na nás kromě přirození nic není.“
Já: „Ale my mužský všechno ostatní nalezneme u kamarádů lepší. Lépe s nimi pochlastáme, srdečněji se zasmějeme, kvalitněji si zahrajeme šachy, tenis, na čundru sneseme větší nepohodu, na skalách vylezeme obtížnější cesty, lépe si zahrajeme fotbal, ve větší pohodě si zazpíváme i zařveme, větší kus práce s nimi zastaneme atd. Co mně, kromě svého těla, můžeš prosím tě nabídnout, co bych u kamarádů neměl? Jakou oblast života kromě sexu mně můžeš pokrýt lépe než kamarádi? No řekni sama, můžeš na to něco logického nabídnout?“
Ona: „ Jo, že seš úplnej magor.“
Srpen 1996
Josef Hausmann
Předmluva ke třetímu vydání
Dlouho jsem nemohl nalézt argument proti námitce často vznášené znechucenými čtenářkami: „Co jiného mohlo z takového debila vypadnout, než takováhle blbost“. Aby se vnitřně vypořádaly s vlastním nelichotivým obrazem, který se jim v knize zrcadlí, odsoudí její obsah jako snůšku hovadin a protože argumenty je třeba podpořit důkazy, podloží své tvrzení tím, že prohlásí autora za vola. To se samozřejmě těžko vyvrací.
Ale naštěstí na tom nezáleží. Já přece nejsem autorem těchto myšlenek. Já jsem jenom jejich sběratelem, já jsem je jen takříkajíc zaznamenal na magnetofonový pásek u táborových ohňů, po hospodách, mezi sportovci, opilci, dobrodruhy i „řádnými občany“.
A při této konečně nalezené argumentaci mohu oponentce předhodit něco na způsob: „Kdyby byla tato kniha výkřikem bezvýznamného blázna, nerozčilovala byste se takhle. Vy ale tušíte, že tímto způsobem přemýšlí většina chlapů. Bojí se to říci otevřeně, ale myslí takhle, toho vašeho nevyjímaje. Mně autorství těchto myšlenek nepřipisujte. Za to, že voda teče s kopce, v noci je tma a chlapi jsou takoví, může Stvořitel. Jemu si stěžujte.
Těch ze židle nadzvedávajících kapitol v tomto díle pana Hausmanna je hodně, vlastně skoro každá. Poprvé jsem jen tak zkusmo jednu vybrala a očekávala co to udělá; jestli dostanu vynadáno či bude o pokračování zájem. Zájem asi je, protože mi někteří psali i domů a chtěli o knize diskutovat. Dneska jsem jako ukázku vybrala předmluvu ke druhému a třetímu vydání. 
toho, že diskutovaná problematika tíží mnoho lidí, samozřejmě mužů. Ženskou část čtenářstva kniha rozděluje ostrým řezem na dvě části. Na tu rozumnější, která se se mnou nepře, a na ty ostatní, které mě nenávidí a o kterých kniha de facto pojednává. S reprezentantkami té druhé části pak v různých obměnách vedu v podstatě tento rozhovor:
zastaneme atd. Co mně, kromě svého těla, můžeš prosím tě nabídnout, co bych u kamarádů neměl? Jakou oblast života kromě sexu mně můžeš pokrýt lépe než kamarádi? No řekni sama, můžeš na to něco logického nabídnout?“