Nic není krásnějšího nad ní!
Se zájmem čtu knihy od svého dětství a děkuji každému autorovi či autorce, kteří usilují o jazykovou čistotu, pečují o naši milovanou češtinu, protože není žádným umělým jazykem, ale prošla svým vývojem až do současné podoby. 
Vím, že anglicky mluvícímu světu vadí její háčky a čárky, kroužkované "ů", ale v tom je její krása, odpovídající našemu naturelu. Kdesi jsem už napsal, jak se například Tomáš Baťa při návratu do své vlasti po listopadu 1989 těšil do svého Zlína, ale on zároveň vzdal tehdy velký hold našemu jazyku, když pravil: "Těším se na svůj Zlín, Zlíneček, Zlínek, Zlínečíček... podívejte se, kolik má jen podob!" A těm komunistickým nactiutrhačům snad právě to nejméně vadilo, když jeho jméno chtěli vymazat navždy z naší mapy jako nacisté jméno Lidic!
O takovou možnost je například angličtina ochuzena! Přesto se ve světě objevují noví a noví překladatelé z českého jazyka, jezdí k nám do republiky zdokonalovat se v češtině a vždycky přijde řeč na zkušenosti, jak některé zdrobněliny překládat, jsou nepřeložitelné! V tom je další kouzlo naší mateřštiny!
Když nenacházím dostatek úcty k češtině, odkládám takovou knihu, pozná se hned po pročtení několika málo stránek, jak chudý jazyk ten který autor ovládá a navíc, jak dokáže zničit jeho krásu, melodičnost, zvukomalebnost, kouzlo. Uchyluji se proto ke klasikům.
Mnoho našich klasiků bych mohl vzpomenout - patří k nim můj milovaný Svatopluk Čech, který žil osm let v mé rodné obci Obříství na Mělnicku a ve své sbírce básní Etudy z domova mám o něm tento verš:
"Jen v jeho myšlenkách mohu dnes spočinout, nesmíš, můj národe, nemůžeš zahynout!" Jeho archaická čeština mne přitahuje dosud, čtu-li Ve stínu lípy nebo jeho Sekáče, které napsal nad obřístevskou oborou, kde v potu tváře sekáči kosili otavu…
Klasikem v jazyce českém je považován právem Vladislav Vančura, kterému plynou všechny vyslovené či napsané věty jako tichá řeka - většinou klidná, ale rozbouří-li se, pak i její vlny nabývají nejrůznějších a nejrozmanitějších rozměrů! Pole orná a válečná, Rozmarné léto, Poslední soud, Markéta Lazarová, Luk královny Dorotky, Obrazy z dějin národa českého nebo Konec zlatých časů…Čtěte si v něm, přátelé!
Velmi často listuji v knize Pavla Eisnera "Chrám i tvrz", „Čeština poklepem a poslechem“ čtu si a inspiruji se vynikající knihou Františka Jílka "Vtipná čeština", miluji "Lidová rčení" Jaroslava Zaorálka, "Šmírbuch jazyka českého" od Patrika Ouředníka.
Mrzí mne, že vcelku zapadla obdivuhodná kniha Jiřího Marvana "Brána jazykem otvíraná aneb o češtině světové", Františka Daneše "Český jazyk na přelomu tisícíletí", novější je „Velký slovník floskulí“ od Vladimíra Justa, ale také "Velký slovník sprostých slov" od Karla Jaroslava Obrátila. Samozřejmě, že se nemohu při své práci obejít bez Slovníku spisovné češtiny, bývá často moji záchranou, když najednou při své psaní zaváhám.
Za svými zády v knihovně mám těch nádherných pokladů vícero, na jejich vyjmenování by nestačil rozměr tohoto mého článku. Abych to zakončil něčím vtipným, pomůže mi další brusič českého jazyka, národem milovaný Karel Čapek, když v jednom svém fejetonu napsal:
„Někdo vhodil dopis do schránky bez adresy a známky. No, to musí být ťulpas, potrhlo, cápek, pytlík, dromedár, budižkničemu a boží dřevo.“
Když konečně listonoš adresáta vypátrá, zahrne ho slovy:
„Člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten mrťafa, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten matěj, ten vaněk, ten kuba, ten popleta - co nám hodil do poštovní schránky to psaní bez známky a adresy?“
Karel Čapek byl mistr interjekcí, čili neohybných slov, která vyjadřují nálady, city, vůli mluvčího, jimiž nás dokázal doslova zaplavit. Takže nemohu zakončit jinak, protože hodiny běží a já tu cmrndám (také jedno hezké české slovo) už půl hodiny, kryndapána, kruciturci, jejdanáčku, propánajána, krucifagot, krucipísek, sakulente, ale stačí kouknout do té řádky knih a vytáhnout nakonec ještě Čapkovu Pohádku o trhovníku.
Nádhera! Vzpomínáte na toho trhovníka, který vezl do Náchoda perníková srdce a proti němu vystoupil loupežník. Zatímco trhovník mlčel, jeho žena trhovnice či trhovkyně lála tomu Lotrandovi asi takto:
„Ty ancikriste, ty arcilotře, ty Babinský, ty bandito, ty Barnabáši, ty bašibozuku, ty cikáne, ty čerchmante, ty čertovo kvíto, ty darebo, ty darmošlape, ty ferino,ty Goliáši, ty hasačerte, ty Herodesi, ty hrdlořeze, ty hrubiáne, ty hříšníku, ty chachare, ty indiáne - co se to opovažuješ, takhle přepadnout poctivé a slušné lidi?“
Jak ten Lotrando stačil jen zašeptat zdrcený těmi nadávkami, abecedně seřazenými a omlouval se:
„Promiňte, madam, neměl jsem tušení, že je ve voze dáma.“
A jak ta trhovkyně pokračovala v načaté abecedě svých nadávek:
„To se ví, že dáma a jaká dáma, ty jidáši, ty Kaine, ty kriminálníku, ty kruťáku, ty krvožíznivče, ty lenochu, ty lidožroute, ty lucipere, ty machometáne, ty metlo, ty mezuláne, ty mordýři…“
A jak se Lotrando nestačil omlouvat, v rozpacích hledal vhodná slova:
„Trešarmé, madame, silvuplé, ujišťuiji vás svou lítostí…“
A jak se dáma nedala a dál pokračovala výrazy od písmene „n“:
„Pakuj se necito, jsi nekřesťan, nelida, netvor, nezdoba a neznaboh, oukladník, partykář, pirát,poberta, pohan, postach, prachkujón, , rabiát, raubíř, Rinaldo Rinaldini, satanáš, slota a sprostopášník, čelma, šibeničník a týgr, a ukrutník…“
A jak Lotrando už na nic nečekal a dal se na útěk a jak za ním ještě zněly zbylé nadávky, které si ona trhovkyně – dáma nemohla odpustit:
„Vejtržníku, vlkodlaku, vražedníku, vyvrheli, zabijáku, zbojníku, zloduchu, zloději zlodějská, zlosyne, zlotřilce, zuřivče a žháři…“
Teprve pak si oddechla a my s Karlem Čapkem také, protože před tak vtipným mistrem pera musíme vždycky smeknout…