Neúnavný Václav Větvička a tři sudičky
Od opravdu neúnavného autora Václava Větvičky vyřizuji pozdravy paní Míle, Květě, Vesuvance, Ludmile, Beatrix a všem ostatním čtenářům jeho knížek. Rozplývali se nad jeho knížkou Mahagon, měsíček a špenát 24. října, a on se usmíval nad těmi ohlasy v Senior Tipu - kterého autora by to nepotěšilo! Jenomže, milí čtenáři a čtenářky, na trhu je zcela nová jeho další knížka Berounka – řeka bez pramene, na níž se podílel také mladý fotograf z ptačí i žabí perspektivy Jan Rendek (148 stran, vydalo Nakladatelství Jan Vašut).
K veřejné prezentaci (autor nemiluje pojmenování té akce jako „křest“, také se jeho knihy přitom nepolévají) si přesto nestárnoucí Václav Větvička (* 1938) pozval hned tři sudičky. Helenu Illnerovou, bývalou prezidentku Akademie věd České republiky (miluje malé, ale milé vycházky či vyjížďky po březích i po hladině této řeky), herečku Pavlínu Filipovskou (ta nechybí u zrodu žádné Větvičkovy knížky) a Zdenu Nepilovou, vdovu po milém Františkovi, který „dělal chalupu“ ve Stradonicích právě nad Berounkou.
Začal rčením “Chřadnu a usínám“, které mu z nás přítomných stejně nikdo nevěřil a když jsem se ho ptal na jeho další knížky, odvětil nepřesvědčivě „Já už nic psát nebudu…“ Ale hned dodal, že za jeho psavost a neúnavnost může stejně nakladatel (jak by ne, má zaručeně stálé a věrné zákazníky a čtenáře!). Co všechno o něm víme? Už za jeho působení v Botanickém ústavu Akademie věd ČR (vlastně tehdy ČSAV) a dále pak v Pokusné a aklimatizační stanici v Černolících a posléze ve funkci vedoucího světově - no dobře, tak evropsky zcela určitě - proslulého Průhonického parku, jsme ho slýchali z Čs. a nyní Českého rozhlasu. Vystudovaný přírodovědec, botanik, zahradník, spisovatel, moderátor, milovník výtvarného umění. Vystupuje a odborně radí v různých poradnách, za své knížky (už jich bude dvacet!) již získal například mj. Medaili Vojtěcha Náprstka, které si velmi váží.
O čem je ta jeho Berounka? Posloucháme jeho vyprávění v pražském Paláci knih Luxor, vnímáme každé jeho slovo, protože je sugestivním vypravěčem:
O Berounce se tvrdívá, že to je řeka bez pramene. Naši předkové ji nazývali Míza. Plzeňáci by byli nejraději, kdyby se proto jmenovala Mže, odkud je její původní název. Stejně tak bychom mohli o Berounce mluvit jako o řece ostrovů. Má jich možná nejvíc ze všech našich řek, třebaže jsme jich osobně napočítali jen 88.
Jenže: po každém větším dešti, neřku-li po každé povodni, je jejich počet jiný. Některé jsou velké, jiné nepatrné, jedny si vytvořila řeka, jiné vznikly třeba prokopáním podemlýnské strouhy. Jeden, ten berounský, se dokonce jmenuje Ostrov. Jinému se zase říká buď Ostrov lásky, nebo Ostrov komárů. Vymysleli to zřejmě vodáci, každý podle své zkušenosti. Berounka, vedle svých čtyř zdrojnic, nachytala za svůj tok pod Plzní skoro 50 potoků a říček, čůrky a drobné pramínky jsme nepočítali. A to je nějaké vody!
Do cesty jí naši předkové nastavěli skoro 30 jezů, které naháněly vodu na klapající mlýnská kola, lopatníky i korečníky, v novější době i turbíny. Brody byly, kde jich bylo třeba, při jednom z nich vznikla osada Brod, dnešní Beroun. Když naše předky omrzelo brodit se nejistou řekou, vymysleli si přívozy. I těch tu bylo mnohem víc, než oněch několik posledních mohykánů. A jak čas běžel a doprava houstla, přišly ke slovu mosty. Mosty máme rádi: Jsou to podané ruce, spojují. Spisovatelům Otovi Pavlovi i Františku Nepilovi vstoupil kraj i řeka pod kůži a do krve jako živá míza. A možná, že všechno, co řekli a napsali, jim napověděla právě Berounka. I nás oslovila a vedla nás, to, co nám prozradila, bychom rádi věnovali památce obou zmíněných pánů – a vám, čtenářům a obdivovatelům Berounky-Mízy.
Paní profesorka Illnerová (*1937), naše fyzioložka a biochemička (jako první na světě se svým týmem zjistila, že tvorba melatoninu v šišince mozkové je řízena biologickými hodinami v mozku) doplnila ten berounský místopis, protože má zdejší místa prošlapána či proježděna na hladině té řeky, po níž si „vodáci zatraceně napádlují“, a to od té Plzně přes Křivoklátské lesy, k historickému Tetínu, ke skalám v Srbsku, Zadní Třebáni, Řevnicím, Dobřichovicím, Mokropsúm, Kazínu, Černošicím až do Lahovic a Modřan, kde Berounka splývá s naší Vltavěnkou. O té už Václav Větvička vydal také knihu.
A milá usměvavá paní Illnerová vzpomíná dál na přívoz U rozvědčíka, na pohádku od Olgy Scheinpflugové o berounské víle, kterou si zamilovala, o táborech na břehu řeky, která jim už v dětství učarovala. Vyslovila to, co ucítíme snad každý, když si tu knížku či vlastně její texty k neotřelým snímkům přečteme: je napsána srdcem. Mezitím se již tvoří fronta s čerstvě koupenou „Berounkou“, aby se na titulní list podepsali její autoři, ale i všechny její sudičky, jak je autor nazval.