Jak to skutečně bylo...
Sedm kapitol a závěr tvoří obsah knihy známého profesora politologie českého původu Jacquese Rupnika, který je ředitelem výzkumu na Fondation des Sciences Politiques v Paříži. Nese název - Dějiny Komunistické strany Československa.
Na 280 stranách se v ní čtenář na základě studia obsáhlé literatury i svědectví pamětníků dozví, jak to skutečně bylo. Po dlouhých 40 let nám byly dějiny interpretovány tak, abychom se skláněli před moudrostí rodné strany a jejich představitelů. Nastává však čas, abychom začali střízlivě přehodnocovat minulost a přestali přenechávat dějiny KSČ stoupencům bývalého režimu. Autor chce přispět k debatě o soudobých českých dějinách a vysvětlit, proč v naší zemi, v níž právní i rétorická dekomunizace šla dále než v ostatních sovětských satelitech, působí nadále na politické scéně nepřebudovaná komunistická strana, těšící se poměrně stálé podpoře nezanedbatelné části české veřejnosti.
Na začátku se Rupnik zabývá etatistickou a samosprávnou tradicí českého socialismu. V dalších kapitolách se popisuje vztah mezi KSČ a Moskvou a postup bolševizace strany. Gottwaldovo uchopení moci ve straně v letech 1928-9 pokládá za předzvěst stalinizace roku 1948. Zevrubně se zabývá způsobem, jak předválečný systém organizace dělnictva předznamenal poválečné snahy strany o kontrolu a nadvládu ve společnosti. Dalším námětem je vztah KSČ ke státu. Do roku 1935 jej zavrhovala, pak se s ním smířila a nakonec se ze státotvorné strany v době mnichovské krize, o10 let později stala pilířem státu. To vše není možné bez poukazu na domácí zdroje českého komunismu, na roli nacionalismu v národní revoluci, kterou komunisté využili k vlastním cílům.
Tolik pro čtenáře, které zaujal titulek. Pro ty, kteří si chtějí opravit názory, léta vtloukané na všech školách i školeních, se pokusím vybrat a interpretovat některé pasáže . Možná to vzbudí zájem pamětníků i přátel historie, a knihu, kterou za pár babek prodávají v Levných knihách, si koupí a přečtou celou.
Socialisté za Rakouska
Koncem 19. století se snažila česká sociální demokracie stát se součástí českého politického společenství, ale nepodlehnout nacionalismu. Národnostní otázku považovala za klíčovou pro rozvoj socialismu. Při vstupu do říšské rady v roce 1897 odsoudila snahu o rozdělení říše na národní státy a protestovala proti odvádění pozornosti od sociálních otázek státoprávními spory. Pouze socialismus měl přinést osvobození jak sociální, tak národní. Začátkem 20. stol. se však už rýsovaly dva směry. Jeden představoval Bohumír Šmeral, který přizpůsoboval austromarxismus české soc. dem, druhý směr byl nacionalistický, např. František Modráček, který usiloval o skloubení národních tužeb s družstevním socialismem.
Po federalizaci strany se na brněnském sjezdu 1899 dostala na pořad dne federalizace monarchie. Stát měl být rozdělen na právní jednotky sdružující občany určité národnosti. Občané téže národnosti v různých krajích měli tvořit „právnickou osobu“, čímž by se zajistila národní autonomie pečující o kulturní záležitosti. Zbytek, politika, by spadala pod nadnárodní stát. Austromarxisté chtěli, aby socialistické hnutí nebylo brzděno národnostními boji, a aby se pole uvolnilo boji třídnímu. Představitelem tohoto směru byl Bohumír Šmeral, zatímco František Modráček stavěl proti Šmeralovu etatistickému a centralistickému socialismu socialismus národní, decentralizovaný a samosprávný.
Masaryk se stal od počátku blízkým, ale nezávislým spolupracovníkem sociální demokracie. Zdůrazňoval prvořadost etiky a prohlásil, že pokud nebude nějaký vnitřní argument na podporu rovnosti, vycházející z hlouby naší duše, bude Marx proti kapitalistickému násilí moci postavit pouze násilí komunistické.
Po světové válce
Šmeral, věrný internacionalistickému pojetí, dosáhl za války vrcholu své politické kariéry v sociální demokracii, přičemž vedl prorakouskou politiku. Po válce se stal vůdcem tzv. marxistické levice, z níž vznikla KSČ. Vznik československého státu v roce 1918 byl vrcholem příklonu českého socialismu ke koncepci národního státu a Masaryk nahradil Marxe v roli duchovního otce sociální demokracie. Obě tradice českého socialismu si ve vztahu ke státu vyměnily role. Decentralistický a nacionální směr se ztotožnil s novým státem, marxistický a internacionalistický se pod vlivem VŘSR spojil s Kominternou a začal bojovat proti novému státu, který považoval za nový nástroj sociální a nacionální nadvlády.
Češi a Slováci patřili k mocnosti, která prohrála válku, ale po vzniku nového státu se ztotožňovali s táborem vítězů. Po znárodnění a pozemkové reformě se dělnictvo a socialistické hnutí stalo hybnou silou národní revoluce, a je Masarykovou zásluhou, že dosáhl jednoty nesourodých složek společnosti. Vstupem soc. dem. do vlády se z ní stal pilíř nového režimu. Přestala však vnímat radikalizaci dělnictva a přispěla tak ke vzniku socialistické levice, z níž vznikla KSČ. Prvními českými komunisty však byli váleční zajatci, kteří podlehli bolševické propagandě a koncem května 1918 se účastnili 1. sjezdu české sekce KSR (b) v Moskvě a stali se odnoží ruské strany. Na komisariátu pro národnosti vznikl český odbor, kde čeští komunisté podléhali přímo Stalinovi. Úkolem českých komunistů bylo získávat české zajatce pro Rudou armádu.
Působení KSČ
V Čechách Masaryk silně ovlivňoval sociální demokracii, která upouštěla od marxismu a umožňovala komunistické straně, aby austromarxismus nahradila leninismem a stalinismem.
Sociální demokracie se obětovala na oltáři republiky a po porážce levice v boji o Lidový dům se zpomalily sociální reformy. Levici to posílilo a zrodila se jedna z nejsilnějších KS v Evropě.
Šmeralův význam opět vzrostl a on připisoval úspěch komunistů mezi dělníky „nahlodávání“ opotřebovaného aparátu sociální demokracie zevnitř.
Šmeral se však dostává do rozporu s „avantgardistickou“ politikou Kominterny, která neuznávala specifické podmínky vývoje českého dělnického hnutí. Byl kritizován, že brání sloučení všech národnostních organizací, které udržovaly styky s rakouským a německým socialistickým hnutím. Jednotná KSČ vznikla až v roce 1921 po nátlaku Kominterny, a toto sloučení umožňovalo Kominterně využívat národnostních neshod ve straně k prosazování své linie.
Přijetím známých 21 podmínek pro vstup do Kominterny se však ihned bolševický roub v českém a slovenském dělnickém hnutí neujal. Odvedení KSČ od jejích sociálnědemokratických a národních tradic se stalo úkolem bolševizace, která ji měla vnutit ideologii a fungování ruské KS. Jedním z nástrojů bylo školení vedoucích činitelů KSČ v aparátu Kominterny. Představitel se pak vracel do vlasti odříznut od domácí reality a stával se vykonavatelem záměrů Kominterny v místním vedení. Vyslání do Moskvy mohlo znamenat povýšení, ale také odsunutí na vedlejší kolej, což se nakonec přihodilo Šmeralovi. Naopak, do každé KS byl vysílán zástupce Kominterny, který jejím jménem ovlivňoval všechna důležitá strategická nebo organizační rozhodnutí. Cílem bolševizace bylo ztotožnit komunisty se sovětským státem a bolševickou stranou a pomoci vybudovat socialismus v jedné zemi.
V KSČ však austromarxistická tradice přetrvávala nad leninismem, a její představitelé byli terčem útoků Kominterny. Politické chování Šmeralových přátel se vyznačovalo tím, že se nakonec podřídili, zatímco pravicová opozice se neváhala odtrhnout.
Rozpory s Kominternou
K první velké krizi vyvolané vměšováním Kominterny došlo v roce 1925, kdy byl ze strany vyloučen sekretář pražského kraje Bubník. Po něm byli vyloučeni i jeho stoupenci, kteří založili Nezávislou komunistickou stranu, která se po volebním krachu sloučila se soc. dem.
Ani Šmeral nepožíval plné důvěry Kominterny, která se datovala již od jeho opozice k 21 podmínkám. Byl přesvědčen, že vývoj ve střední a západní Evropě bude jiný, než v Rusku, a bolševickou strategii dobývání moci považoval ve středoevropských podmínkách za nevhodnou. Domníval se, že úspěchy SSSR mohou pro komunismus získat obyvatele kapitalistických zemí a dokázal zprvu pro své myšlenky získávat i Lenina a Trockého, kteří oceňovali, že zverboval pro KSČ většinu angažovaných dělníků. Aparát Kominterny, v němž probíhala rychlá stalinizace, nebyl ochoten tolerovat činitele vnímavějšího k domácím socialistickým tradicím než vůči instrukcím Kominterny. Šmeral byl Kominternou povolán do sekretariátu exekutivy KI a později odeslán na několik let do Mongolska. Po návratu do ČSR byl sice zvolen senátorem, ale do záležitostí KSČ už významněji nezasahoval. Zemřel v roce 1941 v Moskvě.
Završení bolševizace
Bolševizace byla dokonána na 5. sjezdu KSČ v únoru 1929, kdy vedení převzal Gottwald. Před tím postihla stranu řada čistek a rozvinul se nebývalý odpor členů proti politice aparátu. Ze 100 00 zůstalo ve straně jen 25 000 členů a KSČ ztratila 12 poslanců a 14 senátorů, kteří založili nezávislý parlamentní klub. Ze strany vystoupilo 7 spisovatelů: Olbracht, S. K. Neumann, Majerová, Hora, Seifert, Malířová, Vančura. Od té doby měla stranu ve svých rukou stalinistická frakce omílající teze Kominterny a zdůrazňující vedoucí úlohu ruské strany v čele se Stalinem.
Čistka provázející bolševizaci se odrazila i v rudých odborech., které vedl Gottwaldův odpůrce J. Hais. Gottwaldovci se snažili zvrátit poměr sil stávkami v severočeském textilním průmyslu už před 5. sjezdem. Akce vedená v duchu nové strategie Kominterny „třída proti třídě“, bez předběžné konzultace s ostatními odbory, však propadla, a utvrdila Haise v potřebě zachovat určitou nezávislost na straně a Internacionále. Nakonec se Hais odmítl podřizovat holobrádkům z politického byra a roztržka byla definitivní. V době hospodářské krize se posléze vrátila komunistická odborová organizace i většina vyloučených komunistů k sociální demokracii.
Hospodářská krize byla v ČSR hlubší a ustupovala pomaleji než v ostatních průmyslových zemích. Průmysl dosáhl předchozí úrovně až před Mnichovem. Zvýšení nezaměstnanosti se dotklo všech kategorií zaměstnanců. Protože odbory byly správci nezaměstnaneckých pokladen a vyplácely příspěvky v nezaměstnanosti, příslušnost k odborům přestala být věcí politického přesvědčení, ale masovým jevem vyplývajícím z ekonomické nutnosti. Komunistické odbory po svém rozštěpení neměly právo na státní dotace na výplatu podpor v nezaměstnanosti a kompenzovaly to politickým radikalismem. Obracely se k nezaměstnaným z národnostních menšin, kteří tvořili přes třetinu dělnictva. Krize tak pomohla zapouštět kořeny stalinismu v dělnickém prostředí.
V červenci 1932 vznikla nová koncepce postoje KSČ k sociální demokracii, která zahájila odklon od linie Kominterny. Šlo o jednotnou frontu. Na nové směry v KSČ doplatil Josef Guttman, druhý nejvýznačnější funkcionář, který obhajoval např. odlišné názory na vývoj v sousedním Německu. O rok později byla KSČ přivedena k poslušnosti a Gottwald svedl odpovědnost za všechny rozpory mezi KSČ a Kominternou na Guttmanna. Kominterna požadovala čistku redakčních rad a stranických listů a Guttman i P. Reimann měli odejít do Moskvy do exekutivy KI. Guttmann to odmítl, a to se stalo začátkem jeho rozchodu s Kominternou i s KSČ. Byl vyloučen 31. 12. 1933. Obrátil se k prostým členů strany a vysvětloval, že byl vyloučen proto, že protestoval proti nesprávné politice strany a Kominterny, že neodvolal své názory, které byly straníkům zatajeny, a byl proto zneuctěn označením za zbabělce, renegáta a kontrarevolucionáře. Aféra dokládá způsob, jak KSČ prožívala rozpory mezi domácí realitou a imperativy sovětské mezinárodní politiky a strategie.
Václav Kopecký v té době napsal článek, v němž tvrdil, že poměr sil v třídním boji se Hitlerovým příchodem nezměnil v neprospěch proletářské revoluce, nýbrž v neprospěch buržoasie a příchod proletářské revoluce přiblížil.
Postoje ke státu se měnily tak, jak se měnila sovětská zahraniční politika. Začátkem 20. let považovala KSČ čsl. stát za kolonii západních imperialistických mocností, za umělý výtvor versaillské smlouvy. (Šmeral postoj nesdílel.)
Na V. sjezdu v roce 1929 označil představitel KI ČSR už nikoliv za kolonii, ale za imperialistický stát, později byla ČSR charakterizována jako žalář národů.
Nový přístup k republice
Nové místo v československém politickém životě zaujala KSČ teprve po politickém obratu Kominterny v roce 1935. Před hrozbou hitlerovského Německa a po mezistátní smlouvě s SSSR dala KSČ najevo slovní odhodlání republiku a její státní zřízení bránit. Jan Šverma nadto nabídl sblížení se sociální demokracií, ale Kominterna se proti tomu postavila. Gottwald s Kopeckým, kteří se skrývali v Moskvě před kriminálem, dokonce napsali druhé, „správné“, usnesení X. pléna ÚV KSČ, jehož se nezúčastnili.
Po podepsání československo - sovětské smlouvy a navázání diplomatických styků mohli českoslovenští komunisté zahájit politiku lidové fronty spjatou s obranou integrity československého státu, což je jednak sblížilo se stávajícími členy, tak i vzbudilo sympatie. Jakmile se však Gottwald s Kopeckým pro presidentské amnestii vrátili z Moskvy, pustili se do likvidace Švermovy politiky. Gottwald prohlásil, že schvalování státní politiky zbrojení je z dělnického ohledu nepřijatelné.
Na 6. sjezdu KSČ v roce 1936 se četbou poselství zavedl kult Stalinovy osobnosti a byla rovněž vychvalována Gottwaldova revoluční bdělost. „Jeho jméno letí od úst k ústům téměř každého dělníka v Československu,“ uvádělo se ve zprávě o činnosti.
7. sjezd už byl sjezdem triumfující stalinizace.
V Moskvě se dává do pohybu strašlivé soukolí politických procesů. Odrazilo se to i v KSČ, kde obvinili šéfredaktora Rudého práva St. Budína, že ve zjevné i zakryté formě prováděl antisovětskou a antikomunistickou propagandu. Byl vyloučen. Ustavili kádrovou komisi, která začala sbírat životopisné materiály, z nichž mnohé byly použity i po roce 1948.
V ČSR existoval fenomén vlivných levicových intelektuálů udržujících styky se svými francouzskými protějšky. Moskevské procesy je postavily do situace, v níž se buď mohli přiklonit bezvýhradně k myšlenkovému systému, nebo k samostatnému smýšlení. Z. Kalandra a F. Třešňák, kteří se neztotožnili s procesy, byli ze strany vyloučeni. Je příznačné, že úchylkáři 30. let se často ocitli mezi prvními oběťmi teroru let padesátých.
V roce 1938 vrcholí domácí i zahraniční krize ČSR. Hroutí se versailleský systém, dochází ke krizi mnohonárodnostní struktury státu. Těžiště politiky KSČ se přesunulo od podpory odstředivých sil k obraně českého národa. Prohloubila se propast mezi pragocentristickými aparátníky a mladými slovenskými komunistickými intelektuály, jakými byl V. Clementis či L. Novomeský. KSČ redukovala v letech 1936 - 38 národnostní problém na hospodářské a sociální otázky a akceptovala tezi československého národa, aby se nakonec postavila za slovenské požadavky autonomie a zavrhla čsl. stát. Ani v roce 1938 neměla použitelné řešení národnostní otázky.
Mnichov
Jakmile bylo rozhodnuto o Benešově kapitulaci mnichovskému diktátu, KSČ přes všechny rozhořčené protesty nepodnikla zhola nic. Gottwaldův parlamentní projev v říjnu 1938, kdy prohlásil, že vláda neměla právo kapitulovat, a že lid chtěl bojovat, se stal obrazem mnichovského paradoxu. Zakladatelé republiky selhali, a KSČ, první pomlouvač a poslední obhájce, získala politickou legitimitu po osvobození.
V říjnu a listopadu 1938 odešli na příkaz Kominterny Gottwald, Slánský, Koehler a Kopecký do Moskvy, Nosek a Kreibich do Londýna a Šverma s Clementisem do Paříže.
V souvislosti s mnichovskou krizí se SSSR prezentoval jako jediná země ochotná pomoci. Různé náznaky však ukazují, že o sovětském zásahu v ČSR se uvažovalo pouze v rámci plánu sovětizace části střední Evropy.
KSČ po obsazení republiky březnu 1939 organizovala hnutí za národní osvobození od nacistů a za obnovu ČSR. Sovětsko - německá smlouva z 23. srpna 1939 (Ribbentrop - Molotov) tuto politiku ukončila a Gottwald definoval válku jako imperialistickou, kterou KSČ nesmí podporovat a nesmí se vyprovokovat k předčasným akcím. Německo-sovětskou smlouvu odsoudil jedině Clementis, což způsobilo jeho vyloučení a nikdy mu nebylo zapomenuto. Československé vlastenectví v politice KSČ mizí a boj za obnovu ČSR zůstal v rukou Beneše a elity, která v září 1938 politicky i morálně selhala.
Za války
Později, po vstupu SSSR do války, se komunistický odboj proti Němcům obnovil, přičemž KSČ měla organizační výhodu vyplývající z faktu, že měla od roku 1930 ilegální aparát. Protože KSČ byla nejvýznamnější komunistickou stranou ve střední Evropě, Stalin ve vyjednávání s londýnskou vládou využíval komunistů českých na úkor Slováků. V této souvislosti je třeba připomenout, že už v červenci 1941 sovětský velvyslanec Majskij navštívil Beneše a uznal jeho vládu, což značně posílilo jeho postavení a vyvolalo uznání i britskou vládou. To předznamenalo i Benešovo spojenectví se Stalinem z prosince 1943, kdy podepsal známou smlouvu, jíž nabídl Stalinovi začlenění do sovětské sféry vlivu a slíbil, že v zahraniční politice nepodnikne nic bez schválení sovětských úřadů. Během jednání se Stalinem a Molotovem se Beneš projevoval jako zahořklý a malicherný nacionalista, jehož zklamání z roku 1938 vehnalo do Stalinovy náruče. Dostalo se mu posily i v plánu na odsun sudetských Němců, který na Západě neměl přílišnou podporu a ohlásil nacionalizaci půdy, závodů, dolů, hutí i bank. Komunisté se uvolili zasedat ve státní radě a dojednali podmínky své účasti na budoucí vládě národní fronty. Beneš komunistům přenechal hlavní řídicí páky státního aparátu: obranu, vnitro, informace a přistoupil na zrušení politických stran první republiky kromě komunistů, sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců.
Byli to také komunisté, kdo vypracoval celý košický vládní program, který ostatní strany změnily pouze v drobnostech.
Existuje domněnka, že to vše udělal Beneš proto, aby zabránil komunistům vytvořit mu za zády nějaký „lublinský výbor“, který by ho zcela vyřadil ze hry.
Alespoň pár slov o slovenských komunistech, jak je autor vidí.
Slovenské politické strany vzešly z odboje a sdílely cíl: hájit slovenskou autonomii. Slovenští komunisté měli za sebou revoluční boj a měli blíž k jugoslávským komunistům než ke Gottwaldově skupině. Do vedení KSČ na Slovensku byli odsunuti účastníci povstání a do Prahy přišli ti, co se povstání neúčastnili. Po dokonalém obnovení pragocentrismu v roce 1950 byli Husák, Novomeský aj. uvrženi do vězení a obviněni z buržoasního nacionalismu.
Po válce
Pražské povstání v květnu 1945, kdy na barikádách bojovalo na 30 000 Pražanů, nepříjemně překvapilo košickou vládu, která byla touto novou silou zaskočena. Česká národní rada se považovala za představitelku Československé vlády a vznikl problém, do jaké míry je možné spolupracovat s vlasovci, kteří jí nabídli pomoc v boji s Němci. Nakonec ČNR kontakt přerušila, ale kratičká spolupráce komunistickým členům nikdy nebyla zapomenuta.
Dalším hříchem povstalců bylo, že přijali kapitulaci generála Toussainta a umožnili odchod k Američanům. Benešova vláda dostala sovětskou protestní nótu proti jednání ČNR , která označila signatáře kapitulace, včetně Smrkovského, za nepřátele SSSR. Květnoví hrdinové tak ztratili nárok na vládní křesla. Jakmile se košická vláda vrátila do Prahy, ČNR rozpustila a členy odboje držela stranou moci. Totéž se dělo i na Slovensku.
Přijetím Košického vládního programu v podstatě všechny politické strany akceptovaly socialismus a lišily se jen v míře svobody, jakou s ním spojovaly. Sociální demokracie se ideologicky odvrátila od Masaryka a vrátila se k marxismu, kde však měli monopol komunisté. Existovaly úvahy o sloučení všech stran do jediné, což podporoval i Beneš.
Po válce patřila KSČ k nejnacionalističtějším, nejšovinističtějším a nejslavjanofilštějším politickým silám v ČSR. SSSR byl pojímán jako velký bratr, ochránce malých slovanských národů proti německé rozpínavosti. Zatímco Beneš hlásal teorii o mostu mezi východem a západem, komunisté hlásali teorii Ex oriente lux, (z východu světlo) mnohem vhodnější pro příští rozdělení Evropy.
Protože všechny politické strany musely schvalovat vládní program, únorová krize roce 1948 vycházela ze samé logiky institucí tj. z toho, že státní aparát byl v rukou komunistů a Beneše. V poválečných letech překročil počet členů KSČ milion, nezadržitelně vzrostla stranická byrokracie, která prolnula i státní aparát. Ve dvou vlnách došlo ke znárodnění: nejdříve šlo o majetek zrádců a kolaborantů a poté prezidentským dekretem byla znárodněna klíčová odvětví průmyslu. Odsun tří milionů sudetských Němců umožnil přidělit zemědělskou půdu v pohraničí českým rolníkům a získat pro komunisty voliče na venkově. V armádě se starali o politickou výchovu komisaři, převážně komunisté. Tajná organizace komunistických důstojníků v armádě byla přímo napojena na ÚV KSČ. Generál Svoboda nebyl členem KSČ pouze formálně, jednal plně v souladu s linií strany. Také odbory KSČ ovládala a dosažení nadvlády nad dělníky bylo zásadní etapou pro dosažení monopolu na politickou moc.
Slovensko bylo podle Gottwalda slabým článkem republiky. Vyvolal proto strašidlo separatismu a pokusil se uměle vytvořit krizi, aby se mohla KSČ chopit moci na Slovensku. Pokus se nezdařil, ale bratislavský scénář z listopadu 1947 se opakoval v únoru 1948 v Praze, kdy však se stejného omylu dopustily menšinové nekomunistické strany.
Monopol politické moci KSČ byl dovršen.
Mgr. Ivo Antušek
