Dnes je Světový den pálivého jídla: 5 tipů proč jíst chilli!

Papričky pálí jako čert, ale dokáží zbavit všemožných neduhů nebo chutě na sladké. A pozor, můžete si jimi okořenit sexuální život! Dnes má pikantní jídlo svůj den, tak proč si ho nedopřát třeba na oběd?

1. Bojuje s nemocemi
Papričky obsahují kapsaicin, který například chrání proti rozvoji nádorových onemocnění. Taky snižuje hladinu špatného cholesterolu a omezuje tvorbu tukových usazenin v tepnách. Ředí i krev a předchází tak vzniku trombózy, srdečního infarktu a mozkové mrtvice. Masti s obsahem chilli se využívají k léčbě revmatismu.

2. Pomáhá hubnout
Ostré chilli papričky dokážou nakopnout metabolismus až o 25 %. Přijatou potravu pak spálíte mnohem rychleji a riziko, že přiberete, se snižuje. Ostré jídlo taky zahání chuť na mlsání, a to zvláště tučných, slaných a sladkých pokrmů.


3. Snižuje bolest
Ostrá chuť ovlivňuje i vnímání bolesti. Pokud začne být pálení v ústech nesnesitelné, spustí organismus poplach. Stejně jako při těžkém poranění produkuje více endorfinů, které vyvolávají euforickou náladu. Ostré jídlo působí v tomto okamžiku jako droga navozující pocit štěstí.

4. Zlepšuje sex
Chilli papričky jsou považovány za přírodní afrodiziakum díky schopnosti kapsaicinu stimulovat krevní oběh a tím prokrvit tělo. Prokrvením pohlavních orgánů se následně zvyšuje jejich citlivost. Po požití pokrmu obohaceného o chilli papričky taky dochází ke zlepšení potence.

5. Posiluje imunitní systém
Chilli papričky obsahují vitaminy A a C, karoten B, z minerálů draslík a vápník. Hřejivé a povzbuzující účinky chilli papriček se používají taky při nachlazení. Američtí vědci zjistili, že nosní sprej z papričky potlačuje zánět v nosních dutinách a léčí tak chronickou rýmu.

15. leden 1559 - Alžběta I., korunována anglickou královnou

Alžběta I. z dynastie Tudorovců, 1533-1603, od 1558 anglická královna; dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. Opírala se o obchodní kruhy a novou šlechtu, podporovala zámořské objevy; spory se Španělskem vedly k anglo-španělské válce 1587-1604. Spolu s anglikánskou církví vystupovala proti katolíkům. Doba rozkvětu umění - alžbětinská renesance.

Alžběta se narodila jako dítě lásky krále Jindřicha VIII. a jeho těžce vydobyté manželky Anny Boleynové. Během pár let se však z rozmazlované princezny stalo nelegitimní dítě, které nemělo nikdy získat anglický trůn. A přece jí 15. ledna 1559 dosedla na hlavu královská koruna.

I když král Jindřich VIII. označil dceru za bastarda, dostalo se jí kvalitního vzdělání i láskyplného prostředí, když se jí po otcově smrti ujala Jindřichova poslední manželka Kateřina Parrová se svým mužem, který byl ale mnohem více okouzlen půvaby mladé princezny než stárnoucí partnerky. Když to Kateřina zjistila, musela Alžběta z domu. Thomas Seymour jí dokonce nabízel manželství, což královská rada neschválila a nechala Seymoura rovnou popravit.

Nic nenasvědčovalo tomu, že právě Alžběta stane v čele země, dokud nezemřel její bratr a zanedlouho také bezdětná sestra Marie. Pro odmítané dítě se najednou otevřela cesta na královský trůn.

12. ledna 2005 Evropský parlament drtivou většinou přijal ústavu Evropské unie

Evropský parlament drtivou většinou přijal historicky první ústavní smlouvu Evropské unie, podepsanou v říjnu roku 2004 šéfy států a vlád. Pro podporu ústavě se vyslovilo 500 ze 677 přítomných poslanců, 137 bylo proti a 40 se zdrželo hlasování. Ze čtyřiadvaceti českých europoslanců jich bylo pro jenom sedm. Proti se podle očekávání postavili občanští demokraté, komunisté a nezávislí.

8. ledna 1949 byla v Moskvě byla založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Členy se staly státy sovětského komunistického bloku.

Založil ji sovětský diktátor Josif Stalin. Cíle zněly honosně a nadějně, výsledky této organizace ale již tak radostné nebyly. Rada měla sloužit ke koordinaci hospodářského vývoje členských států a ke sbližování úrovně jednotlivých zemí, ve skutečnosti se ale jednalo o další nástroj kontroly Moskvy nad státy střední a východní Evropy.
Mezi zakládající státy patřilo Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR. Členem byla i Albánie (1949-1962) a NDR (1950-1990). Mongolsko se připojilo v roce 1962, Kuba o deset let později a Vietnam v roce 1978. Od roku 1964 se práce některých orgánů zúčastňovala Jugoslávie a na smluvním základě spolupracovala s RVHP i řada dalších, v některých případech i nesocialistických států (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua, Mosambik, Angola, Etiopie a bývalá Jemenská lidově demokratická republika).

Důležitou roli při vzniku organizace hrálo hospodářské embargo, které proti státům s komunistickými režimy začaly uplatňovat demokratické země západní Evropy a USA. Zpočátku Sovětský svaz také usiloval o to, aby se rada stala protiváhou Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), jejímž úkolem bylo řídit Marshallův plán na obnovu Evropy po druhé světové válce.

Zprvu se činnost RVHP omezovala jen na kontrolu obchodu členských zemí a na rozhodování o tom, kdo a komu má co prodat za ceny stanovené v převoditelných, avšak nekonvertibilních rublech, které platily pouze v rámci bloku. Na Československu se fungování RVHP podepsalo především zaměřením na těžký průmysl. Později stoupl důraz na větší integraci hospodářství a vytvořil se nadnárodní plánovací orgán. Proti tomu se ale postavilo Rumunsko, které bylo označeno za převážně zemědělský stát. Vnější působnost RVHP zůstala omezená. Rada usilovala o spojení s Evropským společenstvím (ES), společná deklarace o navázání vztahů byla ale podepsána až v červnu 1988.

Pády totalitních režimů ve většině členských zemích RVHP vedly k přechodu na tržní ekonomiku. Se závěrem roku 1990 také skončilo mnohostranné zúčtování v takzvaných převoditelných rublech (v platnosti od roku 1962). V červnu 1991 byla na zasedání v Budapešti po 42 letech činnosti, za účasti delegátů z devíti signatářských států, kde Československo zastupoval ministr hospodářství Vladimír Dlouhý, RVHP zrušena. Podepsaný protokol vstoupil v platnost 26. září 1991. Zdroj:https://ct24.ceskatelevize.cz

7. ledna - Charta 77

7. ledna 1977 - Nově vzniklé hnutí Charta 77 vydalo výzvu, aby vláda Československa dodržovala lidská a občanská práva. Komunistický režim proti členům hnutí, mezi jehož první mluvčí patřil Václav Havel, rozpoutal zběsilou kampaň.

O Chartě 77 by se nikdo nemusel dozvědět. StB by s jejími signatáři a mluvčími rychle zatočila, kdyby se nepodařilo její prohlášení propašovat do zahraničí a tam je publikovat.
Ačkoli Státní bezpečnost zatkla 6. ledna 1977 organizátory Charty 77 Václava Havla a herce Pavla Landovského a znemožnila jim předat Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, nezabránila zveřejnění Charty 77 o den později ve světovém tisku.

Dne 7. ledna 1977 informovalo o Chartě 77 několik významných západních deníků - americký The New York Times, francouzský Le Monde, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times či italský Corriere della Sera.

Herec a disident Pavel Landovský popsal divokou automobilovou honičku se Státní bezpečností poté, co ráno 6. ledna 1977 vyzvedl v bytě spisovatele Pavla Kohouta kufřík s prohlášením, seznamem prvních 242 signatářů a více než dvěma stovkami obálek.

"Tak jsme jeli a já jsem zatočil zpátky jako do ulice majora Schramma a proti mně dvě auta a už mě tlačily. Tak jsem přehodil zpátky a řikám: "To ještě stihnu vycouvat a ujet," couval jsem dozadu a auta v protisměru mě namáčkly. Tak jsem řikal: "Tak hovno." Tak jsem zaklap ty dveře, a už začala bušenice. "Jménem republiky, jménem národního výboru" nebo "rolnicko-dělnické vlády otevřete!" Havel šahal, že to otevře. Řikám: "Vyser se na to! Vidíš ty rány? Až si votlučou klouby, tak to otevřem. Ale teďka to pude všecko do držky, podivej se, jak jsou nasraný"...
Když dveře otevřel, viděl vod Havla jenom podrážky. Toho vytáhli jak koberec. A už ho cpali do nějakýho auta. A já jsem se zapřel, že nepudu, a řval jsem do toho nesmyslnou větu: "Znám svoje práva, znám práva řidiče motorového vozidla! Nejdřív zaparkuju." Což je zarazilo, nevěděli, jestli nás maj zastřelit, nebo co.

Vykřikujícího Landovského poznávali lidé a komentovali to větami: "Pan Landovský už zase filmuje!" Zatčené odvezli do Bartolomějské.

"Začali nás vyslýchat, dokonce nás strašili. Dělal jsem ještě šaškárny a voni se začali smát, to nevydrželi - ty největší papaláši estébácký. Po půlnoci nás zase pustili, protože Kohout rozkecal všem cizím médiím, že jsme zatčený," popsal Pavel Landovský.

Policie přitom zabavila všechny lístky s podpisy prvních 242 signatářů (jeden svůj podpis odvolal). Díky tomu, že se staly součástí vyšetřovacího spisu, se zachovaly a dnes jsou součástí v Archivu bezpečnostních složek MV ČR nejen jako dokumenty k významné historické události, ale i jako unikátní sbírka podpisů - například nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta, básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, filosofa Jana Patočky, prezidenta Václava Havla, zpěvačky Marty Kubišové, filmového režiséra Pavla Juráčka a řady dalších významných osob.
K úspěchu pomohla Chartě 77 na samém počátku metoda běžně používaná tajnými agenty. Za železnou oponu text prohlášení dostala Ilona Drummová ve své paměti.

Zásluhu na jejím dalším rozšíření měli spisovatel Pavel Kohout a německý diplomat Hans-Peter Riese, který byl v roce 1973 vyhoštěn z Československa kvůli tomu, že "umožňoval českým umělcům vystavovat v západním Německu a Švýcarsku a spisovatelům uveřejňovat různé hry a knihy".

Právě na něj si vzpomněl Pavel Kohout na jedné z utajených schůzek zakladatelů Charty 77, když přemýšleli, jak Prohlášení Charty 77 publikovat v zahraničí.
V Praze na konci roku 1976 pobývala na vánoční návštěvě Ilona Drummová, která byla provdaná do Bavorska. Kohout jí předložil text Charty 77, aby se ho naučila nazpaměť. Státní bezpečnost tak neměla šanci pašování dokumentu za hranice odhalit.
V Německu se Drummová sešla s Riesem a text mu nadiktovala. On pak obvolal své známé novináře z evropských deníků, sešel se s nimi a prohlášení jim předal.

Dne 7. ledna 1977 tak vyšlo současně v listech New York Times, Le Monde, Corriere de la Serra, Frankfurter Allgemeine Zeitung a dalších. Západní svět se dozvěděl, že se totálně znormalizované Československo začíná občansky probouzet a usilovat o znovunabytí základních lidských a občanských práv. Zdroj:www.pametnaroda.cz

6. ledna - Tříkrálová deklarace

Tříkrálová deklarace byla prohlášením generálního sněmu českých poslanců říšské rady, zemských sněmů historických českých zemí se spoluúčastí představitelů české kultury ze dne 6. ledna 1918, požadující autonomii pro Čechy a Slováky a jejich spojení v jeden státní celek v rámci Rakousko-Uherska.

Slavnostní prohlášení českých poslanců vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království z 6. 1. 1918, formuluje cíle národně osvobozeneckého boje českého a slovenského národa za první světové války. Reagovala na jednání o mír v Brestu Litevském, odvolávala se na zásadu sebeurčení národů, prosazovanou sovětským Ruskem a požadovala, aby budoucí mírová konference uznala právo na sebeurčení dosud nesvobodných národů, jmenovitě pak utlačovaných národů Rakousko-Uherska.

Deklarace českých poslanců na Říšské radě a zemských sněmech proti postupu Rakousko-Uherska při brestlitevském mírovém jednání:
Ve čtvrtém roce hrozné války světové, jež si vyžádala nesmírných obětí na životech a statcích národů, dějí se první pokusy o mír. My Čeští poslanci rady říšské, jež byla rozsudky nepříslušných vojenských soudů zbavena rady svých členů slovanských, a zároveň my čeští poslanci rozpuštěného a dosud neobnoveného sněmu království českého jakož i po celou dobu války nesvolávaného sněmu markrabství moravského a neobnoveného sněmu vévodství slezského, jako zvolení zástupcové národa Českého, zdůrazňujíce veškerá prohlášení českého poselstva na radě říšské, jsme povinni určitě a jasně za lid český a za porobenou a politicky umlčenou větev slovenskou v Uhrách vyznačiti svoje stanovisko k nové úpravě poměrů mezinárodních. Když čeští poslanci obrozeného národa našeho promluvili za války francouzsko-německé o mezinárodních otázkách evropských, prohlásili v memorandu svém dne 8. prosince 1870 slavnostně:

"Všichni národové, ať velcí, ať malí, mají rovnaké právo sebeurčení a rovnost jejich má stejně setřena býti. Jen z uznání rovnoprávnosti a ze vzájemné vážnosti svobodného sebeurčení všech národů může vykvésti pravá jejich svoboda a bratrství, všeobecný mír a pravá lidskost."

My poslancové národa českého, věrni jsouce i dnes těmto zásadám svých předchůdců, s radostí jame pozdravili, že dnes všechny ony státy, které jsou založeny na zásadách demokracie, válčící i neutrální, pokládají stejně s námi toto svobodné sebeurčení národů za záruku trvalého míru všeobecného.

Nové Rusko při pokusu o mír všeobecný vložilo do stěžejních podmínek mírových zásadu sebeurčení národů tak, aby národové svobodnou volbou rozhodovali o svém životě a usnesli se, chtějí-li vybudovati stát samostatný, či tvořiti státní celek ve spolku s národy jinými. Naproti tomu prohlásil zástupce Rakousko-Uherska jménem štyřspolku, že otázka sebeurčení oněch národů, které dosud nemají své státní samostatnosti má býti řešena v každém státe cestou ústavní. Vzhledem k tornu jsme za Český národ povinni prohlásiti, že toto stanovisko zástupce Rakousko-Uherska není stanoviskem naším. My jsme se naopak ve všech svých projevech a návrzích, tomuto řešení vzpírali, ježto po nesčetných trpkých zkušenostech našich neznamená ono nic jiného nežli úplné zamítnutí zásady sebeurčení národů. Trpce žalujeme, že národ náš byl zbaven své samostatnosti státoprávní i svého práva sebeurčení umělými řády volebními, vydán nadto panství německé menšiny a německé centralistické byrokracie. Slovenská větev naše stala se pak obětí brutálnosti maďarské a neslýchaného násilníctví ve státe, jenž přece všechny zdánlivě konstituční formy zůstává nejtemnějším koutem Evropy a v němž národové nemaďarští, tvořící většinu, jsou panující menšinou týráni a hubeni, od kolébky odnárodňováni, zůstávajíce takřka beze všeho zastoupení na sněmu i úřadech, bez veřejných škol a bez volnosti ve školách soukromných.

Ústava, na niž se odvolává zástupce Rakousko-Uherska, znetvořila i spravedlnost všeobecného práva hlasovacího, rozmnoživši v rakouské radě říšské způsobem umělým počet mandátů německé menšiny a celá její bezcennost pro svobodu národů objevila se až křiklavě jasně v krutém vojenském absolutismu po dobu války. Každý poukaz na tuto ústavu znamená proto ve skutečnosti jenom odmítnutí práva sebeurčení, vydání v plen všech národů v Uhrách, kde jest ústava jen nástrojem nejbezohlednějšího panství oligarchie několika rodů maďarských, jak to bylo znovu potvrzeno novou předlohou o volebně reformě. Národ náš touží se všemi demokraciemi světa po míru všeobecném a trvalém. Jest si však plně vědom pravdy, že trvalým může státi se jenom mír takový, který odstraní staré křivky, brutální moc převahy zbraní jakož i nadpráví států a národů nad národy druhými - mír takový, který zabezpečí samostatný rozvoj národům velkým i malým a osvobodí zejména ony národy, kteří stenají dosud pod cizí nadvládou. Proto také toto právo na svobodný život národní a sebeurčení národů ať malých či velkých a jakékoliv příslušnosti státní, musí býti základem příštího práva mezinárodního, zárukou míru a přátelského soužití národů i velkým statkem ideálním, který si lidstvo vydobude z hrůz světové války.

My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.

Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní.

Vedeni jsou těmito zásadami protestujeme slavnostně proti odmítání práva sebeurčení národů při jednání mírovém a žádáme, aby ve smyslu práva toho zabezpečena byla všem národům, tedy i našemu, účast a plná volnost obhájiti svých práv na mírovém kongresu. Zdroj:www.moderni-dejiny.cz

4. leden - Světový den Braillova písma

4. ledna 1809 se nedaleko Paříže narodil Louis Braille, jehož jméno si celý svět spojuje s písmem pro nevidomé. Právě den jeho narození je dnes připomínán coby Světový den Braillova písma.

Životní příběh tohoto muže stojí za to si připomenout.
Louis Braille vyrůstal v chudých poměrech. Byl čtvrtým dítětem sedláře v obci Coupvray a od narození byl slabý a často nemocný. Zrak mu nicméně sloužil skvěle, dokud nedošlo k osudové nehodě roku 1812. Zvídavý chlapeček si chtěl vyzkoušet otcův nůž, ten mu ale zajel do oka. Dostal infekci, která se přenesla i do druhého oka a malý Louis postupně oslepl.

Objev, díky kterému známe jeho jméno, učinil v pouhých patnácti letech. Geniální nápad Louis dostal, když školu, na které studoval, navštívil starší vojenský kapitán. Ten pro zajímavost žáky seznámil se starým a už nepoužívaným systémem nočního psaní. Systém byl vytvořen pro vojáky, aby během ležení v zákopech mohli přijímat zprávy i za hluboké tmy.

Nešikovný systém založený na soustavě dvanácti reliéfních bodů Brailla zaujal. Došlo mu, že stačí pouhých šest bodů k tomu, aby bylo možno najít individuální znak ke každému písmenu abecedy. Zjevně měl povědomí o dvojkové soustavě, tedy číselné soustavě využívající pouze hodnot 0 a 1 (dnes dobře známé například "ajťákům").

Braille se přihlásil na ústavní soutěž a vyhrál. Celosvětový úspěch ale byl ještě příliš daleko. K novince učitelé na ústavu přistupovali s despektem. Teprve další experimenty s latinkou i jinými druhy písma prokázaly, že Braillovo písmo bude slepcům skvěle sloužit. První kniha psaná Braillovým písmem vychází v roce 1837, v roce 1854 bylo písmo ve Francii všeobecně přijato. Zakrátko se sešel mezinárodní kongres pro zlepšení situace nevidomých a hluchých a ten ustanovil, že písmo začne být používáno mezinárodně.

Toho se ale sám objevitel nedožil. Louis Braille strávil většinu dospělého života coby učitel ve slepeckém ústavu, avšak v relativně mladém věku onemocněl tuberkulózou a nakonec jí podlehl ve věku 43 let dne 6. ledna 1852.

Co je tedy Braillovo písmo? Jde o systém psaní založený na principu plastických bodů vyražených do podkladového materiálu. Čtenář body vnímá hmatem.

Jak již bylo napsáno, jde o netradiční příklad binárního kódu. Každý znak je zapsán do mřížky ve tvaru obdélníku 2×3. V každém ze šesti pomyslných políček vypouklý bod buď je, nebo není. Pokud například je jediný plastický bod nahoře vlevo a ve zbytku mřížky nic není, jde o znak A. Pokud jsou zde tři plastické body v levé části mřížky, zatímco na pravé straně mřížky není žádný bod, pak je to znak L. A tak dále...

Braillovo písmo umožnilo tisícům slepců znovu začít číst. Tento systém je rozšířený na celém světě, setkáváme se s ním takřka na denním pořádku: například ve výtazích nebo na informačních cedulích. (Zdroj: www.pharmapoint.cz)

29. prosinec - Mezinárodní den biodiverzity

Tento den připomíná význam biologické rozmanitosti, tedy přírodního bohatství Země zahrnující rozmanitost všech genů, druhů a ekosystémů.

Rozmanitá, na biodiverzitu bohatá příroda je v mnoha ohledech velmi atraktivní a proto láká více turistů. Je prokázáno, že za odpočinkem jezdí turisté z 50 % do oblastí se značným přírodním bohatstvím. Zvýšený zájem turistů o přírodě blízká a atraktivní místa s sebou ale přináší i negativní dopady, které jsou spojeny zejména s nadměrnou zátěží prostředí v důsledku příliš vysokého počtu návštěvníků. Na druhou stranu cestovní ruch může přímo přispět k ochraně cenných přírodních oblastí a stanovišť prostřednictvím různých aktivit, ať už se jedná o zajištění finančních prostředků např. z výběru vstupného, využívání rekreačních aktivit pro management určitých typů stanovišť či zvyšování povědomí o významu biodiverzity prostřednictvím rozvinuté informační infrastruktury.

Ke zvýšení ochrany biologické rozmanitosti je třeba zvednout zájem o ni u co nejširší veřejnosti, protože doslova každý může svým způsobem přispět a zapojit se. V městském prostředí např. vytvářením tzv. komunitních zahrad, pěstování včel či participaci ve spolcích a sdružení, které se zaměřují na ochranu české fauny a flory.

21. prosinec 202č - Zimní slunovrat

Včera nastal zimní slunovrat. Je dnem, kdy je den nejkratší a noc nejdelší. Od této chvíle se už dny prodlužují a denního světla přibývá.

Zimní slunovrat (latinsky solstitium) neboli první zimní den je dnem, kdy Slunce vstoupuje do znamení Kozoroha. V roce 2024 nastal zimní slunovrat 21.12. v 10:21 hodin.
Datum zimního slunovratu se mění. Posun data zimního slunovratu (podobně jako letního slunovratu) je způsoben tím, že naše planeta neobíhá kolem Slunce po přesně kruhové dráze, nýbrž po dráze mírně eliptické.

V důsledku této odchylky od kruhové dráhy se vzdálenost Země od Slunce mění. Nerovnoměrnosti v pohybu Země kolem Slunce mají za následek to, že roční doby nemají stejného trvání i to, že léta na jižní polokouli jsou teplejší (a kratší) než na polokouli severní a naopak zimy jsou tam delší a chladnější než zimy na polokouli severní.

20. prosinec - Mezinárodní den lidské solidarity

Právě prožíváme adventní období, blížící se Vánoce jsou všudypřítomné, některé jejich aspekty jsou poznamenané současnou zvláštní dobou, jiné zůstávají stejné. Každý člověk má své vlastní zvyklosti, někomu vyhovuje vánoční shon, jinému zase klid se zapálenými svíčkami na adventním věnci. Lidé mají snahu se setkávat, pobývat spolu, někdy je to jediná příležitost za rok, kdy se rodiny scházejí v širokém kruhu.

Na 20. prosince připadá Mezinárodní den lidské solidarity. Byl vyhlášen teprve v roce 2005 a je tedy jedním z nejmladších, který OSN vyhlásilo. Nabízela by se otázka, zda jsme jako společnost velmi solidární, a proto na to máme i den nebo jsme naopak solidární málo a potřebujeme si to připomínat speciálním dnem. Zase bude asi platit, že jak kdo.

Kolem sebe můžeme myslím zaznamenat dostatek materiální solidarity. Jak je to ale s tou psychickou, lidskou? Senioři se často cítí osamělí, neužiteční. Tak, jak se dříve na svátky těšili, protože znamenaly volno a trochu klidu, dnes jim někdy připadají právě volno a klid nekonečné.

Co můžeme udělat, aby tomu tak nebylo? Pokud to jde, nenechejme seniory o Vánocích samotné. Obdarujme je svým časem, sebou samými. Na dotaz, co by si přáli k Vánocům, senioři nejčastěji odpovídají, že zdraví a štěstí pro své blízké a čas, který by s nimi mohli trávit.

Čas a blízkost. Společné trávení času lidí, kteří již dlouho žijí ve svých domácnostech a mají své zvyklosti, může být hezké a náročné zároveň. Několik typů bramborového salátu, tři rybí polévky, ta jediná možná výzdoba štědrovečerního stolu, talíře atd. Zkusme si vědomě říci, že tohle není to důležité. Čas a blízkost.

Buďme tolerantní, k sobě i seniorům. Slýchám námitku, že oni (senioři), také nejsou tolerantní nebo během svého života nebyli. Může to tak být. Ve vzájemných vztazích musí ale i s tolerancí někdo začít. Oblíbená a zároveň i pravdivá věta, se kterou pracují psychoterapeuti je, že měnit můžeme pouze sebe samotné, ne ostatní. Jednoduché, v praxi samozřejmě složité. Blíží se ale Vánoce, tak to zkusme. Čas, blízkost a tolerance.
Zdroj:https://neztratitsevestari.cz

18. prosinec - Mezinárodní den migrantů

Vyhlásila jej OSN v roce 2000. Den migrantů má přispět ke zlepšení životních podmínek migrantů a jejich zrovnoprávnění.

Od nepaměti lidí migrují. Někteří s cílem najít práci nebo lepší živobytí, připojit se k rodině nebo studovat. Jiní migrují, protože je z domova vyhnal konflikt, pronásledování nebo terorismus. Lidé hledají nová útočiště i kvůli měnícím se klimatickým podmínkám a přírodním pohromám.

V jiné zemi, než zemi původu, dnes žije rekordní počet lidí. V loňském roce dosáhl počet migrantů 272 milionů, o 51 milionů víc než v roce 2010. Mezinárodní migranti tvoří 3,5 % světové populace. V roce 2000 to bylo 2,8 % a v 2010 ještě o půl procenta méně.

Mnoho lidí migruje, protože chce, ale mnozí jiní musí. 1 % lidstva žije mimo domov nuceně. Téměř 80 milionů lidí hledá útočiště na jiných místech své země nebo v zahraničí kvůli válce, násilí nebo pronásledování. Za jedinou dekádu se jejich počet zvojnásobil. (zdroj:www.osn.cz)

17. prosince 1903 poprvé vznesl do vzduchu první aeroplán. Řídil jej Orville Wright. O tom, kdo z bratří poletí první, rozhodl hod mincí. Začaly tak dějiny letectví.

"Kdyby Bůh chtěl, abychom létali, dal by nám křídla," tvrdil biskup metodistické církve Milton Wright.
Jeho synové Orville a Wilbur se ale boží vůli a otcovu přesvědčení vzepřeli. Několik let experimentovali s kluzáky ze smrkového dřeva. Pak přidali dvě vrtule vrtuli a motor o výkonu 12 koní a 17. prosince 1903 poblíž městečka Kitty Hawk v Severní Karolíně uskutečnili první řízený motorový let. Protože před předchozím nepodařeným pokusem vyhrál hod mincí určující kdo poletí Wilbur, stal se tentokrát zkušebním pilotem Orville. V 10 hodin a 35 minut tak jako jako první člověk v motorem poháněném letadle vzlétl on.

Letěl 12 vteřin a překonal celých 35 metrů. Nejdelší let dne se ale podařil Wilburovi. Kolem poledne se vznesl k nebi on a během 57 vteřin urazil přes dvě stě šedesát metrů. Bohužel při přistání urazil také přední rám a historické létání tím skončilo a pro tento letoun bohužel i nadobro. Silný poryv větru následně celý letoun otočil na "záda" a zničil jej. Ten už tak nikdy neletěl.

Ani let samotný neskončil velkou slávou. Třeba List Dayton Journal, který bratři o svém úspěchu informovali, odmítl zprávu zveřejnit. "Lety jsou příliš krátké na to, aby byly důležité."

Překotný vývoj letectví tím však byl odstartován a netrvalo to ani 16 let, kdy letadlo těžší než vzduch přeletělo Atlantik.

A dnes? Létání je běžnou součástí našeho života. Létáme na dovolenou nebo jen tak na Vyhlídkové lety letadlem nebo vrtulníkem a každý, kdo jen trochu chce si může zkusit i pilotování. My Vám víc než rádi tenhle zážitek dopřejem, ať už si chcete vyzkoušet jaké to je být pilotem letadla nebo pilotem vrtulníku. (Zdroj: www.leteckezazitky.cz)

16. prosince 1773 - Bostonské pití čaje

16. prosince 1773 američtí osadníci převlečení za indiány svrhli v Bostonu do moře balíky čaje na protest proti výši daní uložených britskou korunou.

Tato akce byla předehrou války za nezávislost kolonií na Británii. Incident bývá označován jako "bostonské pití čaje".

15. prosince 1961 Soud v Jeruzalémě vynesl rozsudek smrti nad nacistou Adolfem Eichmannem. Eichmann byl šéfem operace, která měla za úkol vyhlazení evropských židů za 2. světové války

V dubnu 1961 se dostal autor plánu vyhladit evropské židy Adolf Eichmann před spravedlnost. Jeruzalémský tribunál se tehdy konal za mimořádné pozornosti světa a ukázal na nové detaily holocaustu. Pro Eichmanna skončil soud popravou. Dodnes je to jediný trest smrti vykonaný v Izraeli civilním soudem.
Soud začal v budově jeruzalémského kulturního centra. Za mimořádných bezpečnostních opatření a zájmu světových médií vyslechl 112 svědků, převážně Židů, kteří měli štěstí, že nacistický holocaust přežili.

Stejně jako norimberský tribunál o mnoho let dřív posloužil i proces v Jeruzalémě k odhalení rozsahu nacistických zvěrstev. Každý den svědci vypovídali o plynových komorách, hromadném střílení i spalování mrtvol.

V průběhu procesu hlídali Eichmanna v přísně střežené Ajalonské věznici Šalom Nagar. Když byl vynesen verdikt, který nacistického funkcionáře odsuzoval za zločiny proti lidskosti, stal se Šalom Nagar zároveň rukou spravedlnosti i odvety. Eichmannovo tělo bylo po popravě spáleno a popel rozptýlili v mezinárodních vodách Středozemního moře.

Až do své smrti neprojevil Eichmann lítost nad svými zločiny. O milost ale požádal, ručně psaný dopis v němčině byl datován dva dny před Eichmannovou popravou. V žádosti se hájil tím, že při budování vražedné mašinérie takzvaného konečného řešení pouze následoval rozkazy. Izraelský soud podle něj zveličil jeho roli.
Eichmann se narodil 19. března 1906 v Solingenu v Porýní. Členem Hitlerovy NSDAP se stal v roce 1932, "židovskou otázkou" se v rámci SS začal zabývat o dva roky později. Po obsazení Rakouska v roce 1938 byl poslán do Vídně, kde založil ústřednu pro židovské vystěhovalectví, o rok později stál u založení podobné ústředny v Praze.

Eichmann začal organizovat zatýkání a postupně i přesuny Židů do koncentračních táborů. Po rozpoutání války stoupl výrazně jeho vliv, když byl jmenován do čela přesídlovacího referátu Gestapa. Významnou roli hrál při přípravě konference ve Wannsee v lednu 1942, jejímž hlavním cílem bylo koordinovat "konečné řešení" židovské otázky. Vrcholem činnosti tohoto "organizačního génia" byla v roce 1944 deportace 440 tisíc maďarských Židů do Osvětimi.
zdroj: https://ct24.ceskatelevize.cz

14. prosince 1911 stanul Roald Amundsen jako první člověk na jižním pólu

Cíl své cesty tajil norský badatel Roald Amundsen do poslední chvíle - původně totiž s lodí Fram plánoval cestu na severní pól, jenže potom ho dostihly zprávy, že tuto metu mezitím zdolali jiní. Psal se 14. prosinec 1911, když na geografickém jižním pólu poprvé v historii stanula noha člověka. V ten den zde norskou vlajku vztyčila pětičlenná výprava vedená tehdy již zkušeným cestovatelem Roaldem Amundsenem.

Dobytí jižního pólu se stalo snem polárníků na začátku dvacátého století. S polárními badateli se v této části světa roztrhl pytel. Jenom v letech 1900 až 1905 se zde objevilo pět vědeckých výprav. V roce 1910 vypluly do Antarktidy hned dvě výpravy. Amundsen i jeho největší konkurent Brit Robert Falcon Scott chtěli být na pólu první. Závod o čas a kilometry skončil triumfem prvního a tragédií druhého...

Roald Amundsen na expedici vyrážel s tou nejlepší pověstí. V letech 1903 až 1906 jako vůbec první proplul takzvaným Severozápadním průjezdem od Grónska podél Severní Ameriky až do Nome na Aljašce. Původní cíl - severní pól - musel roku 1909 změnit, a tak v létě 1910 vyplul směrem k Rossově šelfovému ledovci.

Protože se ale obával reakcí sponzorů, zveřejnil svůj plán až během cesty. V Zátoce velryb, kde si postavil základnu nazvanou podle své lodi Framheim (Domov Framu), se poté několik měsíců připravoval na samotnou výpravu a budoval předsunuté zásobovací sklady. První pokus se nezdařil, druhý naplánoval na říjen 1911.
Ze základny vyrazil 19. října spolu s dalšími čtyřmi muži. Všech pět účastníků výpravy umělo skvěle lyžovat, saně jim navíc táhli cvičení psi a Amundsen se inspiroval zkušenostmi Eskymáků. Pólu dosáhl 14. prosince 1911, tedy o 33 dní dříve než jeho konkurent Robert Scott. Amundsenovi se tak podařilo vyhrát nevyhlášený závod s britským polárníkem, jehož expedice navíc skončila tragédií.

Amundsenovi vynesl jeho úspěch slávu největšího polárníka. Nejednalo se však o jeho poslední odvážnou výpravu do věčně zmrzlých oblastí. V polovině května 1926 se vydal ve vzducholodi Norge k severnímu pólu a stal se prvním člověkem, kterému se přelet nejsevernějšího bodu planety podařil.

Právě severní pól se však o dva roky později stal norskému cestovateli osudným. Při zachraňování výpravy vedené Umbertem Nobilem pětapadesátiletý Roald Amundsen zahynul. Předpokládá se, že se jeho letoun v mlze zřítil do Barentsova moře. Datum smrti bylo oficiálně stanoveno na 18. června 1928, Amundsenovo tělo ani ostatky dalších členů posádky se ale nikdy nenašly. Moře vydalo jen několik částí havarovaného hydroplánu. (Zdroj:www.stoplusjednicka.cz)