Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zázraky, které vynášely
 
Křesťanství se v počátcích svého zápasu o vítězství nad předchozími starověkými náboženstvími muselo vyrovnávat s úctou po věky prokazovanou předkům a zástupům bohů, kteří ochraňovali určitá území, kmeny nebo činnosti. Řada lidí váhala, zda jediný bůh bude mít čas dohlédnout zrovna do jejich chýší. Tak se zrodili světci. Jejich přímluva měla pomoci vyléčit těžkou chorobu či zabránit katastrofě. Starali se o blaho svěřeného města nebo státu, ochraňovali úrodu nebo popřávali výdělek řemeslníkům a kupcům. Aby vytlačili z lidských myslí dřívější modly, museli svou specializaci prokázat nějakým nadpřirozeným činem. Ten utvrdil čerstvé i pozdější věřící, že světec má moc zasahovat do jejich životů zhruba tak, jako opuštění duchové a bůžkové. Této víry v zázraky však záhy začali využívat různí podvodníci, ale i ctihodní mužové i k vlastnímu prospěchu.
Ochránce vězňů
Zřejmě první takový případ na našem území předkládá Kristiánova legenda z 10. století. Než se propracoval na uznávaného zemského patrona, zaměřil se svatý Václav vedle »povinných« zázraků uzdravení na propouštění vězňů. Ten, kdo byl uvržen do žaláře, ho měl úpěnlivě prosit, aby mu pomohl. Tak jako první velké skupině, která byla odsouzena k těžkým trestům a v očekávání smrti se vroucně modlila. Když je vzývání Václava unavilo a usnuli, náhle jim v uších zacinkaly zvonky a vězením se rozlilo podivné světlo. »A najednou dřevo, jímž nohy všech byly sevřeny, ohnulo se jako luk a brzy všichni nohy své z klády vytáhli,« píše autor legendy. Václav rád lámal okovy a vyvracel dveře šatlav. Jeho záhrobní amnestie se staly tak proslavenými, že o ně podle tak řečeného Kristiána žádali i pohané a po zázračném vysvobození se obraceli na víru. Není se co divit, protože podle textu legendy svatý zrovna moc nezkoumal, jestli je někdo v arestu právem, či je nevinný. Je ovšem pravda, že se našli i tací, kteří jásání vězňů, jak jim pomohl světec, pokládali za pouhou výmluvu. Na svobodu jim pomohli uplacení strážní a Václav sloužil jen k zakrytí korupce. Autor legendy se ovšem vypořádal i s touto námitkou. »Ale poněvadž někteří lidé nevěřící tomu doporučovali, aby se jim zabránilo svobodně odejíti, protože prý nebyli vysvobozeni zázračnou mocí Boha a svatých, ale protože podplacený strážce vězení je a ještě mnohé jiné zbavil pout, bylo rozhodnuto, aby byl zkoušen božím soudem. A tak zatím co se sešel velký zástup rozličného lidu, bylo do ohně vloženo železo a do běla rozžhaveno, a když byl přiveden strážce, uložili mu, aby je v holé ruce nesl až k místu v poli vyznačeném. On nic neváhaje, nýbrž důvěřuje v zásluhy světcovy, vzal železo z ohně a daleko za cíl nesl, a kdyby mu nebyli ostatní v tom zabránili, snad by s ním byl doběhl třikrát tak daleko. Tím byla každá sebemenší pochybnost vypuzena ze srdcí všech a chválili a oslavovali Boha, že jen pro své milosrdenství a na přímluvu svého mučedníka Václava vězně ze žaláře vysvobodil.« Reputace Václava jako lamželeza byla zachráněna. Jeho svatost přetrvala, svérázná středověká metoda, jak vyvrátit podezření z korupce, nikoli. Taková moc čerstvého světce z rodu Přemyslovců zkrátka musela někoho zlákat, aby se snažil získat z ní prospěch pro sebe a své přátele. Pár lidí napadlo, že by se vyplatilo mít u sebe pro jistotu pár ostatků svatého zachránce vězňů. V případě žalářování by se hodily. »Nuže sestra jeho Přibyslava, jež pod svatým rouchem řeholnice, pokud lidské oko může usouditi, přesvatě žila, zúčastnila se takového činu, majíc za pomocníka při svém podniku kněze téhož chrámu Štěpána. Ale nějaký inkulus, zazděný poustevník, přebýval vedle chrámu, k němuž lnuli jako k člověku přesvatému a podle jeho špatné rady se toho dopustili. Zkrátka, v smluvenou noc přišli a vytáhnuvše ho ze zazdění, učinili ho účastníkem svého činu. Vykopavše pak velebné tělo, začali se svou darebností. Neboť syn toho kněze uchopil velmi nevážně čelist svatého muže a vytrhl ji. I zavinuli ji do roušky a ostatní tělo zase zahrabali. Pro sebe si pak každý z nich podržel část ostatku podle libosti a část rozdali svým přátelům.« Zlodějská skupinka osob zasvěcených církvi si však lupu příliš neužila, neboť jak předeslal autor Kristiánovy legendy: »pakli se však o to pokoušeli někteří se zlým úmyslem nebo ze ziskuchtivosti, vzápětí je stihla pomsta.« Všichni noční spiklenci brzy po svém činu zemřeli. Lze připustit, že tento amatérský pokus o obohacení se ostatky nevyšel. Nicméně středověk zná mnohem více úspěšných obchodů s tímto po staletí velmi žádaným artiklem.
Slib vyděšeného mladíka
Některé zázraky vzbuzují pochybnosti, přestože na ně přísahaly i významné církevní autority. Svědčí o tom příběh, který zapsal opat Ota, první autor slavné Zbraslavské kroniky. Podle něho mladý král Václav II. prohlédl zlé úmysly Záviše z Falkenštejna poté, co se sebevědomý šlechtic oženil s dcerou uherského krále. Z tohoto svazku se narodil syn, z čehož opat usoudil, že Záviš pro něho začal pošilhávat po vyšším postavení. Prý se dokonce rozhodl Václava II. při křtu, na který ho pozval, zavraždit. Pro tuto domněnku historici neshledali žádnou oporu v jiných pramenech a moc jí nevěří. Ctihodný Ota však potřeboval zvýšit dramatické napětí. Ve chvíli, kdy se král v ohrožení života rozhodoval, že Záviše předejde a odstraní ho, prý učinil pro cisterciáky zásadní rozhodnutí: »Sám vešel do úkrytu své ložnice a probíraje v rozvažování svém jednotlivé věci se slzami prosil Pána, aby ho milostivě zachránil z osidla lovcova a ze chřtánu lva řvoucího, a občerstven vláhou větší zbožnosti s nejupřímnějším citem slíbil, že založí klášter ke cti Boha a jeho matky Marie, blahoslavené Panny.« Když tak pěkně prosil, nešlo ho nevyslyšet. Asi koncem roku 1288 či nejpozději začátkem roku 1289 Václav II. zajal Záviše a přikázal mu navrátit jak odznaky královské moci, které si kdysi přivlastnil, tak především královské hrady. Vítkovci se do toho ani pod hrozbou, že bude Záviš popraven, nehrnuli. A tak pod Hlubokou ukončil život pyšného šlechtice katův meč. Opravdu podle Oty meč. O půl století později je v Pulkavově kronice k popravě použito přiostřeného prkna, ale kdo ví, zda i v tomto případě nejde spíš o autorovo zdůraznění potupného konce dříve tak mocného muže. Buď jak buď, Bůh svůj úkol splnil, tak byla řada na Václavovi. Ten ovšem se založením kláštera otálel, až v roce 1291 došla představitelům řádu trpělivost a vyslali ke králi deputaci na nejvyšší úrovni. Sedlecký opat Heidenreich společně s opatem »mateřského« kláštera ve Valdsasích Dětřichem důrazně žádali, aby se král rozpomněl na svůj slib. Podle kronikáře vyžadoval Heidenreich založení nového kláštera vlastně nikoli ve svém, ale Václavově zájmu: »aby ho někdo v budoucnosti nemohl obviňovat z nedbalosti, kdyby mělo být pro jeho mlčení nějak oddáleno tak spasitelné předsevzetí královo.« Spása nesnese odkladu. Václav II. ovšem věděl, že zakladatelská funkce něco stojí. Snažil se proto nasytit vlka a nepřijít přitom na mizinu. Pozval mnichy na projížďku lodí, aby jim ukázal ostrovský klášter, založený roku 999 knížetem Boleslavem II. jako třetí v zemi pro benediktiny. S jejich svolením chtěl již poněkud chátrající objekt předat ke zvelebení cisterciákům a ušetřit tak pozemky a vesnice, které by musel přiřknout zcela novému založení. Tuto fintu ovšem pasažéři na královské lodi prohlédli. Ota, jinak velebící Václava II., k obhlídce Ostrova nedaleko dnešní Davle, poznamenává: »Vždyť získává z daru skrovný prospěch Boží odplaty ten, kdo tobě nebo druhému uštědřuje pod záminkou líčené zbožnosti to, co mně bezohledně odnímá.« A tak výprava nasedla zpátky na plavidlo a jela si obhlédnout i jiné lokality. Konkrétně Zbraslav a Radotín.
Co Bůh věděl dřív než zakladatelé řádu
Pokud vyloupneme z Otova vyprávění jádro, pak je jasné, že král se zdráhal dát cisterciákům svůj oblíbený lovecký revír s mnoha statky, vinicemi, poli a loukami. O Zbraslav býval již dříve nebývalý zájem. Tento majetek kladrubského kláštera získal výměnou za jiné statky pražský biskup Jan III. S biskupstvím je zase směnil král Přemysl Otakar II. v roce 1268. Cisterciáci si uměli vybrat, co po Václavu II. požadovat. Tušili ovšem, že narazí na jeho odpor. A tak musely nastoupit zázraky. Pro jistotu jich nashromáždili hned několik. Když se vydali na Pražský hrad oznámit, které místo si pro založení kláštera vybrali, zastihli krále na modlitbách. A tehdy Bůh vyjevil nade vší pochybnost své přání: »Konečně, když opatové s proboštem vstupovali do katedrálního chrámu, náhodou začínal zpěvák po přečtení evangelia slavnostním hlasem zpívat offertorium Confirma hoc Deus (Potvrď to, Bože), tím je, třebas nevěděl o jejich příchodu, v prorocké touze utvrdil v tom, co si usmyslili.« Přestože Ota tvrdí, že král pak bez odkladu vyhověl žadatelům, ve skutečnosti se mu do toho příliš nechtělo. A tak cisterciáci museli použít těžší kalibr. Prý podle staré kroniky (která ovšem nikomu jinému nebyla a není známa) již při založení kladrubského kláštera se uvažovalo o jeho umístění na Zbraslavi, ale Bůh zázračně vyjevil zcela jiné přání. »Ale zazněl hlas z nebe jednomu tehdejšímu poustevníkovi, jehož pověst byla proslavená, a takto pravil: Vstaň, jdi ke knížeti země a mluv k němu tato slova a takto pověz: Přijímá Bůh slib tvého úmyslu, ale neschvaluje jen místo založení. Neboť Hospodin nikterak nepostupuje tobě, kníže, to místo zvané Zbraslav, k tomu účelu, abys na něm založil klášter pro mnichy řádu černých svatého Benedikta, nýbrž se toto místo ponechává pro budoucnost jiným řeholníkům jiného řádu a jména, které si Bůh zvláště vyvolil.« Tomu se říká prozřetelnost. Kladrubský klášter byl totiž založen kolem roku 1108, tedy dříve, než vůbec cisterciácký řád vznikl. Opat Ota však všechny námitky odbyl autoritou neznámého poustevníka: »Kdo tedy pochybuje, že Hospodin učinil tuto věc a tak podivuhodnou v očích našich, že ještě před počátkem řádu cisterciáckého Pán vybral a řádu cisterciáckému napřed přikázal toto místo.« Ovšem pochybovači se zřejmě našli. Nejspíš byl mezi nimi i sám král, ovšem to se jaksi do oslavného díla o zakladateli zbraslavského kláštera nehodilo, takže se další odklad přiřkl jeho nepřejícím našeptávačům. Kde nezmohly nic boží zázraky, tam absurdně podle Oty nakonec rozhodujícím způsobem zaúřadoval ďábel. Václav II. se vrátil z Moravy a vypravil se za pražským biskupem Tobiášem do Kolína, aby s ním znovu projednal únosné místo pro založení nového cisterciáckého kláštera. Tehdy si král údajně vyjel na projížďku do polí a žádal, aby za ním biskup přijel. Jenže když biskup dorazil k bráně, zřítil se před ním most. »Nad zprávou o zřícení mostu král se velmi zarazil a přičítaje sám u sebe to zřícení ďáblu, který se vždy vzpírá zbožným skutkům, nařídil, aby k němu biskup bez odkladů přijel jinou branou. Potom se král, vyslechnuv biskupa, vrátil do města a bez odkladu druhého dne spěšně odjel do Sedlce požádat o sbor mnichů.« Už by se zdálo, že je vše na dobré cestě. Jenže když mniši dorazili do Zbraslavi, dohonili je poslové právě Tobiáše a zakázali jim, aby se tady usadili. Biskupství tvrdilo, že statky patří Pražskému kostelu. Unavený Václav už nechtěl čekat na další zázraky. I když mu Zbraslav patřila jako dědictví po otci, obdaroval biskupství novými statky (listina o této »náhradě« je datována 11. srpna 1298) a cisterciáci konečně mohli zajásat, jak skvělé majetky získali. Odvděčili se svému, byť váhavému donátorovi tím, že mu také přiřkli zázrak. To prý jistý lupič v době zmatků po zavraždění posledního Přemyslovce navštívil s druhy kryptu a vysmíval se pochovanému Václavu II., že zakazoval krádeže. Teď tu tlí, zatímco oni živí si mohou loupit po libosti. Drzoun údajně vyťal políček soše mrtvého. Dřív než opustil zbraslavský klášter, stihla ho za rouhačství kletba. Náhle oslepl. Asi neslyšel, že Přemyslovci urážku svých ostatků neodpouštějí ani jako světci. Pak jejich zázraky podle legend nepomáhaly k majetku, ale trestaly.
Zaslala Jana Málková
 
Pramen: Haló noviny
Rubrika – Zrcadlo dějin
Autor – Miroslava Moučková
V kostele sv. Jakuba ve Zbraslavi je uložena lebka krále Václava II.
Na obr. nahoře vlevo vstup do kostela sv. Jakuba


Komentáře
Poslední komentář: 29.08.2006  13:06
 Datum
Jméno
Téma
 29.08.  13:06 emach
 29.08.  12:36 Jarda Zbraslav
 29.08.  07:31 emach