Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ!

V Austrálii jsem měla možnost zúčastnit se několika posledních sbohem. První se konalo v Melbourne našeho bývalého bydliště se zákazníkem Ronem.  Ron navštěvoval “George & Stella Unisex Salon”, kde jsem pracovala, k pravidelné úpravě jeho kadeří. V jeho pokročilém (80+) věku velice dbal na svoji vizáž. Najednou se dlouho neobjevil a tím pádem nastala obava co se stalo? Proč už jsme Rona v saloně dlouho neviděli? Po nějaké době přišla jeho manželka s tím, že Ron byl dlouho v nemocnici. Už je sice doma, avšak ochrnutý na půl těla po mrtvici a do salonu se nemůže dostavit. Prosila George, ať mě uvolní k nim domů Rona zkrášlit.

Chudák Ron, nemohl už ani mluvit. Bylo mi ho moc líto. Nějaký čas jsem k nim dojížděla a upravovala k jeho satisfakci jeho stále husté vlasy. Jednoho dne mně Judy telefonovala, že ruší schůzku u nich, neboť Ron už další silný záchvat mrtvice nepřežil. Chtěla, abych se dostavila na poslední rozlučku, protože prý mě měl Ron moc rád. Prosila, ať se dostavím v co nejbarevnějším oblečení. Ronův pohřeb musí být veselý, prohlásila. Ať mě prý nenapadne dostavit se v černém, jak to je zvykem. To Ron nechtěl. Chtěl, aby bylo rozloučení veselé, nikoliv chmurné, jak to obvykle bývá.

Obřad se nekonal v kostele, ani ve veřejné obřadní síni. Poslední sbohem se odehrálo přímo na hřbitově u vykopaného hrobu, kde už byla spuštěna rakev. Celou „parádu“ řídil Judy bratr, žádný veřejný pracovník. Pozůstalí se shromáždili kolem jámy v barevném, veselém oblečení včetně mě. Zírala jsem jako Alenka v říši divů. Judy měla připravený magnetofon, který vyhrával jeho oblíbené žánry a lidé na pokyn Judy tancovali, mluvili k zesnulému v rakvi. I když se odpovědi nedočkali, stále se radovali. Žili jsme v Austrálii krátkou dobu a s něčím tak zvláštním jsem se před tím nesetkala. Nejdříve jsem se tvářila vyděšeně, ale potom když jsem viděla, jak se lidé jiné národnosti, v tomto případě Australané loučí s milovanou osobou jsem se uvolnila a přála pro Rona   krásný přechod na druhý břeh do neznámá.
 
Druhý pohřeb byl opačného rázu.  Stelle zemřela maminka. V řeckém pravoslavném kostele bylo přítomno několik stovek lidí, včetně rodiny. Babička ležela v otevřené rakvi k nahlédnutí.  Rodina byla soustředěna u rakve. Najednou bylo slyšet strašný zoufalý sten. Čtyři muži museli násilím Stellu odtrhnout od mrtvého těla maminky, které Stella křečovitě svírala.
Třetí rozlučka v Synagoze byla velice decentní s doprovodem Rabiho. Vladimír seděl s muži, já s ženami a dětmi. Věnec, který jsme měli připravený, jsme museli na pokyn zanechat v autě. Na rakev jsme s ostatními házeli hlínu a kamínky. Pak se šlo na oslavu a vzpomínku zemřelé.
 
Když zemřel náš český přítel, jeho irská žena zařídila promítání z jeho pestrého života plného dobrodružství. Byla to opět příjemná rozlučka a vzpomínka na veselého krajana.
 
Smutné však rozloučení bylo po náhlém úmrtí blízké kamarádky. Byla ze života vytržena tak rychle, že to byl šok, hlavně pro rodinu, ale i blízké přátele. Její zoufalý muž odchod ze života milované ženy těžce nesl. Ani nevěděl, kolik přítomných se zúčastnilo rozlučky kamarádky, kteří ji měli rádi. Seděl v první lavici s černými brýlemi na očích. Nechtěl z nikým z přítomných žádný kontakt. Všichni byli upozorněni, že si rodina nepřeje kondolenci a po obřadu, který trval 20 min jsme museli v tichosti opustit prostory. Stalo se tak jak bylo přáním. Několik přítomných po opuštění místnosti a uzavření velkých vrat krematoria bylo zklamaných, smutných.  Takhle si rozloučení s blízkým člověkem nepředstavovali. Celé vyjukané skupině jedna z přítomných navrhla rozloučit se s nebožkou v nedaleké hospůdce i bez její truchlící rodiny. Skoro třicet se nás sešlo. Vzpomínali jsme se sklenkou šampusu, který měla kamarádka ráda na hezké časy prožité s ní. Také jsme litovali nešťastného manžela, pro kterého se odchod stal neskutečně těžkým utrpením. Každý jsme jiný a se ztrátou milujících blízkých se vyrovnáváme různě.  Jeden se raduje a pro druhého jako by už nebylo východisko. Jako by i pro něho na určitou dobu skončil život, než se vzpamatuje a posílí krásnými vzpomínkami na milovanou osobu.
 
Jana Gottwaldová
* * *


Komentáře
Poslední komentář: 02.11.2024  16:20
 Datum
Jméno
Téma
 02.11.  16:20 Von
 02.11.  14:17 Jaroslava