Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde jako já po osamělé cestě, pozdravím. Nutká mě k tomu myšlenka, že potkávám člověka. Možná je to dlouhotrvající nápovědou mé maminky, která zdravila každého, koho potkala.
Samozřejmě, že zdravím jen ty, které nějak znám. Na těch cestách, mně připadá nemožné minout někoho, kdo jako já jde uprostřed lesa nebo krajiny sám. Pozdravím klidně i ty, kteří jsou o mnoho let mladší než já. Neberu to jako ponížení. Pouze pozdravem oznamuji: „Hej, jsme na světě, známe své tváře, a tak ti přeju hezkej den.“
Těch, kteří vcházejí do barů, restaurací, čekáren bez pozdravu, je také dost. Mlčí! Buď mají starosti, nebo jsou nabubřelí, a trochu hloupí. Včera jsem omylem pozdravil ve vagónu metra. Hodně zvučně.
Jeden mladý muž udiveně a hlasitě pronesl: „Vole, zdravit v metru, to jsem ještě nezažil!“
Jeho kamarád doplnil: „Pán se vrací ze sanatoria na sobotu domů!“ Možná měli pravdu!
Zdravení je intimní záležitostí a někdo nechce být otravován cizí osobou. Někdy moje společenská snaha dopadne nepochopitelně.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem jednu paní, kterou potkávám v trafice.
„A proč myslíte, že je dnešní den dobrej?“ zeptala se znechuceně. „Za chvíli mi budou trhat stoličku!“