Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Sága rodu Nedvědů (1/2)

Penzijní věk jsem přivítala s radostí, že můžu dělat cokoli jiného, ​​než co jsem konala dosud

Narodila jsem se dne 14. prosince roku 1935, v den, kdy prezident Masaryk abdikoval na svou funkci. Mým rodištěm je městečko Zlonice poblíž královského města Slaný. Zlonice v době mého mládí byly soběstačným a spořádaným místem pro život po všech stránkách. Rodiče Karel a Olga Nedvědovi se ve Zlonicích občansky i kulturně uplatňovali. Ve Zlonicích jsem také navštěvovala základní školu, gymnázium pak ve Slaném.

Na gymnazijní studia vzpomínala paní Olga v článku 350 let trvání gymnázia v královském městě Slaný, vydaném 27. 6. 2008. V září roku 1947 jsem začala navštěvovat primu slánského gymnázia, ale již v nešťastném roce 1948 ‚dědek Nejedlejch' přišel na to, že všichni jsme si rovni, a poslal nás zpět do tehdy měšťanských škol - první čtyři třídy gymnázia, prima, sekunda, tercie a kvarta, byly zrušeny. Uplynuly tři roky a přihlásila jsem se do bývalé páté třídy, do kvinty. Absolvovala jsem tedy kvintu a sextu a přišla další pohroma. Gymnázia byla zrušena vůbec a nastolená jednotná jedenáctiletá střední škola. A aby se s tímto zdokonalováním neotálelo, třída před námi absolvovala oktávu během dvou měsíců prázdnin a zralosti dělali v září, když jsme během jednoho školního roku museli stihnout učivo septimy i oktávy. Stalo se a naše maturita se přiblížila jako ní příprava tradičního fotoalba. Bylo pěkné a dali jsme si na něj jak patří záležet. Protože jsme nesouhlasili s novým názvem starého gymnázia, do záhlaví tabla jsme dali název Gymnázium Václava Beneše Třebízského. To ale neušlo bdělému oku tehdejšího ředitele školy, tablo bylo odstraněno, a jak se zdá, i zničeno. A někteří z nás mohli být ještě rádi, že maturitní zkoušku mohli vůbec složit. To byly časy!“

 
  

„Vysokou školou zemědělskou jsem úspěšně absolvovala v Praze. Moje první manželství trvalo jen čtyři roky, narodil se mi z něho syn Michal. Až ve dv aačtyřiceti letech jsem se vdala podruhé; mým manželem byl veterinární lékař Josef Janíček. Žili jsme spolu třicet let, když zemřel. Teď žiju sama, je mi 88 let a vrátila jsem se do svého rodiště. Mám-li vzpomenout na bratry Jana a Karla Nedvědovy, začnu od   Adama. Zloničtí Nedvědi mají písemně doložen rodokmen od roku 1609 z Nového Strašecí. Jejich předkové byli držiteli chalupy a pozemků v Rynholci č. 66 od roku 1716 po téměř tři sta let. Otec obou bratrů, Jan Nedvěd se v této chalupě narodil jako prvorozený, ale pro neshody se svým otcem odešel po vyplacení dědického podílu a chalupu převzal jeho mladší bratr Antonín.
 
  

Tento můj dědeček Jan se roku 1890 oženil s Marií Benešovou, žili tehdy v Kvílicích a tam se také roku 1893 narodil můj strýc Jan. Babička porodila celkem sedm dětí, ale jen tři dožily dospělého věku. Kromě Jana ještě dcera Anna a jako nejmladší se narodil roku 1904 syn Karel, můj tatínek. To už v Lisovicích, kde dědeček s babičkou koupili domek.

V té době byl dědeček zaměstnán u firmy Jerry ve Zlonicích jako nákupčí dřeva, a jezdil tak všude, hlavně na Slovensku. Dědeček s babičkou žili v Lisovicích až do roku 1925, kdy je vzal k sobě na vejminek do Zlonic strýc Jan. V té době začal Jan podnikat a svou firmu založil a dále rozvíjel ve Zlonicích Na Aleji.  

Co tomu předcházelo? Z první světové války, do které byl Jan Nedvěd povolán, jeho vnučky dodnes uchovávají fotografie fešáckého oficíra a lístky vojenské pošty na adresu jeho milované Libuše Hájkové, dcery řídícího učitele z Ledčic. Na jedné z fotografií je vlastnoručně podepsán jako Feldwebel Nedvěd. A ty lístky pro jeho Libuši jsou psány dokonalým kaligrafickým písmem a jsou velmi vroucné.

Rodiče Libuše Hájkové byli českobratrského vyznání a ke svatbě, která se konala v roce 1920, dali svolení pod podmínkou, že i Jan na tuto víru přestoupí. To se stalo a strýc respektoval svůj slib do té míry, že dal takto pokřtít i své tři dcery.

 

Traduje se, že jeho Libuše přinesla do manželství velké věno díky tomu, že její rodiče prodali množství polností. To umožňuje strýci založit záhy stavební firmu. Vyučil se řemeslu stavařskému a tesařskému, o další oficiální odborné vzdělání neusiloval, ale celý život se pilně a zaujetím vzdělával sám. Je dobré si uvědomit, že jsem vypracoval na váženého stavitele, bez jeho firmy se neobešla žádná prvorepubliková stavba nejen ve Zlonicích, ale ani v širokém okolí. Šlo jednak o velké projekty, jako byla například budova zlonické záložny či mateřské školy, nebo hospodářského družstva, obecního domu pro obecního zaměstnance a další. Dodnes jsou k vidění funkcionalistické vily, trvale elegantní, včetně jeho vlastní rodinné vily v areálu firmy, dnes bohužel znehodnocené neuváženou přestavbou nového majitele. Jan Nedvěd jako šéf firmy měl přirozenou autoritu u svých zaměstnanců, vychoval více jak stovku učňů a všichni, pokud ještě žijí, na něhož vzpomínají s uznáním a úctou. Podobnou autoritu vzbudil strýc všude. Dodnes, když kamkoliv přijdu, vždy se najde člověk, který žije v domě jeho postaveném či ho pamatuje i z občanského styku. A vždy slyším – jo, pan Nedvěd, to byl někdo.
 

Na jeho osud je možné dokumentovat zhovadilost komunistického režimu: jeho rodina žila skromně, vše obětoval firmě, dal dobrou práci mnoha lidem, zanechal dílo po sobě úctyhodné. A přece byl sražen na kolena, firmy zbaven, a tak zanikla jedna výborná tradice, která se mohla dál pokračovat.

Jan Nedvěd snad nejvíce proslulý jako znalec historických objektů, od zvoničky v polích až třeba po slánské radnici. Citlivě, zkušeným způsobem, uvedl ve Zlonicích znovu do života obce bývalého Kinského špitál jako trvalé kulturní centrum s hlavním zaměřením na Památník Antonína Dvořáka. Existuje projekt restaurace zlonického zámku, kde chtěl obnovit někdejší arkády v jeho nádvoří, ale to už změna poměrů nedovolila.

Vrchol jeho záchranářského úsilí o zachování stavebních památek v širokém okolí se stal ovšem dnes známý Třebízský skanzen. Národopisné muzeum v Třebízi bylo veřejnosti zpřístupněno v roce 1975 jako součást Vlastivědného muzea ve Slaném.

Uprostřed třebízské návsi se zachoval rybníček, v jeho sousedství barokní kostelík sv. Martina z roku 1754. Poblíž kostela malá zvonička se zvonkem s datací 1932, výklenková barokní kaplička Nejsvětější Trojice z 18. století. Její součástí je kašna, kam přitéká voda z ‚třebízské studánky', známá z pověstí V. Beneše Třebízského jako Královka. Na návsi se nachází Cífkův statek č. p. 1 z konce 16. století a Šubrtův statek č. p. 2 s obytným stavením ze začátku 19. století. Počátkem 19. století byla u některých statků stavěna obydlí pro výměnkáře. K nim patří chalupa č. p. 63 a ševcovna. Z poloviny 18. století se v původním stavu zachoval rodný dům Václava Beneše Třebízského č.p. p. 19.

 
Cífkův statek Třebíz

„Regionální slánské muzeum pod tehdejším vedením paní Boženky Frankové má o tom dokonalou dokumentaci a díky osobní účasti i dalších spolupracovníků bude jistě zaznamenáno toto vzácné svědectví.“

Pokračování zítra...

 
Olga Janíčková
* * *
Fotografie z rodinného archívu Olgy Janíčkové

Zobrazit všechny články autorky
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 08.10.2023  22:23
 Datum
Jméno
Téma
 08.10.  22:23 Přemek
 08.10.  20:25 olga janíčková
 08.10.  15:07 zdenekj
 08.10.  12:08 KarlaA
 08.10.  10:45 Von
 08.10.  10:29 Vesuviana
 08.10.  09:56 Zdenka
 08.10.  08:27 EvaP