Prozraď mi zrcadlo, jaká jsem Chtěli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedinečnou příležitost. Pohlédněte do své duše, a tak nějak ji vyzpovídejte.
Je to určitě výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto případě možné utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, že tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, že prostor není omezen ani místem ani časem. A tak se ptejte zrcadla a přinuťte ho vyprávět…
Těšíme se!
Václav a Ludmila
* * *
Jana Babánková povoláním lékařka (pediatr)
Zrcadlo: Hej ty, kudrnatá, počkej! Tebe už jsem tady vidělo víckrát. Pojď si pokecat, než se ta Tereza vrátí. Jana: To jsem se lekla! Mluvící zrcadlo? Jen si umyju ruce. Občas se tady objevím, ale na setkání s tebou si moc nepamatuju. Neber si to osobně, ale takovým jako ty se spíš vyhýbám a vyhledám je jen v případě nutnosti. I v tělocvičně se před tvým bráchou schovávám za reproduktor. Mám totiž tu smůlu, že pořád dobře vidím a ta podívaná už není nic moc.
Z: Všechny ženský přede mnou stráví hodiny, natřásají se, zatahují břicho. A ty ne? J: No ráno teda před zrcadlo musím, hlavně když jdu mezi lidi, ale na to stačí jen varianta v koupelně. Trochu se musím „vylepšit“, i když to teda už moc nejde.
Z: Nemůžeš být tak stará, když, jak říkáš, chodíš do tělocvičny. Nebo tam jen chodíš uklízet?
J: No, věkem jsem spíš uklízečka se smetákem. Ale zatím díky Terezce, si chodím při jejím cvičení v té naší bandě uklidit hlavně ve své hlavě. Není to brnkačka, dostáváme dost do těla, ale hlava se ti krásně vyčistí. Tělo už sice leckde bolí, ale drží pohromadě. Už kdysi pan Tyrš říkal: Ve zdravém těle zdravý duch. Však se také všemožně snažím tuhle myšlenku podsouvat i dnešní mladé generaci rodičů a dětí, kteří chodí ke mně do ordinace. Je to jedna ze součástí mé práce. To by ses divilo, kolik dětí má v současné době psychické problémy spojené se svou váhou. Přibývá anorexií, ale i naopak tlouštíků. Většinu těch dětí znám od miminka a tak mně není jedno, co se s nimi děje.
Z: Tak to počkat! Pěkně popořádku. Já jsem zrcadlo z bazaru, něco už pamatuju. Takže jestli myslíš Miroslava Tyrše, autora českého tělocvičného názvosloví a jednoho ze zakladatelů Sokola, je ti aspoň 140 let. J: Myslím, že jako zrcadlo z bazaru dobře víš, že některé výroky osobností jsou pravdivé i po mnoha letech. A nemusíš si s těmi lidmi podat ruku.
Z: Dobře to zkoušíš zamluvit. Však já z tebe ten věk vytáhnu. O jaké ordinaci to mluvíš? Psychické problémy, děti, rodiče? Ty jsi psychiatr? J: Někdy to tak vypadá, ale jsem pediatr.
Z: Jo tak! Takže ty jsi lékař a staráš se o zdraví dětí! A proč zrovna pediatr, to ti někdo poradil? Psychiatrie by ti taky slušela. J: Byla to šťastná náhoda. Chtěla jsem původně na přírodovědnou fakultu, ale nevzali mně. Tak jsem šla pracovat na dětské oddělení do Motola. Jako pomocná síla a holka pro všechno jsem prošla několik oddělení. Tam jsem se zamilovala do pediatrie a po roce začala studovat na Fakultě dětského lékařství. A je to moje láska na celý život.
Z: Jak já to vidím, od psychiatrie to není zas tak daleko. Léčit děti přece musí být náročné. Obzvlášť v současné době. Některé děti se mi kolikrát nevejdou ani do záběru, jak jsou, ehm, prostorově výraznější. Nebo to tak bylo vždycky? J: Náročné to je někdy víc s rodiči než s dětmi. Chce to spoustu trpělivosti a musíš pořád mluvit a vysvětlovat. Občas se z ordinace ozývají zvuky jako ze středověké mučírny, když ráno odebíráme krev. To bys neřeklo, jakou mají ti cvrčci sílu a jak dokážou bojovat. Tady většinou žádná slova nepomohou. Ale když takového malého bojovníka nabereš na první dobrou, je to bezvadný pocit. Často se i hodně nasmějeme. S malými mudrlanty, co vymyslí nevymyslitelné nebo naopak s puberťáky a jejich specifickým slovníkem. Jindy je tam zase trochu smutno, třeba právě proto, že těch prostorově výraznějších dětí, jak říkáš, stále přibývá. A bojovat s tímhle problémem se někdy podobá boji s větrnými mlýny.
Z: A proč jich přibývá? J: Na tohle ti neodpovím. Jednou větou to nejde a tolik času nemáme. A vůbec. Jsi sice bazarové, ale tak trochu kouzelné ne? A taky už něco pamatuješ. Odpovíš si samo.
Z: Tyhle tvoje diplomatické kličky. Jsou líné ty současné děti, co kolem toho budeme chodit po špičkách. A taky mi připadá, jako by pohasly. Pamatuju doby, kdy měly děti ještě takové radostné plamínky v očích. Pamatuješ? J: Všechny se s těmi plamínky narodí. A dál už je to trochu na nich a hodně na rodičích. Rodiče jsou dneska často líní i přečíst jim na noc pohádku, natož aby s nimi hráli na honěnou. Radši je posadí k mobilu. Hlavně ti, kteří vypadají podobně jako jejich děti. Populace tloustne celá. A zkus potom vykládat o rizicích nadváhy a možnostech, jak to řešit. Koukají zle. Žádné řešení tady totiž není zadarmo. Musí se nad tím přemýšlet a stojí to i námahu a ta leckdy bolí.
Tohle sama dobře vím. Jako malá jsem byla pěkně kulatá. Ve škole mi říkali „machna“. Hrůza! Když jsem to chtěla změnit, nebojovala jsem jen sama se sebou, ale taky s mámou, a to bylo fakt těžký.
Takže rodiče to musí pochopit a uchopit. A co myslíš – slyším většinou jen, proč to nejde. Ale jsou i výjimky, kdy se to daří a to je pak velká radost. Proto vím, že ta moje snaha má smysl.
Z: Když máš tu práci tak ráda, proč ji děláš jen občas? J: Tak ty prostě nedáš pokoj, viď?! No tak dobře, je mi 69 let, takže už jsem jen pracující důchodce. Ordinaci jsem předala mladší kolegyni.
Z: Jo tak, důchodce! Tak to teď nevíš, co s časem, že? J: To bych neřekla. Volný čas co mám, když nejsem v ordinaci, se nějak rozdělil mezi vnoučata, mamku a taky, když to jde, ambulanci pro ukrajinské děti v Motole. Takže žádná nuda. Řekla bych, že skoro stejná nestíhačka jako dřív. Když potřebuju udělat něco navíc, tak zbývají večery prodloužené o pár hodin do noci. Pořád slyším ze všech stran: Že už se na tu práci nevykašleš. Nejde to. Měla bych pak pocit, že už je mě jenom polovic.
Z: Hm, tak jednu taky takovou tu mám každé ráno před sebou s kruhama pod očima z nevyspání. J: Pravda, tohle máme s Terezkou stejně. Obě máme rády výzvy, které nás tak trochu popohání dopředu a cíle, kterých je potřeba dosáhnout. Často na to je omezený čas a den má stále jen 24 hodin.
Z: Tohle nechápu, za čím se pořád ženete, je to vždycky tak důležité? J: Pro mě ano, jen ty aktivity se mění v čase. Teď je trochu víc času na ruční práce pro potěšení svoje, ale hlavně těch druhých. U toho vydržím do noci. Často ale také trávím večery v kuchyni u sporáku. Vařím a peču ráda. Většinou toho je víc, než sníme, i když vozím jídlo mamce. Ale strávníci se vždycky najdou v rodině nebo i kousek vedle. Dřív to bylo trochu jiné. Práce na celý úvazek a k tomu služby. Doma jsme tenkrát ještě byli čtyři. Manžel jako lékař také sloužil. Někdy jsme se o ty holky jen taktak vystřídali. A k tomu semináře, studium. To pak byly i ty dlouhé večery krátké, ale šlo to, protože muselo. Jediný, co teď při pohledu nazpět vidím a je mi to tak trochu líto, že jsem na ty moje holky neměla víc času. Ale tím pádem taky nebyl čas je moc rozmazlit. Byly dost samostatné ve škole, i co se pak studií týkalo. A já se jen snažila, aby ten mamahotel fungoval.
Z: O jakém tvém studiu mluvíš, když už jsi měla hotovo? J: Tohle v medicíně neplatí. Učíš se celý život. A já si k tomu ještě přihodila studium homeopatické a fyziologické regulační medicíny (FRM).
Z: Co to je? Nic mi to neříká.
J: Tak ti to krátce vysvětlím. Homeopatie je léčba podobného podobným. Její zakladatel pan Samuel Hanneman si všímal, že dostane-li se určitá přírodní látka do těla, vyvolá specifickou reakci. Třeba bodnutí včelou vyvolá otok, zarudnutí, bolest a svědění. On ale přišel na to, že když se ten včelí jed mnohonásobně speciálně naředí a podává v těchto miniaturních dávkách, tak u stejných příznaků, působí jako lék. U FRM je to podobné, jen se tam více využívají látky tělu vlastní – hormony a cytokiny. Takže žádná chemie, jen přírodní látky. Tohle mně hodně oslovilo, chtěla jsem se to naučit. Vypadá to jednoduše, ale zdání klame. Trvalo několik let, než jsem prošla všemi kurzy a naučila se alespoň to základní pro běžnou praxi. Dá se říct, že jako s doplňkem klasické léčby mám s touhle terapií dobrou zkušenost.
Z: Učit se tohle tě ale nikdo nenutil ne? J: Nenutil, je to něco navíc. Mně ale to „něco navíc“ vždycky lákalo. Umět nebo udělat něco navíc. Proto jsem třeba jako jedna z prvních začala s prací školitele. Za ty roky mi pak prošlo ordinací hodně mediků i lékařů v postgraduálu. To jsem měla ráda a bylo to myslím obohacující pro obě strany. Proto jsem v covidové době chodila pravidelně do očkovacích center a teď stále ještě na UA point pro děti v Motole. Nejsou lidi na tuhle práci, tak mně to nedá úplně přestat. Když můžeš tak musíš, to mi říkal můj táta.
Z: A nejsi třeba už unavená ve tvém věku?
J: Tak to mám za to, že jsem ti prozradila svůj věk. Už jsem o tobě slyšela, že jsi netaktní zrcadlo. Takže takhle: Moje kolegyně si mě dobírají, že jsem přerostlý ADHD – to je syndrom psychomotorického neklidu - jen pro tvou informaci. Je to jako když máš v sobě takový motor, starý dobrý čtyřválec. Ráno se nastartuje a popohání tě neustále k nějaké činnosti. Je fakt, že někdy už to v něm trochu zaskřípe a jede pak jen na tři válce. To mě jasně zpomalí, ale nezastaví. S opravou mi většinou pomohou lidi, které mám kolem sebe a říká se jim kamarádky. Zatím se ty generálky vždycky povedly. Jak dlouho ještě bude takhle šlapat, než mu definitivně dojde šťáva, to se uvidí. Snažím se ji pravidelně doplňovat z různých zdrojů, co mi život nabízí a zatím mám stále z čeho čerpat, víš!
Z: Tak jo. A proč vlastně teď stojíš před Tereziným zrcadlem?
J: Přišla jsem za kamarádkou, kterou ty tak dobře znáš. A myslím, že se vrací. Tak končím s tímhle interview a jdu za ní na kafe. A taky musíme vybrat nový lezecký batoh.
Z: Cože lezecký? To je nová výbava pediatrů? J: No jasně, ale nepovinná. Tu si pořídí jen pediatr v důchodu, který si se svou kamarádkou horolezkyní a horským vůdcem zkusí v Tatrách poprvé vylézt na kopec. A když to zvládne, tak si druhý den dá rovnou Gerlach. Krása!!! Poprvé v životě koukáš na svět tak trochu „z patra“. Tak abych to úplně nezapomněla, zkusím si to příští rok zopakovat, ale neřeknu kam to bude. Ani zvědavý zrcadlo nemusí vědět všechno.