Obyčejný chléb s máslem Pes je zvíře a v tom je taková nějaká jistota.
Lidské city jsou takové nestálé…
Lásku, jakou umí projevit pes,
vám žádný člověk dát nedokáže.
Vlastimil Brodský
Každé ráno potkávám nádherného psa, který venčí svého páníčka. Táhne ho za sebou. Smýká chudákem starým po chodníku a páníček neustále hovoří: „To víš, Alberte, projdeme to ještě aspoň dvakrát, vždyť já, brachu, vím, že si chodíš zaběhat, ale nemůžu tě pustit. Vyhláška, víš! To by mne zase pokutovali a na to já, brachu, nemám!“ Když to slyším, usmívám se, protože vím, že ne vyhláška, ale temperament psa brání pánovi pustit ho z vodítka. Starý pán se usmívá, v jedné ruce vodítko, na jehož konci je jeho všechno a v druhé ruce igelitový pytlík. Delší dobu jsem dumala, co v té igelitce v půl sedmé ráno nese. Až jsem to odhalila. Chléb s máslem, obyčejný chléb s máslem. „Alberte, chceš papání? Tak počkej, za rohem si dáme snídani!“ Albert strká čumák do igelitky tak úpěnlivě, že se pán poddává, vytahuje chléb a láme na půl. Ta jedna půlka mizí v tom ohaři okamžitě, tu druhou pán žmoulá, ale Albert ví, že po několika výskocích a přesně nacvičeném zaskučením, bude také jeho.
Ráda je pozoruji. Souhra dvou osamělých živočichů, dvou navzájem se potřebujících tvorů. A vím, že hodinu vycházky, její směr i rychlost určuje Albert. Když jsem už ani jednoho delší dobu neviděla, bylo mi to divné, byli přesní jako autobus, někdy i přesnější.
Jednou jsem otevřela místní tisk a v rubrice „Útulek pro psy nabízí“ se na mne dívaly smutné oči Alberta. Vyjadřovaly smutek, zoufalství a dívaly se přímo na mne, vyčítavě. Vytočila jsem číslo útulku a ptala se na toho psa. „Jo, paní, toho jsme našli, jak zoufale pobíhá po městě. Vždycky nastoupil do autobusu, po několika zastávkách zase vystoupil a takhle jezdil asi několik dnů, než jsme ho odchytili. Neměl známku, byl bez vodítka. Čekáme, zda se o něho někdo přihlásí, ale pokud to nebude do měsíce, dáme vám ho k dispozici. Je zdravý, očkovaný, prošel veterinární prohlídkou, jen je smutný a nežere. Chcete ho?“
Nastalo pátrání veskrze detektivní a úspěšné. Vyptávala jsem se lidi v okolí, sousedů a zjistila jsem, že starý pán se jmenuje Lukášek, je po mrtvičce v nemocnici, a skutečně nikoho neměl, jen toho psa. Vydala jsem se do nemocnice v naději, že pána potěším. Moc nemluvil, těžko formuloval slova, ale jedno bylo zřetelné „Albert!“ Sestřičky netušily, kdo je Albert, já ano.
Než se pán Lukášek uzdravil, vzala jsem si Alberta k sobě. Nebylo to jednoduché. Odmítal stravu, ani na chléb s máslem jsem ho nenalákala. Podíval se, pak položil hlavu na tlapky a koukal do prázdna s čumákem nasměrovaným ke dveřím. Zašla jsem opět do nemocnice, panu Lukáškovi se dařilo už lépe a měl radost, když se dověděl, že mám Alberta doma. Uprosit personál a přivést psa do nemocnice se mi nepodařilo, ale pak jsem dostala nápad. Požádala jsem pan Lukáška, aby mi dal svůj kabát. Doma jsem z něho udělala pelíšek a Albert se mohl zbláznit radostí, ležel na něm pořád, nechal se jen krátce vyvenčit, a když jsem použila metodu pana Lukáška a mluvila jsem a mluvila, začal i žrát.
Po pár týdnech se pan Lukášek vrátil domů. „Domů“ se vrátil i Albert, a ten den jsem viděla dvě šťastné bytosti.
Nyní jsem jejich kamarádka, i když pan Lukášek říká, že jsem jejich rodina. Albert? Tomu nosím každé ráno chléb s máslem. Oba už čekají a věru nevím, z kterých očí je ke mně vysíláno víc lásky. Největší radost a největší štěstí však cítím já, když jdu ráno do práce a vidím, jak Albert vleče starého pána už ne křížem krážem ale rovnou a přímo ke mně. Pan Lukášek opět vlaje za psem, ale Albert viditelně zvolnil tempo. Ví, že páníček potřebuje klidnější pohyb a už ho za sebou netáhne jako padák. Po pár metrech se vždy otočí a kontroluje, zda mu jeho páníček stačí. Stačí a opět něco brebentí na psa, a já už dnes vím, že mu Albert rozumí. I já jsem něco pochopila a moc bych jim chtěla poděkovat za nádherný pocit, který v sobě mám.