Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak mne Ferda zachránil před zblázněním

Zahrádku mám malou, dokonce tak malou, že kamarádi pyšnící se rozlehlými pozemky s opovržením tvrdí, že když plivnu, mám zalito. Ale je moje a mám ji rád. Proto mě velmi rozhněvá, když mi ji někdo pomlouvá, natož aby mi na ni ve zlém sáhnul.

Nejšťastnější jsem, když vypukne jaro. Všechno začíná růst a dokonce kvést – to je nádhera!

Už od konce února seju do okenních plastových urychlovačů semínka, povytahuji očima rašící rostlinky, v březnu je pikýruju do kontejnerků ve skleníku, aby byla sadba připravená na duben k výsadbě.

V polovině dubna jsem ze skleníku přestěhoval ven, aby se otužily, nádherně předpěstované afrikány. Abych se vyjádřil odborně – aksamitníky. Od drobounce zářivě žlutě kvetoucích, přes ty, co mají květy ve tvaru žlutooranžového žíhaného tureckého turbanu, až po tři čtvrti metru v květu vysoké exempláře s obrovskými citronově žlutými květy. Celkem kolem sto padesáti sazenic. Ještě večer jsem potěšil srdce zahrádkáře pohledem na záplavu rostlin, na jejichž vrcholcích už se chystají rozpukat poupata.

Ráno však moje srdce mohlo puknout žalem. Na žalostných zbytcích mých nádherných afrikánů hodovaly dvě desítky rezavých plžů. Zdecimovali skoro všechno, protože ožírali jen měkounké lístečky na vrcholech. O existenci plzáka španělského jsem samozřejmě z tisku i vyprávění známých věděl, mé zahrádce se však doposud vyhýbali. V nejhorším případě jsem po deštivé noci sebral jednoho či dva, čemuž jsem nevěnoval větší pozornost. Teď však byla situace vážná.

Prostudoval jsem na internetu všechna odborná pojednání, navštívil drogerii a zakoupil modré granulky. Po záhonech jsem rozmístil prkénka, pod která jsem granulky nasypal. Tak je to prý nejúčinnější – slizáci pod ně zalezou, aby se skryli před slunečním žárem a na té chemické lahůdce hodují tak dlouho, než chcípnou. A protože jsou to kanibalové, požírají kontaminované mrtvolky a otráví se i z nich.

Záhy jsem se ale přesvědčil, že ty plazící se bestie vůbec netouží po tom, aby zalezly pod moje prkýnka. Zato se, když už nebyly k dispozici aksamitníky, které sice páchnou, ale jim chutnají ze všeho nejvíc, pustily do nasázeného salátu a nepohrdly ani kedlubnami a cíniemi. Moje pěstěná zahrádka začala pustnout a mě se zmocňovalo šílenství.

Pak ale zasáhl osud, či přišlo boží vnuknutí, každý tomu říká jinak.

Vracel jsem se domů autem pozdě večer, když náhle světlomety olízly uprostřed silnice tmavou kuličku. Tak tak jsem se vyhnul. Zastavil jsem a nebohého ježka chtěl odnést do přilehlého lesíka, ale rozmyslel jsem si to. Opatrně jsem ho uložil do skládací plastové přepravky, kterou vozím v kufru „pro strýčka Příhodu“.

„Zachránil jsem ti život, ty zase na oplátku musíš zachránit mě před zblázněním,“ povídám bodlináčovi, jenž vystrčil čumáček.

Doma jsem přistavil ke kompostu starou dřevěnou bedničku, vystlal ji slámou, přikryl kusem plechu, udělal k ní chodbičku z kusu kanalizační trubky a dovnitř zasunul misku s vařenou rýží.
Když jsem druhý den nadzvedl plechovou stříšku, s radostí jsem mohl konstatovat, že se Ferda, jak jsem ježoura pokřtil, zabydlel.

Večer, když skončil v televizi seriál, šla manželka vynést koš do popelnice. „Za zahrádky se ozývají zvláštní zvuky!“ oznámila mi, když se vrátila. „Jako když tam někdo chodí a mlaská.“ Oba, vyzbrojeni baterkou, se spěcháme podívat na toho vetřelce.

Žádný vetřelec! Ferda to byl! A pochutnával si na vylézajících plzácích a vůbec mu nevadilo, že neumí španělsky.

Aby mu nebylo smutno, přinesl jsem mu asi po dvou týdnech ještě kamaráda – Honzu. Mlaskali ve dvou.

 

Po zjištění, že už jsou nově vypěstované afrikány v pořádku, ani okurkové sazenice nemám okousané, začal jsem ježečky přikrmovat. Udělali svoji práci, ať se mají dobře. Po čase se ukázalo, že Honza je Jana, narodili se jim tři malinkatí ježečci.
 
Jan Řehounek
* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 24.05.2023  20:26
 Datum
Jméno
Téma
 24.05.  20:26 Von
 24.05.  18:52 Jaroslava
 24.05.  15:41 Vesuviana
 24.05.  06:32 Přemek
 24.05.  03:23 Ivan