Zbytečné a naivní jsou myšlenky, které se neúprosným krokem přibližují ke Sběrně zbytečností. Sebeobdiv, ješitnost, pýcha, touha po bohatství pozemském. Stáří stává se nebezpečným útesem, který nedává šanci novým lodím. A ďábel našeptává: „Využij, urvi, získej, ochutnej, máš málo času!“
A pokoutní dáma POLITIKA se neptá: „Co umíš, co jsi dokázal, jaký jsi člověk?“ Naopak radí: „Je vhodné se usmívat, tvářit sebevědomě, být loajální, servilní a nikdy se neptat, kde je pravda. Neukazuj srdce na dlani. Odepsali by tě ti, kteří sami sobě dokazují, že nejsou slabí.“
A tak si vážím těch několika, kteří stárnou a do chodu tohoto světa nemluví. Oni totiž vědí, že hloupost je nenapravitelná.
Jdou dál se svými sny a pozorují biograf, který se celá tisíciletí nemění. Pouze auta místo koní, šaty místo kůží, paneláky místo chýší.
A ti, co se rvou dál? Za svobodu, za spravedlnost, za lásku? Proč je zapotřebí hrdinů? Proč je špatnost uvelebena v nás i v těch, kteří se nazývají vyvolenými? Vzdát se? Nikoli! Jít a žít nepřetržitě jako hvězdy na nebi.
Uprostřed špíny věřit v čisté prameny.
Venku začalo sněžit.
Škoda, že v našem sídlišti nepostavili kostel. Chtěl bych slyšet zvony.
Hladím psíka. Pak, že člověk nemá přátele. Ví vůbec, že nastal nový rok?