Hned po Barboře se v minulosti konával Mikulášský jarmark. Pekaři na něm prodávali perníky nebo marcipány tvarované do podoby Mikulášů, čertů, andělů, nemluvňat, koníků a dalších zvířátek. K tradičním artiklům patřily i figurky čertů ze sušených švestek, zdobené metly, řetězy ze sušeného ovoce. V některých místech se pekly tzv. vrkoče - věnce z kynutého těsta se zapíchnutými špejlemi, nahoře svázanými, s navlečeným sušeným ovocem a dalšími pamlsky. K mání byly i dřevěné hračky, drobnosti z keramiky, panenky, papírové betlémy. Hospodyně si doplňovaly zásoby všeho potřebného pro předvánoční kuchtění a pečení, především koření, ale mnohdy i pro celoroční chod domácnosti, například kuchyňský inventář. Mezi boudami prodejců se samozřejmě provozovalo i loutkové divadlo, hráli potulní muzikanti, vystupovali kejklíři.
V domácnostech se začaly péct medové perníky, aby se do Vánoc rozležely. "Z cukroví se pekly hlavně syrobánky, t. j. těsto z řepného syrobu, z kterého se formičkou vykrajovaly různé tvary a natíraly se bílkem,” vzpomínal na lahůdku svého dětství pan Ladislav Šmejkal z Kamenného Zboží u Nymburka (nar. 1910). O dva roky starší pan Jan Mocek z Nových Zámků u Křince doplňuje informaci: “Řepný syrob se hnětl s černou moukou zvanou husovka a na té dobrotě si mohl člověk zuby vylámat.” Teprve na začátku dvacátého století se začalo připravovat vánoční cukroví, například zázvorky, pracinky, sušenky ze škvarkového těsta, sněhové hubinky...
V předvečer 6. prosince, svátku svatého Mikuláše, navštěvuje domácnosti postava tohoto světce v biskupské mitře, ornátu a s berlou v ruce, s bílým vousem, v doprovodu anděla a čerta, v minulosti i dalších maškar. Mikuláš míval krátký proslov k hospodáři, aby dobře pečoval o děti a ty pak za odříkání modlitbičky dostaly odměnu - křížaly, perník, oříšky a drobné dárky. Kde nechodil Mikuláš, odbývala se nadílka do punčochy dávané za okno. Děti dostávají podle zásluh - ten sladkosti a pamlsky, onen uhlí, brambory a řepu.
V Čechách se na sv. Mikuláše ve středověku pořádaly velkolepé průvody žáků a učitelů, které představovaly biskupa a jeho družinu. Proti hlučnému slavení však vystupovala církev, a tak ho v roce 1499 rektoři pražské univerzity zapověděli. Zákaz se ale nedodržoval. V latinském spisu Aubana - Bohema, vydaného v roce 1579, se dočteme: „Na den pak sv. Mikuláše mládenečkové, kteříž pro učení do škol chodí, mezi sebou tři vyvolují: jednoho, kterýžby biskupem, a dva, kteřížby kaplané byli. Ten toho dne ode všeho houfu žákovstva do kostela slavně uveden jsa, při službě Boží v koruně biskupské na vyšším místě sedí: kterážto služebnost, když se dokoná, s vybranými k tomu duom od domu chodí a zpívajíc, peníze shromažďuje.”
Průvody se pak postupně změnily v obchůzku Mikuláše se skromnějším průvodem po domech.
Mikuláš je symbolem dobra, čerti, smrtky, mouřeníni měli postrašit. Anděl měl za úkol zvonění, případně chlácholení vystrašené drobotiny.
Svatý Mikuláš patří k nejoblíbenějším křesťanským světcům. Narodil se v polovině 3. století v lykijském městě Patara. Zámožní rodiče mu brzy zemřeli a soucitný mladík zděděné jmění štědře rozdával chudým a potřebným. Nejraději to dělal tajně. Legenda vypráví, že jeden muž zchudl natolik, že nemohl uživit své tři dcery, proto se rozhodl je poslat do nevěstince. Když se o tom Mikuláš dozvěděl, po tři noci vhazoval oknem do jejich domu váčky s penězi. Otec pak nejen splatil dluhy, ale zbylo mu i na věno pro dívky, které se dobře provdaly. Protože podobných skutků udělal Mikuláš více, nepodařilo se mu zůstat v anonymitě. Aby unikl projevům vděčnosti, vydal se na cestu do Svaté země. Při návratu se dostal do Myry v Malé Asii (na území dnešního Turecka), kde právě volili nového biskupa. Volba byla nejednoznačná, a tak se církevní činitelé, jak vypráví pověst, dohodli, že biskupem bude ten, kdo druhého dne vstoupí jako první do chrámu. Tím prvním byl Mikuláš. Nejprve se vzpíral, ale pak biskupské poslání přijal a ve svém úřadu konal skutky dobra a lásky. Zemřel kolem roku 350. Když se města Myry zmocnili musulmani, byly jeho ostatky v roce 1082 převezeny italskými námořníky, kteří je vykoupili (v jiné verzi se traduje, že to byli piráti a ukradli je), do italského města Bari. Mikulášský kult se začal šířit už od šestého století. Zajímavé je, že v Itálii zvyk mikulášských dárků neexistuje.
Za svého patrona zvolili sv. Mikuláše námořníci, rybáři, obchodníci. Je rovněž ochráncem malých dětí. To souvisí s jednou, téměř hororovou legendou. Jakýsi krutý hospodský prý rozsekal tři malé chlapce na kusy a naložil je do láku. Biskup Mikuláš vyňal části jejich těl ze sudu, složil je k sobě a děti ožily. Postavy klečících dětí jsou také jedním z atributů svatého Mikuláše. K dalším patří biskupský oděv a berla, křtitelnice, chleby, kotva, loď, měšec či tři stříbrné váčky s penězi v ruce.