MŮJ KAMARÁD HONZA KRONDL Písničkář Honza Burian navštívil po roce 1990 svého spolužáka Honzu Krondla, který žil v New Yorku. Napsal o tom vtipný fejeton, v kterém mj. zmínil, jak ho i s manželkou spolužák Krondl přinutil celou noc skládat archy jeho Československých novin.
Ano, Jan Krondl byl vlastenec a vydával v New Yorku český list. Pojal to podobným způsobem jako já svůj Český dialog, kdy se celá moje rodina scházela při novém vydání čísla a skládala, falcovala a zkrátka makala. Jenže na rozdíl ode mne tam Honza žádnou rodinu neměl. A to mi také připomenul při našem prvním hovoru přes moře, když mu Honza Burian dal můj telefon. Ozval se těsně před sokolským sletem, aby se mi trochu představil. Vyměnili jsme si tehdy zkušenosti s vydáváním nezávislého tisku a Honza dodal: ty to máš dobrý. Půjdeš zítra po Václaváku a můžeš volat haló, kupte si Český dialog! A lidé ti budou rozumět. A měl pravdu. Titulní strana nového ČD se pyšnila slavnou fotkou od Jana Lukase z památného sletu v roce 1948. Balíky s novým číslem jsem měla uložené ve vrátnici Svobodného slova. A po Václaváku, kde šel sokolský průvod, jsem to skutečně vykřikovala. A lidé mi mohli utrhat ruce. Malý Janek, který byl se mnou jako pomocník, nestačil běhat znovu a znovu do vrátnice, až bylo číslo vyprodané. Stálo tehdy 4 koruny.
Honza mi pak občas volal a vždycky nezapomněl zdůraznit, že už bych měla také přijet do Ameriky. Dokud nepoznáš New York a zdejší českou komunitu, nemůžeš dělat svůj časopis, říkal.
A tak jsem se tam jednoho dne skutečně vypravila. Honza mne provedl celým ohromným New Yorkem, jeli jsme spolu busem přes půl USA do Cedar Rapids na konferenci SVU, navštívili důležitá krajanská místa, setkali se s mnoha Čechoslováky, atd. Honza se staral o to, abych si domů odvezla co nejvíc inspirace pro mou práci. Následně jsme se setkávali v Praze při jeho občasných návštěvách a měli jsme si vždycky o čem povídat.
On se však prý netěšil všeobecné oblibě mezi krajany. Nevím o tom moc, ale vím, o co jde. Celá léta totiž vedl tuhý a marný boj o Národní budovu. To je dům v centru N.Y., kde dnes sídlí naše úřady. Před mnoha a mnoha lety si jej vybudovali Čechoslováci sdruženi asi ve dvanácti spolcích. Konaly se tam krásné krajanské akce, ale časem se mnoho našinců z N.Y. odstěhovalo jinam a budova pomalu a nezadržitelně chátrala. Dvanáct spolků se nemohlo domluvit, co s ní dál. Většinou byli proto, se jí zbavit. Česká vláda o ni projevila zájem, a po dalších letech jednání ji od spolků koupila za jeden dolar. Honza to těžce nesl, jeho představou bylo, že se vyhlásí na opravu budovy sbírka po celém USA. Že si ji krajané postavili a mají si ji také sami opravit.
JAN KRONDL, můj kamarád Honza z New Yorku umřel na náhlou srdeční příhodu v minulých dnech ve věku sedmdesáti let.
Napsala jsem o svém kamarádovi a zážitcích s ním docela dost do své čtyřsetstránkové knihy, která měla nedávno křest. Dovolím si nabídnout vám z ní alespoň jednu kapitolu…
NEDĚLNÍ HARLEM A RUSKÁ RESTAURACE „Mám pro tebe překvapení", řekl Honza v sobotu večer, když jsme se šťastní a uondaní (tedy já) vrátili z Medvědích hor. „Už jsi někdy byla v černošském kostele na mši?" – „Ne,“ křičela jsem s nadšením, „konečně se splní můj sen a já si zazpívám ty krásné gospely společně s černochy!" Ale upřímně přiznávám, že jsem do té doby nevěděla (ačkoliv jsem se třicet let živila jako hudební publicistka) o tomto vůbec nic. Přijeli jsme do Harlemu a našli jsme patřičný kostel. Ocenila jsem přicházející dámy černé pleti, velmi elegantně oblečené v kostýmky a s klobouky, většinou barvy bílé či růžové a bleděmodré. Měly sebou malé holčičky s umně spletenými copánky či vztyčenými pletenci vlasů ozdobenými mašlemi, korálky a kloboučky. Usadili jsme se na balkóně, kde je vyhrazeno místo turistům a cizím příchozím. A pak nastala gospelová bouřka. Nestačila jsem ani polknout či chytnout dech, natož (já, studovaná konzervatoristka) zpívat pospolu! I když jsem byla na mnoha jazzových festivalech (od Prahy, Bratislavy přes Varšavu, Budapešť, Drážďany, a později, po pádu komunismu i v tzv. Západních městech), kde se občas zablýskl i gospelový sbor, a i když jsem z toho byla odvázaná, to nebylo NIC!
Alespoň ve srovnání s kostelem v Harlemu v New Yorku. Ani nápad, že bych se snad jedinou notou přidala. Hrdlo jsem měla stažené od začátku, kdy varhany někde dole poblíž oltáře zazněly a k tomu najednou vytryskla jako láva ze sopky řeka hlasů - nádherných a černých. Ženských i mužských a k tomu trubky, bubny a další nástroje. Naparáděné paničky v přízemí s načesanými černými holčičkami povstaly, houpaly se v bocích, smýkaly dopředu a zpět svými vyspělými těly - a zpívaly jako bůh. A holčiny se to učily v závěsu za nimi velmi dobře. Utírala jsem si slzy, které se mi valily po tvářích z velkého dojmu. A pak jsem se pokradmu ohlídla kolem, brečeli téměř všichni. Po hodině té nádhery poděkovala paní reverendka návštěvníkům za účast a tím jemně naznačila, že bílí mají vypadnout a že teprve teď přijde čas pro černou mši černých přítomných. Odcházela jsem jako omámená a kazetu s jejich písněmi, kterou mi Honza daroval, si pouštím jako vzácnost a považuji ji za můj nejcennější suvenýr z USA. Škoda, že ji nemůže slyšet moje dobrá přítelkyně Eva Olmerová, která odešla do jazzového nebe před pěti lety. To bychom si při jejím poslechu daly džbánek vína a moc hezky si zabrečely... Dojem z této hudební mše byl tak silný, že jsem cestou zpátky moc nevnímala ani cestu ani mého společníka. V podstatě jsem se probrala až večer, kdy pravil: „Evo, jestli jsi nebyla v ruské restauraci v Brooklynu, nebyla jsi v New Yorku!"
A protože jsem se dosud z časových důvodů nemohla sejít s panem Vančurou, předsedou, prezidentem či vedoucím Astorie, zorganizoval to Honza velmi rozumně tak, že se sejdeme spolu s ním a jeho ženou a synem v jedné z nejlepších ruských restaurací v Brooklynu v neděli večer a já tím zároveň důstojně zakončím svůj prvobytněpospolný výzkum Ameriky. A tak se stalo. Restaurace byla rusky noblesní, nabídka jídel pestrá a lákavá a pití tajná (nebyla uvedena na lístku, fungovala jen ústně, ale výtečně). Zatímco všichni si dali kus kuřete na nějaký různý způsob, chtěla jsem ochutnat něco ruských specialit. Hele, vinný list, to jsem ještě neokusila, řekla jsem si a – bohužel – i objednala. Zatímco si všichni pochutnávali na kuřecích kouscích, tu upravených na grilu, tu na pánvi a mezitím koštovali smažené či pečené kousky krevet a jiných lahůdek, já jsem si šetřila svůj žaludek na vinný list. Páni, to jsem opravdu netušila, že typické ruské jídlo může být tak nechutné. Směs rýže, zastaralého mletého skopového, zabaleného v nějakém zeleném listu, to vše namočené ve vodě. A těch závitků bylo asi dvacet! Madona mia, snědla jsem s velkým sebezapřením tři, když jsem si přitom stále polohlasně opakovala: ty blbá, příště se poraď s odborníkem! Naštěstí se ještě nosily moučníky, což byly malé tenké palačinky s marmeládou, čímž jsem svůj žaludek mohla odprosit. A pak – dobrá společnost manželů Vančurových a veselá ruská pop muzika hraná živě a se zápalem, nahradila nechutné jídlo. Každá zkušenost stojí zato. Nutno ještě dodat, že dívkám do redakce jsem nakoupila „na Brajtóně“ plný pytel ruských bonbonů s obrázky a s nápisy: Pionýr, Letec, Bohatýr, Ledoborec, Zemědělec apod. (Lenin a Stalin chyběli...)