Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otýlie,
zítra Zdislav.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jen pár fotek
 
Náš malý, přestárlý folklorní soubor byl osloven k pořízení pár snímků do kalendáře. Souhlasili jsme, fotograf nás hned poučil, že s focením to není tak jednoduché. Když svítí slunce je to blbě, když je pod mrakem taky, a o dešti raději nemluvil. Souhlasně jsme přikyvovali, ačkoliv jsme tomu prd rozuměli.
 
Přišel den D. V neděli jsme se nastrojili do barevných krojů a začali vymetat zapadlé kouty dědiny. Vybírali jsme taková místa, kde ještě nestačili opravit staré chalupy. Byl to kumšt vůbec něco najít. Všechny staré domy byly opravené a vyhnané na štok. Domy s krytinou Bramak a zateplením, nebyly zase stylové a tím pádem nepoužitelné. Svatý Petr si ten den určitě řekl: „ať děvčatům není zima, pošlu jim hic.“ Tak přidal na topení a trochu to přehnal. Těch pětatřicet stupňů, co nám poslal, bylo moc. Rozumní lidé seděli doma, nohy ve škopku, pivo v ledničce a ani nedýchali. I psi zalezli, jenom my jsme běhali po dědině, jak nadmuté kozy.
 
Fotograf chtěl odvést kvalitní práci, honil nás a hledal vhodné místo pro fotku. Začal u rybníka, to ještě šlo, byl tam chládek a byli jsme vcelku fit. Profík cvakal, až se mu z aparátu kouřilo. Ženy se kroutily jak modelky, ale nakonec z toho zbyly jen neurčité grimasy a přivřené oči. Nebylo to ono. Nápad, přizpůsobit fotky textu folklorní písničky se ujal. Hned první, co nás napadlo, byl text písně „Až ja pujdu na trávu.“ Byla jednoduchá a dala se i dobře naaranžovat. Našli jsme jednu stodolu z první republiky, vytáhli z ní dvoje hrábě, kosu a tragač. Ještě jsme sehnali koš a starou obitou bandasku. Více jsme toho nenašli, v době budovaní socialismu se staré harampádí odvezlo do šrotu. Členky souboru si vyhrnuly sukně nad kolena, sundali čepce a rozepnuly blůzky. Chlapi posekali kousek trávy a fotograf začal fotit. „To by byl fajny klip do televize,“ zasnily se ženy. „To by ta televiza vybuchla,“ poznamenali chlapi. Raději jsme držely huby, aby se neurazili, uměli totiž dobře zpívat. Všechno bylo jenom jako, tak na oko, skutečná byla jen živá koza, která se tam pásla, drze nás pozorovala a občas zamečela. Fotilo se zprava, zleva, z boku, zepředu a když řekl „mám to,“ chystali jsme se ještě na poslední štaci.
 
Moc se nám líbilo pole s rozkvetlými máky. Na kraj pole jsme dojeli autem a pak, jako hejno hladových ptáků, jsme se nahrnuli doprostřed. Ani jsme nestačili zapózovat a už jsme slyšeli nadávky. „Co to tam robite? Do hromskej země, gizdi jedni! Šmatlete mi po máku, už až jste venku!“ Z ničeho nic se tam objevil vlastník, postavil kolo a čekal, až z toho máku vylezeme. Načapal nás, vysvětlovali jsme mu, že je to umělecké foceni, ale on viděl jen tu vyšlapanou cestičku a umění mu bylo celkem fuk.

 
 
Ukončili jsme focení a šli se převléct do civilu. Kolegyně ale ztratila vyšívaný čepec a nové hnědé boty. Solidárně jsme nabídli pomoc a začali prohledávat místa, kde jsme všude byli. Nemuseli jsme chodit ani moc daleko. U stodoly vidíme kozu, jak ji něco bílého čouhá z pysku. Hned nám došlo, že to, co žere není tráva. Hned jsme poznali zbytek krajky z čepce. Krajku, co stál metr dvě stě korun měla v žaludku. Koza jedna, blbá! I tak ji celou nedožrala, nespolykala totiž mašli se suchým zipem. Přilepil se jí na bradu a visel. Alespoň jsme měli důkaz a čepec jsme přestali hledat. Vznikla nám škoda, ale dejte kozu k soudu? Ještě by soudcům ožrala taláry. Aby se nám trochu ulevilo, tak jsme ji aspoň vynadali. Jenom trošku, aby z toho neměla deprese a nestěžovala si u ochránců zvířat. Stejně to nepochopila, ani se neurazila, dál se snažila rozžvýkat mašli i se suchým zipem. Chtěli jsme jí ulehčit a zip odlepit, ale zaujala takové bojové postavení, že jsme jí řekli: „Sežer si to celé!“ „Čepec jsme vyřadili z evidence, ale ty boty nás mrzí, byly nové, ještě zabalené v bílé igelitce. Odvahu jít znovu do pole a hledat boty, jsme už neměli. Možná se najdou až po sklizni máku, ale ty už také budou k ničemu.
 
Nevyšlo všecko podle našich představ, z takové námahy se prý dá vybrat jen pár fotek. Hold modelem se musí umět člověk narodit.
 
Text: Anna Malchárková
Koláže: Eva Rydrychová
* * *
Zobrazit všechny články autorky
 
 

Komentáře
Poslední komentář: 14.01.2022  21:21
 Datum
Jméno
Téma
 14.01.  21:21 Květa
 14.01.  20:56 Marta
 14.01.  14:27 Vesuviana díky
 14.01.  11:48 olga janíčková
 14.01.  08:26 Von