Pohled z okna
Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zážitky atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to vzpomínka na jeden nepodařený den „B“…
DEN „B“
Také se vám určitě někdy stalo, že ten den blbec vás někdy postihl. Pro mne byl nejhorší ten v sedmdesátých letech, kdy jsem musela dobrovolně povinně se zúčastnit inventury na prodejně ve vedlejším městě. První den po skončení se prodejna zapečetila a klíče rozděleny tak, aby nebylo možno se tam samostatně dostat. První týden byl bez problémů a já slíbila jedné prodavačce přivést od známé kotě. Musela jsem ho vyzvednout už večer, netušíc co to znamená. Kotě bylo klidné po celou dobu, kdy jsem pracovala a ručně sčítala inventurní listy. Pak spustilo koncert, muž hrozil jeho vyhozením pokud nepřestane a nenechá ho spát. Bohužel až k ránu jsem usnula a pochopitelně zaspala. Na nic nebyl čas, rychle vzala kotě, doklady a utíkala na vlak. Ve frontě na lístek do mne někdo strčil, kotě zdrhlo, doklady se rozsypaly a připravené poslední drobné peníze taky. Nevěděla jsem co dřív sbírat, nakonec, až na ty peníze jsem to zvládla.
Nezbylo nic jiné, než risknout a jet jednu stanici načerno. Jen jsem do vlaku naskočila už se rozjel. Byla jsem ráda, že se na mne nebude čekat před obchodem další dvě hodiny. Pán co seděl v tom kupé se na mně pohoršeně díval. Nedivila jsem se, neupravená s kotětem na krku (s tašky neustále brečící vylézalo) jsem vypadala jako čarodějnice, což on nevybíravým slovy komentoval. Zděšené bylo i čekající osazenstvo před prodejnou, takhle mne nikdy neviděli.
Po první pracovní přestávce už jsem si byla aspoň trochu zase podobná. Když se končilo, tak to už jsem zase byla já v plné parádě s načesaným drdolem. Teď bys mne měl dědku vidět, říkala jsem si před zrcadlem. Na vlak jsem měla ještě čas, jenže mne dohonil vedoucí prodejny, tedy jeden svazek rozdělených klíčů s tím, že v prodejně nechal doklady a sako. Tak jsme se vrátili, odpečetili, zapečetili a v půl cesty k nádraží na mne Svatý Petr vylil svůj velký nebeský kbelík. V momentě jsem byla úplně promočená, černá barva z řasenky tekla po tváři. Jestliže ráno jsem na hlavě měla trčící kupku sena na všechny strany, tak teď můj pracně učesaný drdol vypadal jak rozšlápnutý panák slámy.
Vlak už stál ve stanici a vysoké schody z nízkého peronu byly příčinou rozpárání minisukně. Sedla jsem si na první volné místo a naproti k mé radosti, seděl ten pán z ranního vlaku. Podíval se na mne, odplivl a šel si sednout jinam. Mohla jsem si alespoň v klidu prohlédnout následky. Účes jsem vzdala okamžitě, tvář otřela do kapesníku, a trochu setřela bláto na nohách a botách. Nejhůře to bylo se sukní, látka vydržela, ale nitě ne. Držela mi jen látka v pase a té moc nebylo. Mokrý zbytek obepínal nohy a tak jsem se rozhodla, že taška mi ten kus přikryje. Jenže od nádraží to mám domů ještě kus cesty, sukně za ten čas ve vlaku oschla, tak jsem pobavila i pohoršila půlku autobusu. Celý rozsah katastrofy jsem poznala až doma v zrcadle. Bylo to podstatně horší než jsem si myslela, sukně nepřikryla vůbec nic, rozmazaný mejkap a bláto bylo všude. Nakonec ten rozšlápnutý panák na hlavě vypadal ze všeho nejlépe.
Od té doby jsem začala jezdit v kalhotách a pro jistotu se zavíracím špendlíkem v tašce, co kdyby zip nevydržel (?!)
A docela se mi často vyplatil a to nejen mně.