Franz Lehár byl především skladatelem lehčího žánru, tj. operet, písní, valčíků a pochodů. Jeho zaměření vycházelo především z toho, že jeho první uplatnění bylo ve vojenské kapele, čemuž pak odpovídal jeho celoživotní žánr.
Jeho původ odpovídal onomu proplétání národů a národností v rakousko-uherské říši - jeho otec, také jménem Franz Lehár (1838 - 1888) pocházel ze severní Moravy a byl původně sklář, později vojenský hudebník, který se se svou vojenskou kapelou zúčastnil i tragické a „slavné“ bitvy u Solferina (1859). Maminka se jmenovala za svobodna Christine Neubrandt, byla Maďarka, i když německého původu. S dětmi i s manželem mluvila maďarsky, tak se celá rodina stala maďarskou. Některé prameny uvádějí, že Franz Lehár byl nejstarším dítětem svých rodičů, jiné uvádějí, že jeho bratr Anton se narodil o tři roky dříve. Ve svém jméně si Franz Lehár vždy podle maďarského zvyku zachovával čárku nad „a“, i když vlastně pocházela původně z češtiny.
Slavný skladatel Franz Lehár se narodil v Komárně dne 30. dubna 1870.
I v této době působil jeho otec jako armádní kapelník. V době svého usazení v Maďarsku se začal psát podle maďarského způsobu Lehár Ferenc a podobně se ze začátku podepisoval i jeho syn.
Vzhledem k vojenskému povolání otce se rodina velmi často stěhovala, ale jejich domov byl vždy plný hudby. Pobývali v Bratislavě, Soproni, v Karlovském Bělehradu a v Kluži v dnešním Rumunsku.
Dříve než se Ferenc naučil číst a psát, hrál už na klavír i na housle; učil ho to jeho otec. Jeho maminka ho povzbuzovala v hudebním vzdělávání, tak se cituje, že první píseň složil ve věku jedenácti let.
Nejdříve začal mladý Ferenc studovat v roce 1880 na piaristickém gymnáziu v Budapešti v době, kdy tam byl jeho otec činný.
Protože si ale otec uvědomil, že v maďarském prostředí Komárna se jeho syn tolik potřebnou němčinu nenaučí, poslal do na doučení němčiny ke svému bratrovi Antonovi, hudebníkovi, opět na severní Moravu - do Šternberka, kde v gymnaziálních studiích pokračoval.
Ale již ve dvanácti letech začal studoval na pražské konzervatoři housle, skladbu a hudební teorii. Na konzervatoři byl žákem Antonína Dvořáka (1841 - 1904), který mu v roce 1887 po shlédnutí dvou jeho skladeb doporučil, aby houslí zanechal a věnoval se pouze skladbě. Na konzervatoři v Praze byl až do roku 1888 a seznámil se tam s řadou tehdejších českých vynikajících hudebníků. Vedle Antonína Dvořáka to byli i hudební skladatelé Zdeněk Fibich (1850 - 1900), Josef Förster (1833 - 1907), otec Josefa Bohuslava Foerstera, dále slavný houslový virtuos František Ondříček (1857 - 1922).
Bezprostředně po studiích v roce 1888 působil Lehár krátce jako houslista a koncertní mistr v Bermen-Eberfeldu, což je dnes čtvrť německého Wuppertalu v Severním Porýní - Vestfálsku. Dost mu vadilo stálé koncertování, protože mu nevybýval čas na jeho oblíbenou skladbu.
Proto mu otec dopomohl k místu ve vojenské kapele. Franz Lehár tedy vstoupil do armádních služeb.
V další fázi svého života následoval kapelu Padesátého pěchotního pluku, v níž byl kapelníkem jeho otec, a stal se zde nejdříve houslistou a později asistentem kapelníka. Zde se spřátelil se svým kolegou, s nímž se střídal u dirigentského pultu, olomouckým rodákem a pozdějším rakouským skladatelem Leem Fallem (1873 - 1925).
Ne vždy se otec se synem shodli, tak Franz Lehár mladší hledal další uplatnění jako vojenský kapelník v Lučenci. Byl tehdy nejmladším vojenským kapelníkem v Rakousku - Uhersku. Zde začal svou dvanáctiletou dráhu vojenského kapelníka. Aby si trochu přivydělal, přizpůsoboval lidové a populární písně i klasické kusy pro provedení vojenskou kapelou. Z té doby pochází jeho první, zcela zapomenutá opera „Rodrigo“ s libretem Rudolfa Mlčocha, dávaná podle jedněch pramenů ve vojenském kasinu v Lučenci. Podle jiných pramenů prý ale vůbec nikdy uvedena nebyla. Tato opera většinou není ve výčtu Lehárových děl.
Ale v roce 1894 měl nějaký kázeňský problém, protože proti rozkazu z jakýchsi důvodů odmítl řídit nějaký koncert až do konce, a byl z kapely propuštěn.
Tehdy začal dirigovat královskou námořní kapelu v Pule v dnešním Chorvatsku. Toto působení mu přineslo další cennou zkušenost, totiž řídit více jak stočlenný orchestr a naučit se všem jemnostem a trikům orchestrální techniky. S orchestrem cestoval - byl také v Terstu, Budapešti a nakonec ve Vídni.
V Pule se setkal s básníkem Felixem Falzarim, který byl v té době námořním důstojníkem a s ním, jako s libretistou spolupracoval na své první udávané opeře „Kukuschka“, která byla provedena v Lipsku a v Budapešti. I když poměrně s velkým očekáváním, opera tyto naděje nesplnila a u obecenstva propadla. Tehdy si Lehár uvědomil, že se musí věnovat trochu zábavnějšímu žánru - operetě.
V zimě 1902 složil Lehár valčík „Zlato a stříbro“ (Gold und Silber) pro princeznu Pauline Clémentine von Metternich (1836 - 1921), která byla mj. velkou podporovatelkou Bedřicha Smetany (1824 - 1884) i Richarda Wagnera (1813 - 1883). Valčík měl velký úspěch.
Od jara roku 1902 se stal dirigentem Divadla na Vídeňce a zde se také v listopadu 1902 uskutečnila premiéra jeho první operety „Vídeňské ženy“ (Wiener Frauen). Ve stejné době začal psát další operetu „Dráteník“ - někdy bývá překládáno jako “Dráteníček“ (Der Rastelbinder) na libreto Victora Léona (1858 - 1940). Povážlivé bylo, že Léon byl hlavním režisérem v konkurzním tehdejším Karlově divadle, což nakonec vedlo k Lehárově rezignaci v Divadle na Vídeňce a jeho úplnému - i riskantnímu - oddání se pouze skladbě. Ve skladbě se mu podařilo propojit typickou vídeňskou muziku se slovanskými prvky, především slovenskými.
V roce 1903 začala v Bad Ischlu jeho celoživotní láska - potkal zde Sophii Meth, rozenou Paschkis, dceru vídeňského prodavače koberců, která ale byla v té době vdaná. V roce 1906 byly z jejich poměru nějaké problémy, později se Sophie rozvedla a k svatbě s Franzem Lehárem došlo až v roce 1921, dokonce podle jiných pramenů až v roce 1924.
V roce 1904 napsal Lehár operetu „Božský manžel“ (Der Göttergatte), která byla uvedena v Karlově divadle, a „Manželství ze žertu“ (Die Juxheirat), kterou uvedlo Divadlo na Vídeňce.
V prosinci 1905 dávalo Divadlo na Vídeňce nejslavnější Lehárovu operetu „Veselá vdova“ (Die lustige Witwe). Libreto napsali Viktor Léon a Leo Stein (1861 - 1921). Libreto bylo napsáno na náměty komedie slavného pařížského Offenbachova libretisty Henri Meilhaca (1831 - 1897) „Velvyslanecký atašé“ (L´Attache d´ambassade) z roku 1861.
Opereta „Veselá vdova“ byla a je stále velice úspěšná. Vzniklo nesčíslné množství jejích nahrávek a prošla spoustou divadelních, filmových i televizních. inscenací na celém světě. První její filmové ztvárnění bylo v roce 1925, nejslavnější podoba operety ve filmu byla z roku 1934 v hlavních rolích s americkou herečkou Jeanette MacDonald (1903 - 1965) a francouzským hercem Mauricem Chevalierem (1888 - 1972).
V prvním dějství je představen ples na velvyslanectví fiktivní balkánské země Pontevedro, z níž Hanna pochází. Jedním z hostů je právě Hanna a velvyslanec doufá, že ji provdá za občana své země, aby její peníze zůstaly v zemi. Pověří tímto delikátním úkolem hraběte Danila, který je synovcem pontevederského krále. Velvyslanec netuší, že Hanna je Danilovou starou láskou.
Danilo dorazí ze slavné restaurace U Maxima v závěsu se šesti kabaretními tanečnicemi. Zazpívá píseň, která se stala velmi oblíbenou, o svém nudném životě. Útěcha pro něj tptiž nastává vždy, když si v noci uvědomí, že jde „od Maxima“.
S opravdovým potěšením dává jména svým průvodkyním Lolo, Dodo, Joujou, Froufrou, Cloclo, a Margot a pak v přístěnku usne.
Danilo úkol od velvyslance přijme s nechutí, protože nechce být spojován se svatbou pro peníze a tak ze začátku jen od Hanny odhání potenciální ženichy.
V druhém jednání uspořádá Hanna na svém pařížském zámku večírek. Hanna Danila miluje, ale on se snaží nedat nic najevo. Mezitím nastane situace pro další milenecký pár - velvyslancovu ženu a francouzského atašé, kteří se schovají v zahradním pavilonu. Aby nedošlo k prozrazení, Hanna se vymění s paní velvyslancovou a když to zjistí Danilo, dotkne se ho to a z večírku odejde.
Ve třetím dějství chce jít Danilo zase k Maximovi, ale kabaret je zavřený. Je to proto, že Hanna pozvala ony tanečnice na svůj večírek. Danilo se tedy vrátí a Hanna mu vysvětlí předchozí situaci. Zároveň mu sdělí, že v případě, když se provdá, své bohatství ztratí. Danilo tedy projeví svoji skutečnou náklonnost a Hanna jen dodá, že ona peníze ztratí, ale tím, že je předá svému budoucímu manželovi.
Touto operetou se stal Lehár slavný mezinárodně a podle jména jeho operety se jmenovaly různé módní doplňky i kulinářské výrobky.
Árie Hanny „Viljo, Viljo, ty dívko z lesa“ (Vilja, O Vilja, Du Waldmägdelein) o malé lesní víle, která zmámila mladého lovce láskou, se stala jednou z árií světového sopránového repertoáru.
Publikum operetu milovalo, navzdory některým hlasům kritiky. Na programu Divadla na Vídeňce byla opereta nepřetržitě na repertoáru po více než rok se čtyřmi sty reprízami. Úspěch se šířil po celém světě jako požár. Hrála se v Londýně, asi osmsetkrát, i v New Yorku. V roce 1908 se hrála také v Kodani, Moskvě a v Miláně. Je také známo, že v roce 1908 se opereta „Veselá vdova“ hrála pod řízením skladatelovým v Městském divadle v Mariánských Lázních. Mezi vzácným publikem byl britský panovník - Edward VII. (1841 - 1910) a předpokládá se dokonce, že k dirigování byl Lehár pravděpodobně vyzván na královo přání.
V jedné době se hrála „Veselá vdova“ v Buenos Aires současně na pěti scénách.
V roce 1909 měla opereta úspěch v Madridu a Paříži a v roce 1910 v Bruselu. Po tomto úspěchu se Franz Lehár již o svou budoucnost hudebního skladatele nestrachoval.
Mezitím v letech 1908 až 1910 byly střídavě v Divadle na Vídeňce, Karlově divadle a Divadle Johanna Strausse premiéry operet - nepříliš úspěšné operety „Tři manželky“ (Der Mann mit drei Frauen), „Princezna“ (Das Fürstenkind), „Hrabě Luxemburk“ (Der Graf von Luxemburg), „Cikánská láska“. (Zigeunerliebe), a hudební pohádky „Petr a Pavel v pohádkové zemi“ (Peter und Paul im Schlaraffenland), přičemž „Cikánská láska“, „Hrabě Luxemburk“ a „Eva“, kterou složil v roce 1911, byly velice úspěšné. Libretisty oněch úspěšnějších oper byli spisovatelé Alfred Wilner (1859 - 1929) a Robert Bodanzky (1879 - 1923).
Dnes není příliš známá Lehárova opereta „Stromková růže a protěž alpská“, (Rosenstock und Edelweiss). kterou Lehár v roce1910 oslavil Bad Ischl a jeho okolí.
„Cikánská láska“ byla úspěšná opereta s množstvím cikánských, maďarských i rumunských melodií, s romanticko-tajuplnými prvky, k jejímuž tématu se Lehár později vrátil.
Z France Lehára se stal úspěšný a bohatý muž, který si pořídil pro svůj odpočinek v roce 1912 vilu na Rudolfově nábřeží v Bad Ischlu, která je uvedena na dalším obrázku. Vilu ziskal od kněžny Sabranové. Bad Ischl bylo tehdy „módní“ místo, protože tam trávíval své dovolené i císař Franz Josef I. (1830 - 1916). Sám Lehár si ale uvědomoval, že se ke skládání operet vlastně dostal „jako slepý k houslím“. Svoji vilu považoval za ideální místo pro svoji práci.
V roce 1913 napsal Lehár operetu „Ideální manželka“ ( Die ideale Gattin) o ženě, zanedbávané svým manželem, která odejde od manžela pryč a vrátí se jako svoje vlastní sestra.
Wilner s Bodanzkym byli autory libreta další jeho operety „Konečně sami“ (Endlich allein) z roku 1914 o chystané svatbě nerovného páru - on, zchudlý hrabě, který nepobral moc rozumu, ona velice bohatá americká dívka. Před tím, než se vzali, strávili romantické dobrodružství na pozadí nádhery alpské krajiny. Horský vůdce, který vede dámu při jejím horském výstupu, je převlečený baron, který ji už dlouho miluje. Nastane situace, kdy pár musí strávit noc spolu, čímž se situace všech zúčastněných podstatně změní.
Během 1. světové války Lehár ve skládání pokračoval, psal písně a symfonické básně. I když byl celkem v divadle útlum, byly hrány dvě premiéry jeho operet „Pohled na hvězdy“ (Der Sterngucker) z roku 1916 a „Skřivánek“ (původně Wo die Lerche singt) v roce 1918.
Soukromě měl Franz Lehár velice blízký vztah s italským hudebním skladatelem Giacomem Puccinim (1858 - 1924), s nímž se spřátelil v roce 1920. Sám se inspiroval jeho operami a podobně se nechal Puccini inspirovat Lehárem k operetě “Vlaštovka“ (Rondine), která však brzy zapadla. Naopak Lehár vedle už uvedené neúspěšné opery „Kukuschka“ se pokusil o operu ke konci své divadelní kariéry ještě jednou a napsal operu na náměty své původní operety „Cikánská láska“ nazvanou „Potulný učenec“ (Garabonciás diák), která měla premiéru v Budapešti v roce 1943.
V roce 1921 se hrála opereta „Královna tanga“ (Die Tangokönigin), v roce 1922 „Modrý mazur“ (Die blaue Mazur), „Jaro“ (Früling), „Tanec vážky“ v italské verzi (La danza delle libelle) .
V roce 1924 měla premiéru opereta „Clo-clo“ a v roce 1926 „Gigolette“.
V roce 1922 zpíval v Divadle na Vídeňce mladý tenorista Richard Tauber (1891 - 1948) árii Armanda z Lehárovy opery „Frasquita“. Jedná se opět o příběh romantické lásky, kdy mladý učenec Armand jede se svým přítelem Hyppolytem navštívit svou snoubenku. Jejich auto s porouchá a v té chvíli přijedou potulní cikání. Mladí mužové vyjednávají o možnosti nechat auto odtáhnout koněm z cikánského povozu, když se ozve nádherný ženský zpěv. Při příchodu cikánky Frasquity ztratí Armand své srdce. Ale vytkne dívce krádež cigaretového pouzdra a ona ním povrhne. Zatím se to snoubenka Armandova dozví, je hluboce uražena a provdá se za Hyppolita. Frasquita a Armand si naopak uvědomí, že patří k sobě.
V roce 1934 natočil v Rakousku český režisér Karel Lamač (1887 - 1952) operetní film v hlavní roli s Jarmilou Novotnou (1907 - 1994). Za dirigentským pultem tehdy stál sám skladatel.
Richard Tauber se nadále stal pro Lehára inspirací, protože pro něj napsal mezi roky 1925 - 1934 ještě další tenorové úlohy, kterým se dokonce říkalo „Tauberovy písně“ (Tauber - Lied), ve svých operetách - „Paganini“ z roku 1925, „Carevič“ (Tzarevitsch) z roku 1926, „Friderica“ z roku 1928, „Země úsměvů“ (Das Land des Lacheln, původně Die gelbe Jacke - Žlutá kazajka) z roku 1929, „Krásný je svět“ (Schön ist die Welt) a „Giuditta“ z roku 1931. - Dokonce se cituje historka, že se kdosi Taubera ptal, proč on, pěvec mimořádných hlasových kvalit, marní svůj hlas zpěvem operet a Tauber odpověděl, že on nezpívá operety, že on zpívá Lehára. Mezi oběma umělci vzniklo přátelství.
Je zajímavé, že poslední Lehárova opereta „Giuditta“ se téměř vymyká obvyklé lehkosti operetního žánru, protože obsahuje i tragické zvraty a nastoluje i vážné otázky.
V roce 1935 se Lehár rozhodl založit svoje vlastní hudební vydavatelství, aby mohl lépe kontrolovat svá autorská práva. Jeho vydavatelství se jmenovalo „U zvonu“ (Glocken - Verlag). Vydavatelství se pak poměrně hodně věnoval. Toto vydavatelství existuje ještě dnes.
Se změnou politického režimu v Německu začaly manželům Lehárovým velké úzkosti, protože paní Lehárová byla původem Židovka, i když pokřtěná, a byla již v roce 1939 prohlášena za „árijského původu“. Snad aby ji zachránil, věnoval Lehár Hitlerovi v roce 1938 jednu skladbu k narozeninám.
Rovněž mnoho jejich přátel začínalo mít obavy. Po anšlusu Rakouska se manželé Lehárovi přestěhovali do své vily v Bad Ischlu a zcela opustili svůj byt a svoji uměleckou kancelář ve Vídni. Oficiálně uváděl Lehár, že to bylo ze zdravotních důvodů, ale pravděpodobně doufal, že v Bad Ischlu nebude jeho paní tak na očích.
Během války bylo postavení manželského páru poněkud dáno tím, že Adolf Hitler (1889 - 1945), přes to, že miloval vážnou a majestátní hudbu Richarda Wagnera (1813 - 1883), si velice oblíbil Lehárovu „Veselou vdovu“. Na přímý zásah Goebelsův byly Lehárovy operety na německých scénách „trpěny“. Dokonce v r. 1940 Lehára Hitler vyznamenal Goethovou medailí za umění a vědu.
A tak i když se většinou manželské svazky „sešvagřené“ s Židy netolerovaly, v případě paní Lehárové to kvůli jejímu manželovi prošlo, přes to že nějaký pokus o její transport byl. Proto celou dobu Hitlerovy vlády nad Rakouskem prožila ve strachu.
V roce 1940 bylo Lehárovi uděleno čestné občanství města Soproně. Z Vídně dostal čestný prsten. Také město Bad Ischl se přidalo k oslavám jeho sedmdesátin tím, že tehdejší „Lázeňské divadlo“ (Kurtheater) bylo přejmenováno na Lehárovo divadlo. Podle jiných pramenů se tak stalo až po skladatelově smrti.
Velký přítel Lehárův a jeho libretista Fritz Löhner - Breda (1883 - 1942), rodák z Ústí nad Orlicí, který složil libreta k posledním vrcholným Lehárovým operetám - “Friderice“. „Zemi úsměvů“ a “Giudittě“ a který žil do svého zatčení ve vile Lehárových v Bad Ischlu, byl ubit v koncentračním táboře Auschwitz. I druhý Lehárův libretista židovského původu, brněnský rodák, Fritz Grünbaum (1880 - 1941), který naopak psal Lehárovi libreta na začátku jeho kariéry, zahynul v koncentračním táboře v Dachau.
V roce 1943 Lehár vážně onemocněl a až do konce války spíš ležel ve své vile v Bad Ischlu. Jejich dům ve Vídni byl vypleněn.
Po válce se manželé Lehárovi odstěhovali do Švýcarska, kde doufal Franz Lehár v lepší lékařskou péči. Ale v důsledku tohoto jeho odjezdu si na něm „smlsli“ různí pisálkové a závistivci a spojovali jeho odchod s tím, že během Hitlerovy doby s nacistickým režimem spolupracoval. To mu pochopitelně zdravotně velice ublížilo.
V Curychu v roce 1947 ještě řídil Orchestr Curyšské Tonhalle (Zürich Tonhalle Orchestra) při nahrávce předeher a valčíků ze svých operet pro anglickou hudebně nahrávací společnost Decca.
Krátce po návštěvě Richarda Taubera ve Švýcarsku, který byl v té době také vážně nemocen, zemřela v roce 1947 paní Lehárová.
Po její smrti odcestoval Franz Lehár v létě 1948 od sestry Emilie Christine z Curychu, kde právě pobýval, zpátky do Bad Ischlu, který k jeho návratu přichystal velké přivítání. Zdálo se, že všechna nedávná obviňování byla zapomenuta a 14. října obdržel Lehár čestné občanství Bad Ischlu.
Ale již pár dní na to 24. října 1948 Franz Lehár v Bad Ischlu zemřel a je tam také pochován. Podle jeho závěti se vila stala po Lehárově smrti jeho muzeem.
Mnohé z jeho písní se staly evergreeny, například „Své srdce tobě dám“ (Dein ist mein ganzes Herz) z operety „Země úsměvů“.
Lehár za svůj život napsal osmatřicet operet, opery, tance, pochody i hudbu k filmům. Napsal také dvě symfonické básně a dva houslové koncerty i sonáty.
Na Lehárovu počest byl pojmenován asteroid 85317 Lehár.
V Bad Ischlu byl v roce 1958 postaven jeho pomník a v roce 1980 byl ve Videňském městském parku také postaven jeho pomník od Franze Coufala.
U nás byla v roce 1985 televizní inscenace jeho operety „Hrabě Luxemburk“.
Ulice jeho jménem byly pojmenovány ve Vídní, Mnichově, Hamburku a v některých holandských městech a také v Chorvatsku. U nás máme Lehárovu ulici v Praze - Modřanech, pak je pochopitelně Lehárova ulice v Komárně.
Lehárův odkaz tkví především v tom, že jeho hudba nás naplňuje vzhledem k své lehkosti a melodičnosti radostí.