Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Olympijská medaile za překonání Kanálu
před 90 léty!
 
Z knihy Václava Židka „Sám ve víru zdymadel“

Ve štěchovické zátoce Vltavy byl již skutečně zakotvený celý můj doprovod – tři motorové lodi. Mimo nich ještě jedna navíc, která patřila Václavu Lochovi.

Setkání se všemi bylo upřímné a radostné. V několika minutách jsem byl představen celému doprovodu a seznamuji se s třetí lodí, Aquaarius PA-907, i s její posádkou – Erikem Bornhorstem. Lodivodu Erikovi mohlo být podle mého odhadu něco kolem pětatřiceti let. Jeho vysoká postava, která stála rozkročmo na špici Aquariusu, mi trochu připomínala rozhlednu na Petříně. Snad i svou loď měl ušitou na míru – byla o hodně vyšší než ostatní. Když mi byl představen Vašek Loch, využil jsem jeho veselé nálady a s určitou dávkou drzosti požádal, aby mi vyprávěl, jak to vlastně bylo tenkrát v roce 1928 s jeho cestou na kánoi do Doveru. Sedli jsme si k tomu do trávy na břehu Vltavy.  

Bylo mi tehdy jednadvacet let a byl jsem ještě student. Když jsem se rozhodl pro dálkovou plavbu tisíc pět set kilometrů dlouhou, nikdo z přátel ani žádná redakce nevěřili tomu, že bych byl schopen celou trať uveslovat na kánoi sám. Na tehdejší dobu to byl nepředstavitelný výkon. Vzhledem k mým chybějícím zkušenostem s mořem se pochybovalo hlavně o mých možnostech překonat průliv La Manche. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes…

15. července 1928, půl hodiny před polednem, jsem odrazil od prken Vojenské plovárny v Praze. Délka kánoe, na které jsem se vydal do Doveru, byla pět a čtvrt metru, šíře něco přes metr. Já jsem v ní měl zamontovaného budíka a prachobyčejnou primitivní buzolu za čtyři koruny. To byla celá navigační výstroj. Na zádi byla uchycena československá vlajka, v lodi složené nejnutnější šatstvo, potřeby pro táboření a vaření. Po třech dnech jsem proplul státní hranici na Labi ve Hřensku, za další dva dny dorazil do Hamburku. Po krátké zastávce pak pokračoval přes Stade, Ottendorf, Wilhemshaven do Emden, a holandsko-německou hranici u Delfzijl jsem překročil 3. srpna.

 

Plavba Holandskem vedla přes Groningen, Assen, Hardewijk a přes Zuiderské moře do Amsterodamu, kam jsem dorazil 7. srpna. Celý úsek od ústí Labe až do Amsterodamu vedl různými plavebními a zavodňovacími kanály, některé z nich byly značně zarostlé rákosím a vodními rostlinami, takže se plavba zpomalila. Taky stavidla a plavební komory znamenaly další námahu při přenášení lodi a bagáže. Během celé cesty Holandskem hustě pršelo a vál silný protivítr. No, a když už jsem byl v Amsterodamu, musel jsem se podívat i na probíhající IX. Olympijské hry, ale hlavně se mi již honily myšlenky na další cestu do Anglie. 

Už po dvou dnech jsem pokračoval v plavbě dalšími vodními kanály přes Gorinchen a Terneuzen do Belgie, a potom dál přes Burgge a Nieuport do francouzského přístavu v Calais. Nejtěžší úsek z Calais do Doveru byl však teprve přede mnou. Nad Lamanšským průlivem bylo tenkrát nepříznivé počasí. Pršelo a na moří bylo silné vlnobibí. Celkem šest dní trvalo moje čekání na trochu slušnější počasí. Šestý den ráno jsem se setkal s místním rybářem, který mi něco soustavně vykládal. Já jsem mu však vůbec nerozuměl. Z jeho posunků jsem se dovtípil, že mi asi chce říci, že dnes bude dobré počasí.

Za chvíli déšť ustal, ale vlny byly pořád vysoké. Na nic jsem už nečekal a o půl deváté dopoledne vyrazil k břehům Anglie. Počasí bylo zpočátku skutečně slušné, ale velké vlny mi bránily v pádlování. Přes veškerou námahu se mi zdálo, že stojím na jednom a tom samém místě. Asi po dvou hodinách se zase přihnal hustý déšť. Já jsem měl na sobě jen plavky a nátělník v bláhové naději, že kdyby se loď převrhla, budu plavat ke břehu. Žádný člun mě nedoprovázel a o mé plavbě přes La Manche ani nikdo nevěděl. Vlny dosahovaly výšky kolem dvou metrů, na moři ležela hustá mlha a kolem byla jen nekonečná voda. Snažil jsem se udržovat směr podle ubohé buzoly, ale na tu dvakrát vyšplíchla voda a ručička přestala ukazovat. Ještě ani po šesti hodinách pádlování nebyla vidět žádná pevnina a já jsem nevěděl přesně, kde by měla být. Podvědomě mě řídil instinkt, ale začala se mě zmocňovat nejistota, jak to všechno dopadne. Vůbec jsem netušil, že mám cíl na dosah ruky.

 

Z dálky najednou zaznělo zahoukání lodní sirény, které se v krátkých intervalech opakovalo. Pádloval jsem ve směru, odkud houkání přicházelo. Brzy se objevily siluety britských strážních lodí, zakotvených podél pobřeží, které dávaly za nepříznivého počasí výstražné signály námořním lodím. Ke břehu mi zbývalo pouhých pět kilometrů. Po čtyřiceti minutách jsem šťastně přistál v půl čtvrté odpoledne u lázeňského městečka St. Margare´ts Bay, asi šest kilometrů od Doveru. 

Můj příjezd nebyl předem ohlášen, a tak si zvědavci a lázeňští hosté mé plavidlo okukovali. Když se proslechlo, odkud až pocházím, stal jsem se středem pozornosti a byl velmi srdečně přijat. Zpráva o tomhle výkonu se rozlétla do celé Evropy; na stránkách deníků ve Velké Británii, Francii, Německu a samozřejmě také i u nás doma se objevily moje fotografie těsně po přistání v Anglii. V tehdejší době bylo překonání Lamanšského kanálu na kánoi za sedm hodin rekordním výkonem. Dnes tenhle čas stačí na přeplavání průlivu v klidné vodě samotnému plavci. 

Z Doveru jsem se vypravil ještě do Londýna a odtud se vrátil parníkem a vlakem přes Paříž do Prahy. V říjnu toho samého roku přišlo milé překvapení: zcela výjimečně a ojediněle v dějinách olympijských her mi byla za sportovní výkon při plavbě kánoí z Prahy do Doveru udělena mimořádná bronzová medaile IX. Olympijských her. Předána mi byla v Praze generálním sekretářem Československého olympijského výboru Rösslerem-Ořechovským.“

Vašek Loch ukončil vyprávění, a aniž by čekal na nějaká slova uznání, zvedl se a omluvil, že musí se svou lodí odjet. Ještě nějakou dobu jsem se díval za mizející lodí, a ještě chvíli přemýšlel nad tímhle neobyčejným člověkem.
Václav Židek
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 16.09.2018  08:22
 Datum
Jméno
Téma
 16.09.  08:22 Von
 15.09.  17:19 Vesuvjana díky
 15.09.  14:25 Václav Díky, přátelé vám posílám!
 15.09.  02:28 olga janíčková
 15.09.  01:17 Ivan
 14.09.  16:56 Von