Kdysi jsem, ze smutku, psala po večerech, co mě během dne potkalo. Pro potěšení svých přátel jsem těch asi padesát povídaček nechala vlastním nákladem vydat. Až mě Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlížíte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. Tož dobré počtení!
Hovory s mým bratrem Bratr se vrátil z podzimní chalupy a telefonuje: Hádej, kolik mám letos kaštanů pro srnky? Abych mu udělala radost, pravím: metrák!
Ale ne, hádej kolik ?
Nerozumím. Jak, kolik? Nevydržel to a vyhrkl: třitisíce čtyřista ! Jsem vyděšena: tys je počítal? Počítal.
Mám o bratra starost. Ale vy, srnečky, těšte se.
Nejpitomější pocit na světě
Zbytečně stojíš u dveří vlastního domu, nemáš-li náhodou v ruce správný klíč. Ostatně nevydržíš stát dlouho, bolí nohy, bolí páteř a nakonec bolí i hlava.
Usedneš zmateně na práh, na poslední schod či kdekoli co nejblíž dveří, kterými jsi tolikrát vcházela a nic zvláštního to pro tebe neznamenalo. Teď najednou, utrmácena a žízniva, bez možnosti se napít, jsi blízko pláče, ale pro trapnost té situace jen koukáš, v hlavě veliké okno.
Tvůj nedobytný dům postrádá smysl. Pár centimetrů profilu dveří trčí mezi tvou únavou a tvým domovem, koupelnou, pohodlnými trepkami, konvicí na kávu a ty jsi vyřízena, nemajíc KLÍČ! Nicotná věcička tolikrát za den uchopená a zase odložená bez dojetí. Jak se ti po nich stýská! Kde jste mé klíče ?
Sedět bezmocně u vlastních zamčených dveří je ten nejpitomější pocit na světě. Tomu se nedá zasmát ani dodatečně, ani po letech, nikdy.
Nechám si poradit
Onehdy jsem si stěžovala Vlastě na to a ono.
Pravila mi: Co máš z toho! Nech ten život běžet jako film a jen se dívej!