Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (18)

Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory!  Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.


Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají. 


Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
 
Redakce Senior Tip
 
* * *

Filmová hvězda

Jedni moji přátelé, Liškovi se jmenují, mě pozvali minulou neděli na oběd. Sotva jsem dojedl kuře na kari, začal jsem se ošívat.
„Copak? Spěcháte někam?“ zeptala se hostitelka.
„Chtěl jsem se dívat na televizi,“ řekl jsem rozpačitě.
„Teď? Na nějakou pohádku?“
„Ano. Jeden můj známý v ní hraje. A má velkou roli. Tak bych to rád viděl.“
Budeme se dívat s vámi,“ řekla paní Lišková a šla postavit na kávu.
„Je to opravdu dobrý herec,“ ujišťoval jsem ji. „Nebude to ztráta času.“

Pohádka se odehrávala kdesi v Arábii. Začala záběrem na kalifův palác a na krásnou zahradu s vodotrysky. Setmělo se, zahradní zeď přelezli dva muži a plížili se křovinami k letnímu pavilonu. Když viděli, že není hlídán, vkradli se dovnitř a rozhlíželi se, co by odnesli. Byly tu vázy, svícny, vzácné nádobí z čínského porcelánu… Sotva však sáhli po prvním kousku, objevil se strážce, ale nebyl to žádný člověk, byl to lev! První zloděj se vrhl ke dveřím, zvíře však bylo rychlejší, povalilo ho na zem a postavilo se nad něj. Druhý muž byl jako zkoprnělý. Nedokázal se pohnout, jenom ustrašeně sípal: „Pomoc!“

Jeho hlas přivolal stráž. „Zachraňte nás,“ naříkal i ležící zloděj. „Odveďte pryč tu bestii.“
Jeden z vojáků odběhl a přivedl malého chlapce. Velitel se mu uklonil a řekl: „Princi, váš miláček se opět vyznamenal, ale teď si ho odveďte, ať se můžeme postarat o ty ničemy.“

Chlapec zabořil ruku do lví hřívy, řekl: „Pojď, Leone!“ A lev s ním poslušně odešel.
Stráž odvedla zloděje, začala další scéna a pan Liška se zeptal: „Kdy se má objevit ten váš známý?“

 
 
„Vy jste ho neviděli?“ řekl jsem. „Byl to ten lev!“
„Lev?“ divili se Liškovi.
„Ovšem. Patří jedné rodině, která ho získala v zoologické zahradě jako slaboučké a nemocné mládě. Vypiplali ho, vycvičili a teď ho půjčují filmařům. Určitě jste ho už v něčem museli vidět.“
„Vzpomínám si,“ řekla paní Lišková. „A ten chlapec, co hrál prince, to je kdo, že se toho lva nebál?“
„To je Daniel, syn mých známých. On a Leon spolu vyrostli. Jsou na sebe odmalička zvyklí.“

Na obrazovce se odvíjel další děj, při němž se lev Leon ještě několikrát vyznamenal. Při poslední scéně pak už jenom klidně ležel vedle prince a nechal se drbat na zádech.“
„Ten lev hrál opravdu velmi dobře a přirozeně,“ dodala paní Lišková. „Zvláště v té poslední scéně.“
„Vidíte,“ řekl jsem, „a to mi Daniel povídal, že právě tu museli pětkrát opakovat. Režisér prý s ní nebyl pořád spokojen.“

 
Eduard Světlík
 
* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová
Ilustrace pro anotaci © Miroslav Šesták

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 29.10.2018  18:16
 Datum
Jméno
Téma
 29.10.  18:16 Von