Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Drby a střípky ze Žižkovské republiky (7)

Taková to byla velká láska...

V čem spočívá magická atmosféra Žižkova?

To kdybych věděl... (odmlčel se) Najdete tam třeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještě pořád rázovití starousedlíci. Je to prostě nejlepší místo k životu. I když se hodně mění.

 
Jan Saudek, fotograf

* * *

„Kurvááá, lidičky, to nevíte, jakého já mám hajzla manžela!“ – ozval se ženský hysterický hlas z okna manželů Aleny a Ivoše Pšeničkových. Byla to zoufalá reakce na beznadějné napomínání ještě nespících nájemníků, kteří už chtěli mít, po celodenních strastech i radostech, konečně klid. Jen u Vaňousů naproti v pátém poschodí tomu bylo jinak.

„Božkááá! Nech už toho vaření a pojď se rychle koukat! Vypadá to slibně. Už to začalo! Máme tu lepší program, než je v té naši bedně.“ Domovní důvěrnice Vaňousová právě dokončila svíčkovou, kterou si už předem uvařila na neděli - má k ní přijít její syn se snachou na sváteční oběd. Ještě rychle vypnula plynový sporák, pak v obýváku televizi, vzala si pod sebe do okna polštářek, aby ji netlačil parapet do jejích gigaprsou, a položila se pohodlně do druhého okna hned vedle svého manžela Edmunda. V žižkovské ulici začalo totiž první noční nejsledovanější program - lepší od televizního.

„Božka! Nezapomněla si v kuchyni zavřít okýnko? Slyšíš? Aby nám tam ten Pažoutových hajzl zase něco nesežral. Ten řízek mu nikdy nezapomenu! Oni snad tomu kocourovi nedávají nic žrát...“ – neopomněl se Edmund své Boženky ještě rychle zeptat.

Ten hajzl kocour se jmenoval Ezop, byl černý jako uhel a stalo se, že jednou přeskočil ve světlíku z okénka Pažoutových záchodu do kuchyňky Vaňousových a odnesl si jeden telecí řízek, velký jako čepice. Od té doby ho masožravý řezník Vaňous nenáviděl, a když nemohl v kuchyni něco najít k jídlu, tak podezíral chudáka Ezopa, že to určitě sežral on.
Nevraživost těch dvou byla oboustranná – oba se totiž neměli v lásce. To zvíře to vycítilo, že ho soused nemá rád.
Jednou, když nebyli Vaňousovi doma, tak se Ezop doma nudil a vydal zase na loveckou výpravu přes světlík k nim do bytu - v ložnici se vykadil Edmundovi na čisté povlečení doprostřed jeho postele. Pomsta byla sladká. Je zajímavé, že věděl, na které polovině manželské postele lehává Edmund. Co pak následovalo, by se dalo nazvat domovní občanskou válkou. Postižený řezník Vaňous dlouho sliboval, že to tomu kocourovi nedaruje a otráví ho jedem na krysy, což nebylo třeba, poněvadž Ezop nějakým záhadným způsobem sletěl z římsy pátého poschodí a rozplácnul se na chodníku.


Na protějším chodníku klimbal sebou ze strany na stranu parádně podnapilý Ivoš Pšenička. Nevybíravě a se sprostými výrazy častoval v druhém patře svou ženu Alenu, aby mu hodila klíče od domu, poněvadž ty své při cestě z hospody domů někde ztratil. Jeho žena s tím pitím nebyla za svým mužem vůbec pozadu. Než se jí vrátil mužíček z putyky před dům, tak stačila ze žalu, že ji Ivoš nevzal s sebou do hospody, obrátit do sebe celou flašku Býčí krve a k tomu ještě půlku láhve Pražského výběru a bylo vymalováno. Alenka se rozhodla, že svého miláčka potrestá a nepustí ho vůbec domů a nechá ho na ulici na sněhu do samého rána. Manželé Vaňousovi v pátém poschodí ani nedutali a s napětím sledovali, jak to všechno dopadne. Zatím ve vedlejším bytě u Pažoutů končila trpělivost. Hlava rodiny Antonín natahoval přes obývák hadici napojenou na vodovod v kuchyni.

 

Mezi okny měl, tak jako Vaňousovi, připravenou munici shnilých rajčat a ještě jinou měkkou zkaženou zeleninu. Zahájil palbu na opilce. Munice byla v krátkém čase vystřílena, bohužel bez jediného zásahu – zato omšelá šedivá fasáda protějšího domu dostala zajímavou kropenatou malbu. Jediný, kdo měl v odstřelování úspěch, byl zasloužilý důchodce plukovník Hubený ze třetího patra. Snad to byla jeho specializace odstřelovače. Trefil narušitele nočního klidu rovnou do zad shnilou okurkou, až to zadunělo. Za tuhle přesnou trefu sklidil v celé ulici nemalý aplaus. Tlak vody v hadici u Pažoutových byl slabý a tak neměl ten patřičný efekt. Tryskající voda nedosáhla protějšího chodníku.   Agresivita na obou stranách manželů Pšeničkových přesto neustala, ba ještě více zesílila.

Až asi po hodině vzájemných sprostých nadávek hodných dlaždičů a za škodolibého křiku z oken okolních obyvatel se začal Ivoušek mírnit. Když dvakrát po sobě mu ujely na náledí nohy a zapíchnul se hlavou do nahrabaného sněhu na okraji chodníku, stával se z něho pomalu pokorný a prozkřehlý beránek připravený na porážku. Jak se podruhé pracně ze sněhu vyhrabal, tak už začal, drkotaje zubama, s prosíkem.

„Ájo, A-a-alenečko mo-mo-moje, ne-neblni a pu-pusť mne do-domů! Mně už je ti ta-ta-taková šílená zi-zi-zima, že-že-že to nepřežiju, vždyť já jsem zazapomněl v ho-hospodě můj ka-ka-kabát. Strašně mne bo-bo-bolí ru-ruka. A-asi ji mám zlámanou.“

„Odtáhni tam, kde si se takhle vožral!“ - ječela Alena a byla dál neoblomná, jak by ho neslyšela a byla hluchá. Za chvilku vyletěla z okna druhého patra na chodník peřina a za ní polštář s křikem, aby jí povedený manžílek domů nechodil a do rána na chodníku se vychrápal.  

„Aleno, neblbni a pusť toho tvýho starýho už domů! My už chceme spát. Ráno musím vstávat a jít do práce makat, zatím co ty budeš, náno pitomá, s tím svým drahouškem zase vyspávat!“ Byla to rozezlená Bohunka z protějšího domu.     
Bohunka Ptáčková byla matkou pěti dětí a s tou její prací to nebylo taky nijak žhavé, měla na starosti úklid pěti baráků, kam chodila jen zřídka kdy, když už si nájemníci stěžovali, ale pro gáži si chodila na OPBH* pravidelně a nikdy nezapomněla. 
Její hlavní slušnou vejdělečnou činností bylo celkem výnosné neslušné povolání sociální pracovnice pro sexuchtivé muže, o které nebyla nikdy nouze. Bohunka byla rarita téhle žižkovské ulice – každá její ratolest byla totiž započata jiným tatínkem a tahle zasloužilá matka se o všechna děcka starala v mezích svých možností, inteligence a schopností, jak jen mohla. S tou vrozenou inteligencí to bylo už slabší. Rozhodně ale její ptáčátka hladem netrpěla. Jednou za čas  navařila kotel bramborové nebo dršťkové polévky na celý týden, že už třetí den děcka nemohla na tu polévku ani pomyslet, hned jim bylo špatně – nejraději, kdyby to šlo, by ji navařila do zásoby ve vaně. Mít tu samou polévku každý den k snídani, k obědu a večeři, bylo už přespříliš moc. Její nejmladší pětiletý synánek Milánek se snažil nechuť k polévce řešit po svém. Občas potají vypouštěl v kuchyni při obědě papouška Korelu s úmyslem, aby mu přistál v talíři s bramboračkou. Jednou se tak stalo a Milánek si to dobře zapamatoval, poněvadž maminka polévku vylila, ptáka opláchla a, jelikož neměla už jinou, tak už víc nedostal - musel se spokojit s krajícem chleba se sádlem a cibulí. Vypouštění na „svobodu“ se ale stalo pro papouška jednou osudné. Potají vypuštěný pták přistál Bohunce Ptáčkové ne v polévce Milánka nýbrž na rozpálené pánvi už s rozžhaveným tukem.
„Mamííí, něco se ti pálí v kuchyni a smrdí to strašně! Slyšíš?“ Byl to Milánek, který seděl v obýváku a hrál si s autíčky. Čekal, až mu polívka vychladne a doufal, že korela mu zase hladce přistane v polívce. Maminka se upravovala v koupelně na druhou směnu služby „sociální“ pracovnice a zapomněla, že v kuchyni má pánev s tukem na sporáku. Samozřejmě papoušek už nebyl k použití, ani se nedal opláchnout. A tak skončil svůj poslední let i s pánví v popelnici.
 

Snad tohle napomenutí Bohunky pomohlo – obě byly totiž dobrými kamarádkami. Okno od bytu se zavřelo a za chvilku už Alenka, ještě stále spílající, odtáhla Ivouška domů a hned potom peřinu a polštář. Přeci jenom měla ho a on zase ji ráda.  

Také se zavřela okna u Vaňousů a Edmund znechuceně se odebral s Boženkou na lože, protože to dnešní divadlo netrvalo dlouho a za hodinu trvání skončilo. Byla jedna hodina po půlnoci. 

Na druhý den odpoledne mohli obyvatelé vidět, jak Ivoš a Alenka zavěšení a zahledění do sebe kráčejí do hospody -  vrkajíce na sebe jak dva holoubci, jako by se v noci nic nestalo. Holubička se pevně držela svého holoubka z pravé strany. Z levé to nešlo, poněvadž měl ruku v sádře zavěšenou na krku. Taková to byla velká láska, že i ten kůň s Janem Žižkou na Žižkabergu dojetím zaslzel!

Podobná vystoupení byla několikrát do měsíce, ale ne všichni nájemníci se bavili - skoro pokaždé byly nepřetržitě na Národní výbor odesílány naléhavé stížnosti, které se snad pokaždé trestaly pokutami, ale ty neměli Pšeničkovi z čeho zaplatit, a tak se pokračovalo s rušením nočního klidu vesele dále. Nenapravitelnou situaci si pak občané řešili po svém - odstřelovali oba manžele ze svých oken vším možným a na druhý den ulice vypadala jako po velkém uličním mejdanu. Kde nemohl pomoct Národní výbor a Veřejná bezpečnost, tam jednoho dne pomohl sám Bůh. 

Uprostřed jedné horké letní noci se najednou z ničeho nic zase ozvalo na celou ulici hysterické ječení spojené s pláčem - "Můj Ivoušek je mrtvej! Můj Ivoušek je mrtvej!" se stále dokola srdceryvně opakovalo. Ivouš se totiž zpil v hospodě tak, že v ní zemřel a kamarádi spiťaři, aby hostinský nepřišel do maléru s úřady, ho odnesli do bytu, kde ho mrtvého položili do manželské postele. Rychle se pak z bytu vytratili a za chvilku Alenka ke své hrůze zjistila, že v posteli má mrtvého manžela.  
Křik a pláč byly tak zoufalé, že všichni nájemníci usoudili, že to bude nejspíš pravda. Celá ulice si tu noc oddychla. 

A takhle skončil příběh jednoho nešťastného i svým způsobem šťastného páru. A taková to byla velká láska - až za hrob.
   
 
*OPBH = Obvodní podnik bytového hospodářství
 
Václav Židek
 
Související články: Drby a střípky ze žižkovské republiky
Nepřátel se nelekejte... - 1
Eva v Adamově rouše - 2
Vykouříme je jak čmeláky - 3
Proč Žižkovandy milovaly Toníka pažouta - 4
Jak žižkovský konstábl zatýkal Pažouta - 5
Jak vdova Šmejkalová dělala striptýz... - 6
 
Poznámka autora: Rád bych touto cestou poděkoval mému dobrému a dlouholetému příteli kreslíři Miroslavu Šestákovi za spolupráci na této sérii mých vzpomínek. Jeho skvělé ilustrace se staly nedílnou součástí mých textů, bez kterých si ani nedovedu mé články představit.  
 
* * *
Anotační kresba: Antonie Kadlasová, akademická malířka 
Ilustrace © Miroslav Šesták

Zobrazit všechny články autora
 


Komentáře
Poslední komentář: 14.01.2024  17:31
 Datum
Jméno
Téma
 14.01.  17:31 Vesuviana
 27.03.  02:42 Ivan
 26.03.  22:32 evussa Pozdě, ale bude to tady.
 26.03.  15:42 Ctirad Zajímavé povídání
 26.03.  05:47 Ivan
 26.03.  04:38 Pavel K. Zajímavost o Žižkově
 25.03.  11:35 Václav Židek Upřímné díky posílám ...
 25.03.  10:56 Jana Reichova
 24.03.  23:43 Ivan
 24.03.  14:20 Václav Židek
 24.03.  13:25 Olga Janíčková
 24.03.  12:13 zdenekJ
 24.03.  09:06 ferbl
 24.03.  08:02 Von
 24.03.  05:17 Jitka