ZAPOMENUTÉ OSUDY - 3 JAK JSEM NEZASTŘELIL MINISTERSKÉHO PŘEDSEDU
A. J. Šťastný, 1901-1979
Člověk je svou nejniternější podstatou romantik. Rád se nechá unášet bohatýrskými osudy silných individuí v londonovských románech, těch blonďáků s modrýma očima, co se vydávali za zlatem na Clodyke, aniž mnohdy tuší, že takoví lidé existují i dnes mezi námi. Může se dokonce stát, že i u vašich dveří jednou zazvoní vysoký ramenatý muž s důkladně zbrázděným čelem, ten opěvovaný silák, a představí se jménem, obvyklým v našich končinách.
Ten, který zazvonil u dveří našeho bytu, se představil jako A.J.Šťastný. Jistě to jméno docela nehraje s Clondykem. A jeho nakloněná hlava, pomáhající naslouchadlu zachytit zvukové signály našich zvědavých dotazů, také nezapadá do představ o rybářské hlídce, která v zálivu u San Franciska pod plnými plachtami prohání piráty. A nehraje tu ani věk, těch víc než sedmdesát let, které si těžko můžeme představit u saní tažených psy.
Ale byl tu jeden malý detail, který nám neunikl a který patří do zasněžených dálav Aljašky – oči, které prošly cestou Londonových hrdinů a které jsou ještě teď plné nezkrocené volnosti a lehounkého úsměvu člověka, který byl nucen v životě spoléhat na vlastní síly v nejtvrdších podmínkách světa, po němž kráčíme. A také tu působí přirozenost, s jakou plyne jeho vyprávění, spíše humorné než vychloubavé, stejně jako jistota, jakou mívá jen člověk, který vyzkoušel všechna lidská řemesla, aby si vydělal vlastníma rukama na vezdejší chléb a který dokázal s lehkým srdcem vydřené peníze za jeden večer roztočit.
Počátky velkých životních románů mohou být různé, ale jistě sotva který začal na pražském hradě a za tak neobvyklých okolností, jaké si připravil A.J.Šťastný. Bylo to přesně osmého ledna roku 1919, kdy prošel Matyášovou bránou s bubínkovým revolverem v kapse, s úmyslem zastřelit ministerského předsedu sotva zrozené republiky, doktora Kramáře.
Když se postavíš na třetím nádvoří k obelisku a podíváš se do druhého patra – vzpomíná Šťastný na osudný den – uvidíš tam v chodbě výklenek. Odtud se chodilo do Kramářovy kanceláře. Tenkrát, v prvních týdnech republiky, jsme byli všichni bratři, samí demokraté a ani ministerský předseda dost dobře nemohl odmítnout audienci, o niž jsem požádal prostřednictvím sekretáře doktora Jelena. Byl jsem kluk usmrkanej, měl jsem sedmnáct let pryč a musel jsem mu bejt divnej ... Zatím co jsem čekal, střídali se u doktora Kramáře páni generálové, ředitelé bank, vrchní radové a jiné postavy a tak mě doktor Jelen požádal, abych to, co si chci vyřídit s doktorem Kramářem, vyřídil s ním.
Ty kluku blbá, pomyslel jsem si, tobě by to asi nebylo recht, kdybych si měl vyřizovat s tebou, co mám připravený pro Kramáře ... Nemohl jsem se udržet smíchy a pochopitelně jsem takovou nabídku odmítl. "Tak dobrá, pane Šťastný, když bude vaše záležitost opravdu jen krátká", nabídl mi sekretář, " můžete ji přednést panu ministerskému předsedovi po cestě na schodech, až půjde k vozu. On už je totiž pan ministerský předseda unavený". Mně je to jedno, řekl jsem si v duchu, mám ho střílet v pracovně nebo na schodech ...
A tak jsem čekal před dveřmi Kramářovy pracovny, v níž pobíhala fůra lidí – byl tam nějaký Kramářův příbuzný, takový geroj, jako vystřižený z legionářského filmu, na hlavě papachu a u boku velkou dýku, pak tam stál starý licousovaný lokaj v kaiserrocku, pár mužů z Pluku Svobody, který tu vytvořili hned po skončení války. Zatím se za dveřmi odbývala poslední audience, byl tam akademický malíř Karel Langer. Konečně se otevřely dveře, objevili se oba dva, Kramář i Langer a chvíli si dávali přednost, než mi rovnou do rány vlezl ministerský předseda.
Přiznám se, že jsem se lekl! Byl o hlavu větší než já a už já jsem byl čára. Ne nadarmo se mu říkalo Karel Velikánovič, snad pro ctižádost a snad i pro ty metry. Všiml jsem si ještě jeho zlých očí, až z nich šel strach a pak jsem se uklonil. Přitom jsem sáhnul po pistoli a vystřelil jsem. Ta poklona mi pak před soudem přišla hezky draho. Pan státní žalobce o ni opřel své tvrzení, že jsem vrozená zločinecká nátura plná cynismu a já jsem mu pak marně říkal: "Pánové, já za to nemohu, že jsem slušně vychovaný člověk". Jo a ta pistole – to byl bubínkový revolver Bulldog, zakoupený v loveckých zbraních na Národní třídě a byly v něm dvě olověné kuličky bez ocelového pláště. Když jsem zmáčkl spoušť, bouchlo to, jako když se střílí poledne.
Kramář se samozřejmě lekl, ale to se mu musí odpustit. Zapotácel se a Langer ho vtáhl zpátky do kanceláře a přibouchl dveře. Ještě v poslední chvíli jsem podruhé stiskl spoušť, ale tato rána selhala. Ten geroj, doktor Jelen, lokaj i vojáci Pluku Svobody zmizeli za rohem. Mohl jsem docela dobře začít utíkat, ale v programu bylo, že za svým činem budu stát a tedy jsem zůstal. Za chvíli, všechna čest, přiběhl jeden z vojáků, chytil mě za ruku a začal křičet: "Dej mi ten revolver!" "Ty vole,"povídám, "jak ti ho mám dát, když mi mačkáš ruku dolů.?"
Pak přiběhli fízlové, hradní stráž a legionáři. Jeden z nich mi byl obzvlášť k smíchu. Nepřetržitě vykřikoval: "Držte mě, bratři, nebo toho lumpa propíchnu!"
Já jsem s tím vlastně počítal už od začátku, že mě tam můžou utlouct. Bylo to přece jen příliš brzy po osvobození. Ale nebyl bych asi ani první ani poslední. Přede mnou, pokud vím, byl svatý Štěpán ...
No a pak mě odvezli k policejnímu prezidentu Bienertovi. Zatímco já jsem se vezl Kramářovým autem, pan ministerský předseda šel domů pěšky. Nohy se mu třásly tak důkladně, že sedal na každou zídku. Zachránil se zřejmě jen proto, že mezi ním a mou pistolí byla plná náprsní taška, která střelu odrazila. Bienert za mnou přišel rovnou od oběda, ještě s ubrouskem v ruce.
"Mládenečku, mládenečku, proč jste to udělal?" Ale na to jsem byl už připravený a tak jsem pohotově odpověděl: "To nebudu nikomu povídat, tím méně vám, jako policejnímu úředníkovi." A Bienert se rozesmál a myslím, že jsem si ho v tu chvíli koupil. Mně si on koupil taky, asi proto, že nebyl vyjevený jako všichni ostatní.
I když jsem se tenkrát snažil zatlouct co se dalo, zavřeli ještě Gregora, který dostal za spoluúčast čytři roky. Velký ctitel Kramáře Meliš, který kupoval pistoli a nevěděl na co, probrečel ve vyšetřovací vazbě celých šest neděl. O Jaroslavu Seifertovi se pak ani nedozvěděli; ten v tom byl taky.
V base byla tenkrát obrovská tlačenice, seděli tam lidi za falšování kolků a fůra zlodějů. Seznámil jsem se tam hlavně s Františkem Rybou, geniálním kapsářem, kterého přivedli ve vydřím kožichu, v lakýrkách, psích dečkách – úplný hrabě Esterházy, dokud ovšem nepromluvil: "Člověče", naříkal, „už jsi viděl, že by flekaře lízli doma? Představ si, každej má teď plný kapsy peněz a mně tady utíká živnost!"
Ve vězení na Karláku dostala také stará Archimedova věta o pevném bodu, z něhož by bylo možné pohnout pákou zeměkoulí, svou novou tvář. "Dej mi hornudli", naříkali zloději " a vodmáznu ti celej svět. Ocinknu si to, říkalo se, vsadím do něj, vybrabčím ho, odstrčím se ... jo, tenkrát jsem pochopil, co jsou to ty humanitní ideály.
Nejvíc mi bylo líto táty, národně-socialistického senátora, který se musel jít se šéfredaktorem Práva lidu Josefem Stivínem Kramářovi omluvit. Stivín dal totiž onoho osudného rána, osmého ledna, do Práva lidu článek "Oko za oko – zub za zub", adresovaný Kramářovým národním demokratům. Stivín se tedy omlouval, že to tak nemyslel a že to s mou klukovinou nemělo co dělat. Ale otce mi bylo opravdu líto, protože on toho pacholka Kramáře nemohl cítit ještě víc než já. Zápotocký si ve vzpomínce na mého otce jednou povzdechl: "Jo, kdyby byli všichni ti buržoazní bonzové takoví jako Jarda Šťastný ..."
Ale bylo to stejně všechno málo platný, protože jsem dostal osm let těžkého žaláře. Bylo to maximum, které jsem mohl dostat. Počítalo se mi to jako nedokonaná úkladná vražda. Pro úkladnost – podle názoru soudu – svědčilo to, že Kramář nebyl varován, že jsem mu například neposlal psaní. Já vím, že je to blbý, ale takhle se proti mně u soudu skutečně argumentovalo. Navíc jsem dostal dva disciplinární tresty za to, že jsem několikrát přerušil v řeči svého advokáta, když mě hájil jako potrhlýho. Jednou jsem se dokonce ohradil před porotou slovy "držte hubu doktore" a to mi také šlo jen k tíži.
Měl jsem tenkrát advokáta ex offo, protože mě v celé Praze nechtěl nikdo hájit. A já sám jsem se hájil tak pitomými frázemi, že rudnu ještě teď, když si na to vzpomenu. Blábolil jsem tam o právu usmrtit zlo a o účelu, který světí prostředky. Zkrátka to byl trapas a já skončil na Pankráci. A vlastně jsem byl přes všechno hrdinství rád, že to tak dobře skončilo a že jsem Kramáře nezabil, i když šla rána přímo na srdeční krajinu. Teprve potom, co jsem zmáčkl spoušť revolveru, jsem si uvědomil, co to znamená střílet na člověka. A pochopil jsem, co měl na mysli Švejk, když křičel uprostřed palby: "Nestřílejte, jsou tady lidi ..."
Zatím co mě přestěhovali na Pankrác, chodila "jedenadvacítka", zvláštní odborový výbor, leštit kliky. Když byli za mne prosit u Kramáře, byla doma jen paní Naděžda. "No jo, pánové", povídala, "ale můžete mi zaručit, že se panu doktorovi nic nestane, když dá s amnestií souhlas?"
Franta Chudý z Českomoravské se udiveně podíval a po chvilce přemýšlení namítl: "No za to vám, milostivá paní, ručit nemůžeme. Oni ho pustí a pan ministerský předseda půjde, dejme tomu, po ulici a třeba na něj spadne se střechy taška!"
Já jsem se zatím v base docela dobře zabydlel. Zvonil jsem poledne a dělal jsem knihovníka. Nejvíc se vlastně o mne straral ministr spravedlnosti doktor Alfred Meisner, který mě požádal, abych sepsal omluvný dopis Kramářovi. Nemá to prý vliv na amnestii, ale jde o toho zatracenýho Kramáře: musíte mu dát vědět, že mu nechcete ublížit a naznačit mu, že vaše propuštění záleží na něm, tvrdil. A já nakonec napsal dopis, který byl všeobecně považován za neuctivý. Asi proto, že jsem se ministerskému předsedovi přiznal, že bych mu sám od sebe nikdy nenapsal, nebýt toho, že mě k tomu donutili lidé kolem mne.
A přece jednoho dne – to už jsem seděl dvacet měsíců – přišel pro mne tatínek. Byla sobota a byl tak krásný den, že ně něj nikdy v životě nezapomenu. Musel jsem tenkrát také na Hrad, poděkovat Masarykovi za amnestii. Ten člověk toho tenkrát pro mě, usmrkance, hrozně moc udělal. Jeho lidé volali po všech středních školách, aby mě někde přijali. Ale bylo to zbytečné a třeba v Kolíně, kde mě tátův kamarád, pan starosta, přijal přes protest profesorského sboru, uspořádali tábor lidu: "Nepřipustíme, aby ten vrah u nás studoval, vykřikovali ..."
Ale my, atentátníci, jsme stejně žádní študiosové nebyli. Chodil jsem původně s Jaroslavem Seifertem a s Františkem Němcem do jedné třídy na karlínské boudě a vzpomínám si hlavně, jak národ, díky naší blbosti, mohl přijít o Jardu Seiferta.
Jaroslav Seifert chtěl totiž zapůsobit stran prospěchu na profesorský sbor a šel se během hodiny na záchod oběsit. Podle dohody se o malou chvíli později přihlásil na stranu také Němec. "Vy tady zůstanete, studente", řekl tenkrát rezolutně profesor, až se vrátí Seifert. Franta Němec se zhroutil. "Prokristapána, on už visí", šeptal. "Já to nevydržím", svíjel se v lavici, "já to nevydržím".
"Tak utíkejte, člověče", řekl nakonec s pochopením pan profesor. To už měl Seifert jazyk venku a školník ho uřízl v poslední chvíli. Ale nakonec to bylo houby platný, protože nás vyházeli všechny a zůstali jsme jako nedostudovaná pakáž.
A ten, už hezky sestárlý atentátník se usmál nad všemi těmi bláznivými lety svého mládí, v nichž se stal jakýmsi pražským Robinem Hoodem, od něhož se holky pomalu netrhly.
Vlastně jsem byl hrdinou už podruhé, vzpomíná. Poprvé to bylo roku 1918, když nám v Praze zakázali Slovanský sjezd a když do nás u muzea vjela jízdní policie. Sebral jsem tenkrát – vidím to jako dnes – malou dlažební kostku, ten nejlepší projektil a hodil jsem ji po jedné kobyle. Trefil jsem se jí rovnou do huby ... pak se všechno splašilo a já tam stál na vyklizeném bojišti jako oslavovaný vítěz.
Jo a když mě potom pustili z basy, byl jsem jako utržený ze řetězu. Vzal mě tehdy na flám i Jaroslav Hašek a já se zřídil k nepoznání. Vzpomínám jen, jak jsem si pozvracel krásné hedvábné fusekle.
Ještě teď vidím docela přesně, jak jsme s Haškem vytáhli k Pinkasům, kde už rozbil svůj stan hezky namazaný plukovník Medek. Jakmile nás zahlédl, okamžitě vstal a pustil se do Haška. "Dámy a pánové, milý Jaroušku," začal. "Ty seš dneska v tý Masarykový republice docela bezpečnej. Ale představ si, že by bratři legionáři vzali útokem ty tvoje hvězdy!" S patřičnou epickou šíří pak vylíčil plamennou scenerii bojů, v nichž by Hašek dostal železa a před legionářským tribunálem trest smrti pro velezradu.
"No vidíš", pokračoval, " a já bych asi vlezl k tobě do basy, za poslední kopějku bych koupil víno, vypil bych s tebou flašku, no a ráno bych tě dal zastřelit. To víš, Jarouši, povinnost je povinnost".
Hašek ovšem pohotově navázal. "Dámy a pánové", pokračoval, "moji čínští kluci mají šikmý voči, ale střílej rovně. Představte si, že by zajali tady plukovníka Medka a strčili mi toho třídního nepřítele do basy. Já bych taky sehnal chlast, vlezl bych si k němu a povzpomínali bychom si na bohémská léta v Praze. A ráno", otočil se Hašek k Medkovi, " ráno bych tě pustil, ty starej vole..."
Jo, zamyslel se A.J.Šťastný, to tenkrát byly časy. Tehdy žili ještě brontosauři, dinosauři i Franta Sauer. Ale já tu nakonec zůstat nemohl, protože mě nikde nechtěli. Táta mi tenkrát sehnal místo u Waldese, který zahajoval výrobu patentních knoflíků v Americe. To byl panečku podnikatel, tomu kdyby někdo slíbil dvacet dolarů, tak přeskočil Hradčana jen tak bez rozběhu. Tatínek si myslel, že se naučím aspoň anglicky, když už mě nevezmou do školy a myslel to se mnou vlastně dobře.
Bratr ministr Beneš, který měl tenkrát zahraničí, opatřil americké vizum, bratr policejní prezident musel vystavit falešné vysvědčení o zachovalosti a starý pan Masaryk mi koupil lodní lístek druhé třídy až do Spojených států. Tatínek mi ještě dal dvacet dolarů na cestu – dva z toho dostal číšník, dva jsem dal stewardovi a taky jsem si zaskočil k barovému pultu a tak jsem přistál v Americe černý jako briketa.
Ještě štěstí, že mě u Waldesů čekalo sjednané místo. Byl jsem něco jako pomocný dělník, skladník, nákupčí a kontrola dohromady. To všechno za 16 dolarů týdně. Pro začátek to bylo docela slušné a já stejně nepřestal počítat s tím, že ze mne bude co nejdřív cowboy a tak jsem s panem Waldesem nadlouho nepočítal.
Zatím jsem se učil ve večerních kurzech anglicky. A pokoušel jsem se číst noviny a všude, na ulici, v restauracích a dokonce i na veřejných záchodcích jsem zastavoval lidi a vyptával se jich na významy a výslovnost slov, která jsem neznal.
Nakonec jsem u Waldesů, za trochu zvláštních okolností, povýšil. Český finišér Tříska, který barvil patentní knoflíky načerno, se pohádal s panem továrníkem a odešel, aniž prozradil své recepty.
Já tu funkci bez nejmenších představ o chemii a o galanterní výrobě převzal. Bylo to sice nesmírné riziko, protože bezpočet pokusů se nemusel vydařit, ale přidali mi čtyři dolary a to už za trochu námahy stálo. Prošmejdil jsem celou továrnu, zkusil jsem kdeco, ale moje knoflíky byly buď slepené a pak se neotvíraly, anebo se otevíraly a pak byly rezavé jako liška.
Už jsem pomalu nemohl dál, když jsem najednou uviděl za výlohou obchodu tiskařskou čerň. Co může být černější než tiskařská čerň, myslím si. A tak jsem koupil pikslu za čtvrt dolaru a byly na světě patenty, které se otevíraly samy, byly černé jako duše Karla Kramáře a leskly se ... no vy už víte jak. Ale hlavní bylo, že jsem si od této chvíle začal počínat jako milionář. Dal jsem na hodinu výpověď. "Ale Pepíčku, co to děláte", naříkala paní šéfová. "Pro pár pětek si nebudu ničit zdraví", řekl jsem tak rozhodně, že mi to okamžitě vyneslo další čtyři dolary týdně. Tak jsem to pomalu vytáhl až na čtyřiašedesát dolarů týdně; pochopil jsem americký způsob života. A když jsem nakonec přece jen odešel, vzal jsem si tajemství tiskařské černi zase s sebou. S rezavými patenty si zase mordil nervy někdo jiný.
Já sám jsem se odstrčil do Bostonu. Byl jsem kluk pitomá a myslel jsem si, že tahle kolébka revoluce bude něco jako Atheny Ameriky. No, měl jsem to v hlavě zpřeházené. Konečně, bylo mi tenkrát jen dvacet. Ale v Bostonu práce nebyla. Nádobí jsem mýt nechtěl a mávat polskou vlajkou, to už teprve ne. Polská vlajka byla tenkrát synonymem pro hadru na mytí, kterou obsluhovali ponejvíce polští přistěhovalci. Dělal jsem tedy nějaký čas na továrním dvoře, byla to taková sprostá dřina a to mi také nijak nevonělo. Byl jsem sice už trochu cvrnknutý marxismem, ale také jsem věřil na úspěšné miionáře.
Mým vzorem byl nejspíš můj kamarád Pepík Lanzman, krterý se v Americe stal agentem nad agenty. Vydělával v New Yorku těžké prachy. Dokonce mu to i myslelo; udělal třeba první skleničky na arabskou gumu přímo s roztíračem, geniální kancelářské lepidlo, které se stalo okamžitě massenartiklem. Tak podnikal Pepík, zatímco pan Waldes jako vůl chtěl v devatenáctém roce dělat v Americe čamrdy. Proinzeroval v New Yorku miliony a dostal tu nejvýš studený nohy. Pepík Lanzman vypočítal, že by se možná dalo vydělat i na čamrdách, ale to by pan Waldes musel přidat ještě deset milionů a pak by se mu jich možná vrátilo sto. Ale na to už si on netroufl.
Pak jsem na čas zakotvil v Pittsburku, kde bylo tolik cizinců, že bych měl chuť
odsoudit celé město pro neamerickou činnost. Na čas jsem se také zabýval myšlenkou otevření velké továrny na dřevěné hračky. Po první světové válce byl i v Americe nenasycený trh a z českých hraček by se tenkrát daly nadělat miliony. Ale nepohodl jsem se nakonec se svými společníky a tak jsem se milionářem nestal.
Zato jsem se zastavil u velkých tabulí, na nichž stála nádherná postava amerického infanteristy. Dole bylo napsáno dost výrazně, aby si kolemjdoucí chodec povšiml, že pěšák má vždycky peníze. Jinde byly fotografie vzdálených končin a pod nimi výzva ke vstupu do armády. Voják prý pozná svět ... Aspoň to tam bylo napsáno. A to mi znělo docela sympaticky. Tu se ke mně přiblíží seržant, drmolí, slibuje, leje to do mne a když mu namítnu, že jsem imigrant, prohlásí, to nic, stačí si vyzvednout jen první imigrační papír, tak zvaný příslib občanství. A tak jsem tenkrát podepsal.
Na ulici jsem sebral dva flákače, kteří mi za pětku odpřísáhli mou totožnost, úředník se mnou ztratil pár slov, aby si ověřil mou angličtinu, zeptali se mě na americkou hymnu a na jméno prezidenta a shledali pak mé vzdělání dostatečně velkým, abych mohl hájit zájmy Spojených států v amerických ozbrojených silách. Ale to jsem ještě musel podepsat papír, že se zříkám všech evropských potentátů, knížat a prezidentů, že nejsem komunista, anarchista ani bigamista, což pro toho úředníka bylo jedno a totéž.
Doktor, který znal z první světové války z Paříže legionářské "Nastar!", neměl tušení o existenci Československa a tak jsem s ním až po dlouhé diskusi uzavřel kompromis na rakouské provincii Bohemii. Bral jsem to z té lepší stránky, myslel jsem na angličtinu, na vzdálené končiny, vybral jsem si totiž Manilu na Filipinách a říkal jsem si, že aspoň poznám americké kluky.
A jednou nás pak nalodili a vydali jsme se na cestu k Panamskému průlivu. Měli jsme na lodi velký bazén a kruhy, na něž jsme nemohli dosáhnout z brlení a tak, když jsme celé dny za nimi vyskakovali do bazenu a když jsme soutěžili v přeskocích nad vodou, sedřel jsem se tak důkladně, jako už nikdy v životě. S tím rozdílem, že to tady bylo zadarmo.
No a pak jsem se stal na dlouhé tři roky kulometčíkem prvního batalionu 31. pluku. A také armádním přeborníkem na jednu míli. Ale to znamenalo běhat ještě před budíčkem a potom ještě celé odpoledne v příšerném vedru tichomořské Manily. Jak jsem to běhal? Za čtyři minuty, 26 vteřin. Sedm sekund za světovým rekordem a šetnáct vteřin za hranicí, o níž se tvrdilo, že je koncem lidských možností.
Zase jsem se vrátil do Států a ještě po letech mi psali z Filipin, že tu přetrval můj vtip; když se setnina koukala po nějaké ženské, vždycky si někdo vzpomněl na moje průpovídky a prohlásil: "Dejte si bacha, kluci, ať z toho koukání nedostanete ošklivou nemoc!"
Moje služba skončila vyloděním v San Francisku. Prolézal jsem tu hospody, v nichž ještě před deseti lety sedával London a jeho postavy. Našel jsem i krčmu z povídek Rybářské hlídky. Byl jsem v Oaklandu, v Měsíčním údolí, nassával jsem plnými doušky atmosféru, jíž jsem se mohl zachytit v pozdějších překladech Londonova díla. Vlastně, nebýt ve Frisku, nikdy bych nepochopil, jaký byl London vlastně člověk. Bylo to deset let po jeho smrti a lidé ho nosili ještě v živé paměti. Musel to být nevšední zjev, člověk Bohem nadaný. Na co se jen podíval, to zvládl. Nad čím se zamyslel, to pochopil. Byl veselý, vtipný a pořád se svýma očima usmíval. To je jeho obraz, který jsem si odnesl ze San Franciska.
Nebyl to tedy ztracený čas, který jsem tu strávil, i když jsem nemohl zavadit o práci. Hledal jsem flek i na lodích, ale to byly vždycky jen malé příležitosti na pár dní. Ale pak jsem potkal kamaráda Johnie Springera z manilské posádky. Byl u pobřežní artilerie, boxoval v pérové váze a vypadal jako panenka Marie v šestinedělí. Ten mě přemlouval, abych se s ním vydal lodí na východ. A protože jsem nikdy dlouho neváhal, sjeli jsme pro kufry a odpoledne už jsme seděli na lodi President Grant. Mimochodem – bylo to totéž plavidlo, kterým cestovali naši legionáři. Vzpomínalo se tu na ně jako na condotiery. Johnie byl starý karbaník a já mu na lodi celou dobu nahrával. Když jsem mu přisazoval podle jeho pokynů, vydělali jsme několik set dolarů za pár dní!
Ale o této plavbě mluvím z jiného důvodu. Koupil jsem si totiž na palubě křeslo, v němž jsem lehával nad knihou, když jsme zrovna nemastili karty s Johniem. Vedle mě sedávala taková americká tetka s pletením. Trávili jsme vedle sebe mlčky celé hodiny, až jednou se ta neznámá podívala na hřbet mé rozečtené knihy a povídá: "Čtete rád mého muže?"
"Vy jste paní Londonová?" zeptám se nedůvěřivě.
"Ano, první žena Bessie."
A tak jsme se seznámili. Dost možná, že to byla docela hodná ženská a že jí London dokonce ublížil. V každém případě ho pomlouvala jako propuštěná děvečka. Byl to surovec, zvíře, bezohledný sobec, který dělal jen proto, aby mohl chlastat a cpát se, stěžovala si.
"A povšimla jste si někdy", namítl jsem, " že to byl geniální spisovatel?", zeptal jsem se a ukázal na rozečtené Volání divočiny.
"Ano, on tak někdy i mluvil, ale jen málokdy", řekla podrážděně.
"Jack neměl nikdy štěstí na ženské", povzdechl jsem si tiše. Ale s paní Londonovou jsem si pak ještě dlouho psal, až do začátku války.
Tak jsem se tedy znovu vracel na východ a znovu začalo shánění peněz. Dělal jsem i nádeníka na stavbě. V Americe začala stavební konjunktura a v kursech Ymcy ze mě udělali v šesti nedělích zručného nádeníka. Byla to strašná dřina, i když jsem byl na vrcholu svých sil. Běhal jsem míli o patnáct vteřin hůř než Nurmi, ale tohle se nedalo srovnat. Vozil jsem kolečka s betonem, na něž se daly naložit i dvě tuny. A tak jsem vždycky přijel k míchačce, naložil lopatou šedivý beton, pak jsem balancoval po prknech, zvrátil náklad do bednění a znovu fofrem k míchačce. Při tom mě cestou nesměl nikdo předjet. Po třetím předjetí jsem si totiž mohl balit kufry.
Bylo to děsné. Do oběda jsem uvažoval, že s tím seknu. Pak jsem se o přestávce složil do stínu a spal jsem jako zabitý. A to jsem byl prosím v plných silách, žil jsem jako svatý Antonín a na ženskou jsem ani proutkem nesáhl. Bylo to vlastně jako když běžíš míli. Po první rundě jsi hotový a říkáš si, nedělej ze sebe blbce. Když se ti ostatní volové honí, nech je být a polož to. Ale zatím máš už druhé kolo za sebou. Ve třetím si říkáš – no ta horší půlka už je za mnou a tak běžíš jako trouba dál. A tohle kolo je taky nejpomalejší. Ve čtvrtém se najednou objeví rezerva a ty přidáváš a poslední stovku dokonce sprintuješ!
A tak jsem to nakonec vydržel i na stavbě. Za čtrnáct dní jsem si zvykl a oni nakonec i dobře platili ... a já jsem se přece honil jen z chamtivosti a jen kvůli prachům. Přesčasy se platily dvojnásobně, to byl double-time a v neděli jsem dělal dokonce za čtyři a půl dolaru za hodinu. A to už stálo za to.
Zkoušel jsem prostě v Americe ledacos. Až na toho cowboye jsem byl snad vším. Když jsem se přátelil s newyorským zazobancem Fredi Ascherem, který byl podnikatelem formátu Kolumba a Edisona dohromady, poznal jsem i druhou, lepší stránku země; jestli chcete, tedy plutokratický přepych Ameriky. Patřily do něj i bazény, v nichž štěkali lvouni, jako když kašle starý souchotinář, tu a tam nějaké pokojské a v koupelně vana, která stačila na tři tempa.
Ten Fredi Ascher mě bral s sebou do nejlepších restaurací Států. Zatímco mi ve slušné, průměrné restauraci stačilo k nasycení půl dolaru, v Union Hall to stálo dvacet až dvacet pět dolarů. To nebyla hospoda, to byl chrám, číšníci vám pomalu podávali sousta až do úst a personál se doslova vznášel. A i to vznášení se musí zaplatit. No a když vám v takové restauraci přinesou steak, můžete se spolehnout, že bude jemný jako kalhotky Marie Terezie a že bude chutnat jako ... ale to už popisovat nebudu, prostě proto, že nejsem básník.
Ten pan Ascher nesnášel jakokoukoli úřední moc, byl to anarchista a snad právě proto měl rád mě, starého atentátníka. Měl současně i velmi blízko k marxismu. Když jsme spolu po večerech sedávali, říkával – já bych ti docela byl i komunistou, ale jsem zvyklý na přepych a asi bych raději prodával tkaničky do bot, jen abych zůstal tím, čím jsem dnes.
No a na druhé straně jsem dělal i prodavače zmrzliny, kápnul jsem jednu hromádku sněžného krému, pak trochu minerální vody do sklenice, fofrem ke stolu a zase zpět a tak celé dny za dvaadvacet dolarů týdně. K tomu ještě padesát dolarů diškerecí. To co mě fascinovalo, byla velkorysost šéfa, který kašlal na to, jestli si vezmu dolar nebo dva. No a jednou jsem sbalil ty těžce vydělané peníze a vydal jsem se zpátky přes oceán. Mohl za to být doma docela velkostatek, ale já vůl, vložil tenkrát svůj kapitál do Jitřenky, do listu paní a dívek. Že ji nepamatujete? To byl týdeník, který vyšel dohromady asi desetkrát a já ho napsal od první do poslední stránky sám. Byl jsem autorem jednoho románu na pokračování, druhý román jsem překládal, vymýšlel jsem si zprávy, inzeráty, až mi z toho šla hlava kolem. No a přesně za deset neděl vzalo to moje dítko za své a já byl zase švorc. Pak jsem byl rád, že mi Trn vzal tu a tam za pětikorunu nějaký vtip.
Tahle živnost mi ovšem mohla nejvýš jen přispět na chleba. Musel jsem zase hledat práci a skončil jsem nakonec za 1140 korun na pražském magistrátu. Až na primátora Zenkla, který mě kdysi učil v Karlíně a který se znal s tatínkem, senátorem své strany, mě ouřadové nemohli ani cítit. Nakonec mi za cestu do Sovětského Svazu ještě srazili pár stovek. Jo pane, zkus nevýt s vlky – než se naděješ, udělají z tebe bezhlavou jeptišku.
Za těch pár floků si to tu dělejte sami, řekl jsem jim tenkrát. A celkem vzato jsem svému slibu dostál. Do práce jsem chodil na desátou a v poledne už jsem tam zase nebyl. Bratr primátor nade mnou držel ochrannou ruku a tak se páni radové museli spokojit jen se zlomyslnými poznámkami. Už ani nevím, kdo si tenkrát na mě vymyslel ten žert – říkával se, že pan Šťastný až jednou půjde do práce, potká na schodišti sebe sama, jak se vrací domů. Bratr Zenkl se na mě doopravdy rozkatil teprve v pětačtyřicátém.
No extrazvláštní existence to nebyla, ale já už začal naštěstí překládat a tak, když už bylo opravdu zle, přišly najednou velké peníze a já mohl vytáhnout zase na pořádný flám. Vy si ani nedovedete představit, jak obrovský je to pocit, mít najednou plnou peněženku a to dokonce ještě ve chvíli, kdy se všichni okolo vás domnívají, že mají tu čest se zapřísáhlým švorcákem. To bych si radostí nechal ušít i nové podvlékačky. Jeden čas jsme chodívali k Byšickejm na Vinohrady. A teď si představte, že vstoupím a každej ví, že v nejlepším případě budu pít na trám, ale já sednu, objednám své partě po pivě, pak ještě druhé, třetí, až jich bylo dohromady sedm nebo osm. To už bylo každému přinejmenším podivné.
"Hergot, tady se někdo točí", řekl najednou hospodský.
"Někdo se vážně dneska točí", poznamená kdosi u stolu. A já se podívám po panu Byšickým a poznamenám co možná nejledabyleji: "Pane hospodský, teď přijdou na pořad tuplovaný panáci. Budou to individuální panáci podle chuti." No a tak šli na řadu individuální panáci poprvé, podruhé ... až do dvou v noci, když už pan Bydžovský stahoval roletu. Pak jsme se přestěhovali do Astorie na Ovocný trh, kde jsme to střihli francouzským koňakem. A teď bychom se měli jít teprve někam rozšoupnout, povídám a stěhujeme se do Hybernské, abychom nakonec skončili na snídani v Arcu. Ještě dnes vím, že byl k snídani koňak, půllitr piva a bílá káva.
Číšníci z nás měli samozřejmě legraci a současně je brala hrůza, že bychom jim ten jejich podnik mohli pořádně zřídit. Slíbil jsem jim tedy eventuální finanční hrazení a tak jsme tu ve zdraví setrvali až do devíti hodin.
Pak jsme se vydali na Hlavní nádraží. To už ženské brečely, že mají doma naloženou svíčkovou. Navrhl jsem jim tedy, aby ji nechaly pro vrabce, vlezli jsme do drožek a vydali se zpátky k Byšickejm, kde nás s velkou slávou vítali až na ulici: služka, pikolík, paní domovníková, sousedé, pán a paní hospodských i s dětmi a nejbližším příbuzenstvem. Tenkrát tam byl taky šlachteckej Fostr, který pracoval proti Orionce. Ten dokázal zabít bejka pěstí. Ovšem, když sedl k jídlu, pak snědl na posezení 23 kilo buřtů. To už dnes ani nikdo neví, jaký byli tenkrát krásný lidi!
Moje kariera v národně socialistické straně patří k nejveselejším příběhům mého života. Už moje přítomnost tu vzbuzovala nejistotu voličů. Mám dodnes schovaný předvolební leták, v němž se psalo doslova:
Nevolte národní socialisty! Nevolte dr Beneše,
který jako ministr zahraničí republiky Československé,
jako řadový voják strany Čsl. národních socialistů
se dopustil toho, že je vrahem Šťastným agitován
pro národní socialisty.
Šťastným, který v roce 1919 střílel na dr.K.Kramáře,
aby ho usmrtil.
Tento historický fakt bude zapsán v dějinách našeho státu
a bude smutným dokladem úpadku mravnosti.
Já byl vlastně spíš kukačkou v národně socialistickém hnízdě. Když otec přinesl třebas koncem roku 1932 tajné usnesení představenstva své strany o úsporných opatřeních aparátu, vytáhl jsem mu ho z aktovky a v novoročním čísle Rudého práva z roku 1933 byly doslova přetištěny existenční ortely pro řadu okresních sekretariátů a pro mnoho pracovníků ústředí, kteří měli k prvnímu dubnu přijít o chleba, aniž o tom měli nejmenší tušení. A tak jsem přispěl svou neopatrností roku 1933 k definitivnímu vyhození z národně socialistické partaje.
***
Člověk nevěří v životní osudy postav londonovského typu. Snad proto, že naše vlastní fyzické dispozice a odvaha k velkým dobrodružstvím života, jimž se obdivujeme, k tomu nestačí. A tak je to vlastně skoro svátek, když najednou nasloucháte vyprávění muže, který sám zapadá do románů, jež po návratu ze Států celá léta překládal. I když jeho současných sedmdesát let a ucho s amplionkem úplně nezapadá do našich představ o Clondyku.
Ale oni i hrdinové jednou zestárnou a pak už jen oči, které se usmívají, jsou svědectvím všech dobrodružství života.
A kdo vlastně může s určitostí říci, že A.J.Šťastný zestárl? Příroda a její zákony na něm zanechaly své stopy. A přece, když ještě nedávno obcházel v uniformě vrátného kterousi pražskou továrnu, zůstal v něm kus těch dávných mladých let. A když se na město snesla noc a muž v uniformě zůstal ve vrátnici sám, vytáhl pero a svazky papírů, aby pokračoval na vlastní sbírce povídek, aby překládal Steinbeckovu Zimu úzkosti anebo aby upravoval staré překlady svého Jacka.
A v tom klidu noci se jeho tvář, skloněná nad pomalu ubíhajícím perem, začala usmívat. Najednou, jakoby tu ani nebyl – dost možná, že se právě vydal na Clondyke.
Rozhovor vedl a zvěčnil: Slavomír Pejčoch-Ravik
Foto:Bedřich Kocek a internet
Textová korektura:Olga Janíčková